Pavla Říhová: Ochrana ohrožených druhů se militarizuje - není to zvůle, ale nutnost!
Kaziranga je jedno z nejstarších indických chráněných území. Nachází se ve státě Assam na severovýchodě Indie a rezervace zde byla založena už v roce 1905, především kvůli místní populaci nosorožců. Národním parkem byla Kaziranga prohlášena v roce 1968 a od roku 1985 je považována za světové bohatství pod patronací UNESCO. Žijí zde dvě třetiny celosvětové populace indických nosorožců (2401 kusů) a největší hustota tygrů ze všech světových chráněných území (1 tygr na 5 km čtverečních), proto je také od roku 2006 Kaziranga i tygří rezervací. Území je převážně mokřadní, porostlé vysokou sloní trávou, část pokrývá džungle. Parkem protékají čtyři řeky, z nichž nejznámější je Brahmaputra. Celkově je Kaziranga jedním z nejdůležitějších „hot-spots“ biodiverzity v Indii. Asi se shodneme, že takové území si ochranu rozhodně zaslouží. Jenže jak se taková ochrana vlastně dělá, aby to k něčemu bylo?
Celá léta byli strážci indických rezervací nevyzbrojení, často úplně bez pušek či munice. V lépe vybavených parcích byla směs starých pušek většinou po Britech z 2. světové války. Jak narůstala poptávka po drahých komoditách jako jsou nosorožčí rohy, tygří kůže, kosti či slonovina, docházelo stále více ke střetům s pytláky a mnoho takových událostí nekončilo pro rangery dobře. Pytláci velmi často rangery zastřelili. Ve výsledku proto byla ostraha parků dost laxní – strážci mnoha případech ani nenašli odvahu vylézt ze své stanice. To není vyčtené - v Indii jsem byla, včetně některých chráněných území a parků, mluvila jsem s lidmi ze správ a státních institucí na ochranu přírody, s některými z nich se pravidelně setkávám na různých zasedáních na téma „wildlife crime“. Pamatuji se na vyprávění jednoho z rangerů nejmenovaného indického parku, který říkal, že slyšeli z kilometrové vzdálenosti střelbu a věděli, že se jedná o pytláka tygrů. Na můj dotaz, proč nezasáhli, se na mě podíval a řekl: „Ale my máme jen dřevěné hole, nemáme pušky“. Asi se jim nelze divit, že pak raději dělali, že neslyší. Situace s výzbrojí se pomalu lepší, zvláště ve známějších parcích, ale stále to není žádný zázrak. Oproti tomu pytláci jsou vyzbrojeni o dost lépe, zvláště ti, kteří pasou po nosorožčích rozích.
Bohužel dnes se už ochrana ohrožených druhů beze zbraní dělat nedá. Situace se značně militarizuje, ale nikoli vinou strážců či ochrany přírody. Je to jen reakce na situaci. Pytláci používají samopaly, granátomety, jedy, přístroje pro noční vidění, tlumiče, jsou vojensky organizovaní a rozhodně neváhají střílet. Celá léta zabíjeli rangery, kteří se jim postavili do cesty. Ve východní Africe bylo za posledních 10 let zabito přes 1000 rangerů, Indie měla rovněž velké ztráty. Dnešní pytláci nejsou žádní chudáčci se starou ručnicí po dědečkovi, kteří jdou do parku ulovit antilopu, aby měly jejich děti co jíst. Jsou to organizované kriminální skupiny, perfektně vyzbrojené, s logistickým zázemím a bez jakýchkoli skrupulí. Proto se některé země a národní parky rozhodly, že je nutno postupovat radikálněji a začít se bránit. Není to věc úplně nová, stejnou strategii už aplikoval např. ředitel Kenya Wildlife Service Richard Leakey v 90. letech v Keni a pytlačení díky tomu velmi rychle pokleslo. Jenže dnes je ve hře jeden fenomén, který situaci komplikuje, a to jsou ochránci lidských práv...
