Jiří Svoboda: O energetických štítcích a zelených nálepkách
Zkusme pouvažovat, jak nová značka Partnerství Zelená úsporám pomůže podpoře prodeje nejúspornějších spotřebičů a motivaci výrobců k další modernizaci. Při vlastním udělování nové značky se podle dostupných informací vychází pouze z údajů výrobce. Výrobek značku získá či nezíská podle kategorie na svém energetickém štítku. Značka Partnerství Zelená úsporám tedy neudělá nic jiného, než že pro daný typ spotřebiče zredukuje několikahodnotovou stupnici na energetickém štítku na stupnici dvouhodnotovou typu svítí/nesvítí a tudíž nepřinese žádnou informaci navíc. Zákazníka spíše ukonejší než přinutí hledat ten energeticky nejúspornější výrobek. A pokud bych měl tu drzost a považoval se za typického zákazníka, postupoval bych způsobem: vyberu si z označkovaných výrobků ten nejlevnější. A pokud by výrobci slyšeli na takovou marketingovou strategii, začnou hrnout množství co nejlevnějších výrobků, které se do kritérií ekoznačky taktak ještě vejdou. A na vývoj výrobků se stále nižší spotřebou spíše rezignují.
Koneckonců stejným způsobem funguje i mateřský program Zelená úsporám, kdy se v drtivé většině realizují jednotlivá opatření (např. výměna oken či zateplení fasády) právě na hranici parametrů připuštěné programem, byť trh a stávající technologie umožňují provést tato opatření na podstatně vyšší úrovni úspor a tudíž i v konečném efektu podstatně výhodněji pro úspory energie i kapsu investora/provozovatele. Určitě by stálo za to co nejdříve v tomto smyslu program Zelená úsporám vyhodnotit a případně jeho podmínky modifikovat. Copak kritérium použití nejlepších dostupných technologií se má vyžadovat jen při rekonstrukcích uhelných elektráren a může být v případě štědře dotovaného programu Zelená úsporám ignorováno?
Ale zpět ke značce Partnerství Zelená úsporám. Na základě výše uvedených argumentů lze očekávat, že trh bude rychle zaplaven levnými označkovanými výrobky a výrobci budou lobovat za zachování tohoto stavu. Tomu by ještě nahrálo případné přeřazení označkovaných spotřebičů do snížené sazby DPH (doufejme, že díky napnutému státnímu rozpočtu k přeřazení nedojde). Zákazníkovi pak ekoznačka ve výběru spotřebiče nijak nepomůže a výrobci nebudou motivováni k vývoji stále úspornějších spotřebičů. Navíc není garance, že se do programu všichni výrobci přihlásí a řada vysoce úsporných výrobků může zůstat neoznámkována. Rozhodně bych však nechtěl, aby se započatý program zrušil. Proto bych rád představil několik námětů na zvážení, jak program modifikovat.
Předně je potřeba zákazníkovi dát zřetelně najevo, že peníze, které zaplatí za nákup i provoz spotřebiče jsou stejné peníze = jeho peníze. Jelikož lze očekávat, že meziroční nárůst ceny provozních nákladů spotřebiče (např. ceny vody a elektřiny) se zhruba vyrovná diskontní sazbě, má smysl vytvořit součtovou cenu, která by se rovnala kupní ceně + ceně provozních nákladů (vztažených k dnešním cenám) za dobu předpokládané životnosti spotřebiče. Dnes program Partnerství Zelená úsporám cenu elektřiny za dobu předpokládané životnosti spotřebiče již počítá, k ní je ještě třeba přidat cenu za spotřebu vody (je-li). Tato standardizovaná součtová cena, která by měla být uváděna na každé cenovce, by se pro zákazníka mohla stát rozhodujícím vodítkem pro stanovení vítěze a nákup spotřebiče. A výrobci budou v takovém případě významně motivováni vyvíjet spotřebiče se stále nižší a nižší spotřebou, aby jejich výrobky co nejčastěji vítězily (nikoliv byly pouze zeleně označkovány). Obdobně můžeme třeba hodnotit i automobily či posuzovat budovy. A co by bránilo provádět výběrové řízení na stavby a rekonstrukce veřejných budov, kde by hlavním kritériem byla součtová, nikoliv pořizovací cena?
Každopádně lze při prodeji spotřebičů jít ještě dál. Různí zákazníci budou používat spotřebič za různých podmínek – mají vlastní studnu, platí za elektřinu různé ceny (například elektřina v nízkém tarifu D35 je násobně levnější než v tarifu D01), předpokládají třeba méně časté využití spotřebiče. Ti se nemusejí spokojit se součtovou cenou stanovenou pro jednotlivé typy spotřebičů podle standardních podmínek. Proto by na každé cenovce měl být uveden i vzorec pro výpočet ceny a hodnoty standardních parametrů použitých ve výpočtu. Zákazník by si pak mohl při nákupu sám, či za pomoci prodavače, vypočítat součtové ceny odpovídající jeho situaci a stanovit si svého vítěze. Na internetu by vše mohlo být mnohem jednodušší, tam by zákazník mohl v programu změnit standardní podmínky a nechat si seřadit spotřebiče podle „své“ součtové ceny.
Na závěr mi dovolte vyjádřit přesvědčení, že ministryně Bízková i pracovníci společnosti SEVEn, která program Partnerství Zelená úsporám administruje, celou aplikaci ještě přehodnotí a vhodně zmodifikují. A také by se mělo znovu prodiskutovat, zda pro úspory energie ekoznačka vůbec něco nového přinese (v čem jde nad rámec stávajícího energetického štítku?). Nemá spíše význam rozumně modifikovat metodiku vytváření energetického štítku, kdy pro některé druhy spotřebičů se prakticky využívají jen kategorie A, A+ a A++? Tak, jak je nyní program Partnerství Zelená úsporám nastaven, nemůže, podle mého, přinést kýžený efekt a velmi lehce by se mohl zařadit k „drobným zakolísáním“ typu fotovoltaika či biopaliva. Za sebe jen mohu slíbit, že jsem připraven o modifikaci programu Partnerství Zelená úsporám kdykoli s kýmkoli věcně diskutovat.
Článek byl zaslán jako podnět ministryni Bízkové a společnosti SEVEn s žádostí na paní ministryni, aby mi sdělila, kolik finančních prostředků odčerpá program Partnerství Zelená úsporám z programu Zelená úsporám a jakým způsobem byl proveden výběr administrátora. Současně žádám, aby se mi paní ministryně explicitně vyjádřila k tučně vyznačeným tématům.
reklama
