Patrik Friess: O grindadrápu a jménech, která mu nepatří

Grindadráp je činnost, která před 400 lety vznikla z nouze, plnila funkci, a když nouze pominula, zůstala stát – ne jako řešení, ale jako zvyk, který se koná proto, že se konat má. Dnes se brání dvěma jmény: kulturní dědictví a obživa. A jména jsou tématem, ne lidé, kteří je vyslovují. Nezajímá mě psychologie aktérů – co cítí muž s nožem ani čím si to obhajuje sám před sebou. Zajímají mě jazykové a pojmové struktury, které dovolí, aby stejný čin přestal být čitelný jako čin stejného druhu: aby porážka stovek tvorů, čtená v betonové hale jako jatka, byla v zátoce a pod správným jménem čtena jako odkaz předků. Neřeším etiku zabíjení zvířat obecně – ani zda je horší harpuna, nebo velkochov, ani zda má jedlík průmyslového masa právo soudit. A neřeším tradici jako pojem; řeším tento jeden případ, v němž se slovo tradice používá jako ospravedlnění. Pro první srovnání si vyberu koridu. Je to méně nepravdivý protivník – ne proto, že by byla férovým soubojem (není; i ona je proti býku výrazně zmanipulovaná), ale proto, že o sobě nelže. Nevydává se za obstarání potravy ani za nutnost; přiznává se k tomu, čím je: k inscenaci smrti a odvahy. Jméno, které nosí, jí sedí, a tím je z téhle úvahy venku – ať už ji člověk schvaluje, nebo ne. Grindadráp nosí dvě jména, a obě slibují něco jiného, než čím je. Jen o ten rozdíl mezi jménem a věcí tu jde.

Začnu u dědictví. Nebudu rozhodovat, co je tradice obecně – to je pojem a ten neřeším. Položím grindadrápu jednu otázku, a přiznávám rovnou, že její volba je má: „Zůstane jeho jádro smysluplné i poté, co ztratí svou původní praktickou nutnost?“ Dožínky tu zkoušku snesou. Nejsou dědictvím proto, že se obilí stále musí sklízet srpem – sklízí je kombajn. Jsou jím proto, že když nutnost zmizela, zůstal smysl: srp se stal gestem, slavnost připomínkou. Funkce odpadla, jméno zůstalo pravdivé. To je tvar, který má zvyk, jehož jádro skutečně leželo v kultuře, a ne pouze v aktu.

Že taková proměna není teorie, ukazuje protějšek: Anglie zakázala lov lišky se psy a nabídla lovcům náhradu, kterou by si pravé dědictví mělo přát: Trail Hunting, rituál bez oběti. Koně, smečka, troubení, celý obřad je zachován – chybí jen mrtvá liška, nahrazená umělou pachovou stopou. Pro část lovců to stačí a honí dnes nastraženou stopu; pro část ne a pod novou formou se štve dál naživo. Důležité není, kdo je který – to už by byla psychologie. Důležité je, co ta náhrada obnažila o jménu: že u jedněch slovo „hon“ přežije odebrání zabíjení, kdežto u druhých se bez něj zhroutí. Jméno, které snese ztrátu aktu, označuje kulturu. Jméno, které se bez aktu zhroutí, neoznačovalo nikdy nic než ten akt.

Na Faerech se taková náhrada nikdy nezkoušela; nikdo grindadrápu nenabídl obřad bez zabíjení a nezměřil, zda jméno přežije. Nemůžu tedy tvrdit nic o lovcích. Můžu ale číst větu, kterou se grindadráp hájí. Zní-li „Bez zabíjení by se to proměnilo, ale zůstalo by to“, je to jméno z prvního druhu – kultura, která tento akt přežije. Zní-li „Bez zabíjení by to zaniklo“, je to jméno z druhého: slovo „dědictví“ tu nemá žádný obsah oddělitelný od usmrcení, splývá s ním. Pojmy jako identita či sounáležitost pak nejsou tím, co se chrání, nýbrž odleskem zabíjení, který bez něj nesvítí. Ta věta neusvědčuje mluvčího; ukazuje stavbu jména, kterého užil.

A jméno „dědictví“ má ještě jednu trhlinu, strukturální: tradice, na kterou se odvolává, a tradice, kterou provozuje, nejsou táž věc. Před 400 lety byl grindadráp výpravou s nejistým koncem – veslice proti hejnu, kytovci s reálnou šancí uniknout nahánění, lov, který mohl selhat. Dnes motorové čluny a sonar tu nejistotu proměnily v jistotu. To samo o sobě není výtka; i dožínky modernizovaly nástroj a nic neztratily, kombajn vzal dřinu a obilí zůstalo. Jenže tady technika nevzala dřinu, vzala nejistotu: zmizel bod, kde druhá strana ještě mohla výsledek zvrátit, a zbyl proces, který už žádnou neurčitost mezi oběma aktéry neobsahuje. A jméno se přitom dál dovolává nutnosti předků, kterou zmíněná technika spolu se supermarketem dávno zrušila. Modernizovala se metoda, nemodernizoval se důvod: z minulosti si grindadráp vzal právo zabíjet, z přítomnosti nástroj, jak to udělat bez rizika a bez možnosti úniku. Věrnost, jíž se zaštiťuje, tak nakonec platí jedinému, čeho se technika ani čas nedotkly – samotnému zabíjení.