Když některá země či park přijme razantní opatření a dovolí rangerům pytláky zastřelit, tak spustí pokřik ochránci lidských práv (nejlépe z nějaké země pěkně daleko za mořem) a objeví se podobné burcující články. Proč je ovšem v pořádku střílet strážce, ale běda, když je zabit pytlák, to nechápu. Kaziranga je svým způsobem výjimečná, nikoli proto, že střílí pytláky, ale proto, že se nebála to zveřejnit. To samé totiž probíhá i v jiných zemích, není to jen o Indii. Pytláky střílí rangeři v Botswaně, Keni, dělá to Čína, Nepál (k ochraně parků v Nepálu nasadili armádu a mají už 3 roky bez jediného upytlačeného tygra a nosorožce), jen se o tom příliš nešíří… Jak si myslíte, že se dá proti ozbrojeným pytláckým gangům bojovat? Tím, že budu volat „vzdejte se“ a budu střílet do vzduchu nebo se pokusím jim domluvit po dobrém? To je nejlepší cesta na hřbitov. Je to regulérní válka, ve které strážci bohužel stále dost prohrávají.
Autor článku o teroru v Kaziranze Lewis Evans psal o strážcích parku vybavených „automatickými zbraněmi“, kteří tyranizují pytláky a místní obyvatelstvo. Buď ovšem záměrně mlží nebo je naprostý diletant, co se zbraní týče. Podíváte-li se na fotografii strážce z Kazirangy, kterou ke článku připojil a okomentoval slovy „James Bond mezi ochránci zvířat“, co uvidíte? Dřevěná rukojeť, široká otlučená hlaveň, vzhled velmi letitý.... To má být automatická zbraň? Realita je zcela jiná – automatické zbraně a podstatně modernější vybavení mají pytláci, strážci jsou na tom o dost hůř.
Pan Evans prezentuje zabité pytláky jako bezbranné chudáky pocházející z místních komunit kolem parku. Hovoří o mimosoudních popravách v džungli, inkvizici, odstřelu nevinných lidí z kmenových společenství. Mluví o vyplácení odměn za zastřelené pytláky, o motivaci místních lidí k udavačství, zmiňuje 1200 strážců hlídajících park… Pravda je ovšem trochu jiná a zajímalo by mě, jestli dotyčný vůbec někdy v Kaziranze byl.
Tak zaprvé – současný počet rangerů v Kaziranze je 146 (zdroj – oficiální stránky správy NP Kaziranga) a denně riskují své životy. Pytláci rozhodně nejsou bezbranní – používají automatické i lovecké zbraně. Stačí se podívat na jiný článek.
V dubnu 2016 navštívil národní park Kaziranga princ William s vévodkyní Kate. Během jejich návštěvy (ve středu 13. 4. 2016 večer) cca 30 km od lodge, kde královský pár bydlel, pytláci zastřelili dospělého nosorožce indického a uřízli mu roh. Rangeři kolem zabitého zvířete našli 88 prázdných nábojnic ze samopalu AK 47 (k článku na webu je připojena fotografie nábojnic ). Princ uvedl, že je zděšen z pytlačení v takto cenném území, vyjádřil parku podporu a hodlá rangery podpořit financováním jejich dalšího výcviku a nákupem vybavení prostřednictvím fondu United for Wildlife.
Podíváme-li se na přiloženou tabulku, uvidíme, že pytlačení nosorožců v Kaziranze začalo v posledních letech narůstat (spolu se vzrůstajícím nelegálním obchodem s nosorožčími rohy), začalo se objevovat i používání tlumičů na zbraních. Vzrostl i počet zatčených pytláků a zhruba od roku 2014 přistoupila správa k diskutovanému opatření – vzrostl i počet zabitých pytláků.