To je první noha z hlíny.

Druhá je tvrdší, protože ji nepostavili odpůrci honu, nýbrž Faeřané sami. Připusťme i celý nárok na dědictví a ptejme se jen, co je produktem té činnosti – protože druhé jméno zní „obživa“. Maso a tuk kytovců jsou kvůli postavení těchto zvířat na vrcholu potravního řetězce nasyceny rtutí a perzistentními jedy do té míry, že faerský potravinový úřad doporučuje dospělým nejvýše jedno jídlo grindy měsíčně a ženám v těhotenství úplnou abstinenci. Hlavní lékaři ostrovů šli dál a případ uzavřeli s doporučením, že z hlediska lidského zdraví se grinda k jídlu nemá používat vůbec. Jméno „obživa“ je tím rozštěpeno na dvě platnosti, které spolu nedrží: deklarovanou potravu na jedné straně a její popření vlastními zdravotními institucemi na druhé. A co se rozpadlo na dvě neslučitelné platnosti, přestalo být stabilní funkcí.

Tahle noha se neláme procentem. Je lhostejné, kolik masa nakonec skončí zpět v moři – odhady ochranářů mluví o drtivé většině, ale i kdyby se snědlo do posledního kusu, nezmění to nic – i ta snědená část se jí proti lékařskému vyjádření. Závada není v tom, že se maso vyhazuje, je v tom, že jediný výstup celé činnosti je něco, co ji jako obživu nedoporučuje.

A tady obě nohy přestávají stát vedle sebe a sevřou se jako kleště. Jakmile obhájce pod tlakem zdravotní nohy ustoupí od „nutné obživy“ k „příležitostnému, ale kulturně významnému aktu“, spadne zpět do nároku na dědictví – a to je vyřízeno nohou první. Každý únik z jedné strany ho vystrčí na druhou. Jeden průchod stále zůstává: kdo nikdy nevysloví „Zaniklo by“ a zároveň netrvá na obživě, prokličkuje mezi oběma – a tak mu zůstane tradice, kterou sám prohlásil za schopnou přežít bez zabíjení, a tedy nemá důvod na něm trvat. Toto sevření ho nezničí; jen ho dožene tam, kde grindadráp v doslovném znění není potřeba.

A druhou nohu nekompromisně utahuje sám hlavní lékař ostrova, který ji popsal větou, jež je celým tímhle rozborem v jednom řádku. Jediným důvodem toho zabíjení je konzumace, takže říct „Nejezte je“ znamená totéž co říct „Nezabíjejte je“. On není odpůrce honu: je to muž, který ty kytovce roky studoval, zná jediný legitimní důvod jejich smrti – a sám jej oddělil od toho jediného, čím by před světem obstál.

Co po tom zbude. Není to dědictví, protože dědictví zůstává smysluplné i poté, co ztratí původní nutnost, a věta „Bez zabíjení by zaniklo“ přiznává, že tady by bez aktu nezůstalo nic, co stojí samo. A není to ani obživa, protože produkt je vlastními institucemi popřen jako bezpečný. Paměti ta smrt slouží – ale paměti, která nemá jiný referenční bod než vlastní opakování: vzpomínce, že se to dělalo, a z ní vzešlému přesvědčení, že se to dělat má. Taková paměť ale nevzniká odděleně od aktu, a nemůže tedy stát vedle něj a ospravedlnit ho. Krev v zátoce není vedlejší účinek nějaké funkce. Je to výsledek, který si teprve potom hledá jméno.

A pod tím vznešeným jménem leží nerovnováha, kterou rozbor ještě umí pojmenovat: na jedné straně moc ukončit život, na druhé tvor, který ji nemá čím vrátit – a od chvíle, kdy se ta moc oddělila od nutnosti, nedrží ji žádný vztah mezi oběma stranami, jen ona sama. Slovo „dědictví“ je způsob, jak tu nerovnováhu unést, ne jak ji popsat. A tady rozbor končí – ne že by došel k závěru, ale proto, že mu došly pojmy. Tu nerovnováhu samu žádný další pojem nerozváže; lze ji jen ukázat. Co následuje, již není argument: Člověk umí ukončit život tisícem způsobů a z tisíce důvodů. Dát vzniknout čemukoli, co se nadechne, neumí ani jedním – a ani tam, kde život vzniká jeho přičiněním, není jeho původcem v tom smyslu, v jakém bývá jeho koncem; je jen prostředníkem, jako každý jiný savec. Není to závěr, je to jen to, co v zátoce zůstane nehybně stát, když argument domluví.

---

reklama

---