Zajímavá je informace o údajném terorizování místních lidí v okolí parku, kteří dle ochránců lidských práv za nic nemohou. Lewis Evans píše, že to nebyli oni, kdo ze sportu zdecimoval tygry, kdo se postaral o destrukci fauny a flóry v Indii a urbanizaci krajiny. Jen prý útrpně nesou břímě současné ochranářské politiky. Pytláci dle jeho názoru nepochází z regionů Kazirangy, ale jsou zdaleka, z jiných států indické federace.…
Větší nesmysl jsem v životě neslyšela. Pytlák, který přijede do Kazirangy z druhého konce Indie, se samozřejmě v parku báječně orientuje a ví, kde se místní nosorožci a tygři zdržují a kde je najde, zvlášť když se plíží do parku v noci, že ano? Ve skutečnosti místní lidé slouží pytlákům jako stopaři, poskytují jim informace, zázemí… a často sami pytlačí či se nechají na pytlačení najmout, byť znají riziko s tím spojené. Také např. tygry tráví, protože jim žerou dobytek a loví je pro překupníky s kostmi, protože dostanou dobře zaplaceno. Je jen zbožným přáním některých mezinárodních nevládních organizací přesvědčit veřejnost, že místní komunity jsou samy nejlepšími ochránci své přírody. Říká se tomu syndrom „osvíceného domorodce“ a je to velmi naivní představa. Předpoklad, že místní lidé znají hodnotu přírody a cení si svého prostředí a divokých zvířat výše než nového auta, mobilu či televize, je utopie. Tohle možná ještě platí u některých civilizací nedotčených přírodních kmenů, ale určitě ne u indických vesničanů. Jistě - najdou se tací, kteří devizu zachovalé přírody pochopí, ale je jich moc málo, pokud vůbec jsou. Skutečnost je taková, že pokud místním někdo nabídne dost peněz, jsou jim tygři a nosorožci poměrně ukradení a část z nich se úplně v klidu nechá naverbovat.
V článku se píše, že ochránci přírody by měli spíše s místními lidmi spolupracovat a ne je kriminalizovat. Ale park ve skutečnosti velmi aktivně pracuje s místní komunitou, to už autor nenapsal (nebo „opomněl“ zmínit). Mezi vesničany je šířena masivní osvěta, pracovníci parku pravidelně objíždí okolní vesnice, setkávají se s místními lidmi, diskutují s nimi a informují je o nastavených pravidlech. Park má velmi dobře udělané webové stránky, osvěta je šířena i na školách.
Správa parku ví, že radikální postup proti pytlákům není zrovna populární opatření a „střelba na narušitele“ je vnímaná jako dočasné opatření, dokud se situaci s pytlačením nepodaří stabilizovat.
V boji proti pytlákům jsou samozřejmě i využíváni informátoři z řad místních vesničanů nebo bývalých pytláků (Lewis Evans to hanlivě nazývá udavačstvím a podporou lokálních vendet, ale nevím, jak si představuje, že se s pytláctvím a kriminalitou asi tak má bojovat). Seznam jmen a adres hledaných pytláků a podezřelých osob je zveřejňován na webu NP (momentálně čítá přes 70 jmen). Provádí se i dohledávání uprchlých pytláků, vyšetřování pytláckých sítí, rangeři spolupracují s policií. Ano, park má nastaven systém odměn pro zaměstnance, aby je motivoval k zatýkání pytláků a také jim trochu kompenzoval riziko, jemuž jsou vystaveni. A co je na tom špatného? Zřejmě asi mají svou práci dělat z lásky a riskovat život zadarmo.
Zde jsou pravidla parku
• otevřeno je jen půl roku (park je zavřený od května do listopadu kvůli období dešťů)
• všichni návštěvníci jsou při vstupu snímáni kamerou, musí prokázat svou identitu, dělají se i dechové zkoušky na alkohol,
• SPZ aut jsou při vjezdu zaznamenávány
• auta nesmí sjíždět mimo vyhrazené cesty
• do parku se nesmí nosit jakékoli zbraně
• všichni návštěvníci musí být do soumraku z parku pryč.
Když tohle vím, tak co dělám v parku v noci s puškou? Zatoulaný dobytek se nehledá v noci, ten se hledá přes den, a ne s puškou…
Neidealizuji si situaci v indické ochraně přírody, Indie je země svérázná, s těžkopádnou administrativou, zkorumpovaná a s mnoha dalšími problémy. Problémy budou jistě i v Kaziranze, ale v jednom se jich musím zastat – radikální postup proti pytlákům je správný a bude jedině dobře, pokud bude aplikován i v jiných parcích.
Důležité je se zeptat, kdo je vlastně autorem článku a oněch argumentů, jež mají burcovat veřejnost proti správě Kazirangy, resp. proti ochranářům vůbec. Je to Lewis Evans, pracovník mezinárodní nevládní organizace Survival International. Tato organizace byla založena v roce 1969 a zabývá se ochranou lidských práv, především pak práv místních komunit. Téma jistě bohulibé a práce záslužná, ale člověk by od takové organizace očekával jistou míru znalosti problému, komplexnější pohled či aspoň sebereflexi. Bohužel marně. Skepticky dodávám, že sídla Survival International jsou v Amsterdamu, Berlíně, Londýně, Madridu, Paříži a San Franciscu. kupodivu žádná pobočka v Indii. Už z toho člověk pochopí, že se nejedná o lidi žijící v okolí Kazirangy, ba ani v Indii. Jsou to Evropané a Američané, kteří ze svých kanceláří ve velkých civilizovaných městech „hájí“ trpící domorodé obyvatelstvo. Nechci znevažovat jejich práci, ale o ochraně ohrožených druhů, boji proti pytláctví a situaci v indických parcích očividně vědí houby.
Po přečtení článku z pera tohoto autora se neubráním dojmu, že některá fakta nebyla zmíněna záměrně. A také si myslím, že Lewis Evans v Kaziranze nejspíš sám nikdy nebyl. Z teplé kanceláře v Londýně věc vypadá trochu jinak, než v blátivé džungli východní Indie. Trocha surfování po internetu prozradí, že Lewis Evans momentálně vede jakousi kampaň proti ochraně přírody a lidem, kteří v této branži pracují a které nazývá zatvrzelí ochranáři. Je to až jakési osobní tažení. Není to jen o národním parku Kaziranga, ale i o jiných zemích. Lewis Evans nedávno podal formální stížnost k Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Co-operation and Development) namířenou proti WWF (Světový fond na ochranu přírody). Ve stížnosti uvádí, že WWF ve své snaze potlačit pytláctví a ničení přírody v Kamerunu svévolně vyhlašuje chráněná území a činí tak bez souhlasu místních domorodých kmenů a zcela opomíjí jejich nároky. Přitom pracovníci WWF jsou údajně sami zapojeni do pytláctví a přijímají úplatky od zločinců. Evans uvádí, že z právního, politického a morálního hlediska dělá WWF mnoho chyb. Žádná organizace bez ohledu na to, jak ušlechtilý nebo důležitý je její cíl, prý nemůže být bez kontroly…. Zajímavé ovšem je, když se člověk zamyslí, kdo by měl dle názoru pana Evanse WWF kontrolovat. Nejspíše tím myslel svou organizaci. Běhá mi z toho mráz po zádech - ochránci lidských práv upřímně řečeno dnes mluví do kdečeho a v mnoha případech nadělají více škody než užitku. Stačí se podívat na některé jejich aktivity v naší zemi. Práva místních komunit by určitě neměla být opomíjena, ale nic by se nemělo přehánět.
Shrnuto a podtrženo
Národní park Kaziranga je území s obrovskou přírodní hodnotou, které stojí za to chránit. Rozhodně se nelze divit rangerům, že už nechtějí sloužit jako snadné terče pro pytláky. Přístup správy parku má očividné výsledky – pytlačení ubývá a populace ohrožených zvířat se zvyšuje. Lidé by si měli zvyknout na to, že když porušují zákony a ohrožují jiné na životech, že i je samotné může někdo trefit. Myslím, že pytláci v Kaziranze i jinde tohle riziko znají a nejspíš s ním i počítají. Ochráncům lidských práv to ale leží v žaludku. Možná by měli sami na pár týdnů přijet sloužit do Kazirangy, nafasovat zbraň a jít do terénu.…Třeba by pak přestali psát takovéto články.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
Pavla Říhová: Jak je to s trofejovým lovem a ochranou afrických zvířat doopravdy