Radek Štěpánek: Za panem ředitelem Tomášem Rothröcklem
Ryby a tabák, to byly naše společné vášně. Bylo krásné sedět v jeho kanceláři, pilovat tiskové zprávy a při tom smět bafat z dýmky – vždycky, když se to dělo, cítil jsem velké privilegium. Udivovala mě jeho pečlivost, pomalost, preciznost a klid, který byl, aspoň navenek, schopný zachovat téměř v jakékoli situaci - bylo dobře znát, že zatímco já se ve světě státní správy jen rozkoukávám (a ani to navíc nemělo trvat dlouho) on jako by měl naprosto všechno v malíčku. Ne nadarmo seděl ve všech těch radách národních parků, působil jako náměstek ministra životního prostředí, konzultant různých ochranářských výborů, nebo ve federaci evropských chráněných území Europarc, protože pro něj byla vždycky v ochraně životního prostředí mimořádně důležitá i mezinárodní spolupráce. Věděl moc dobře, že Dyje má dva břehy a že ten český je stejně důležitý jako rakouský – a že dva svahy mají i všechny hraniční hřebeny.
Když jsem pro něj připravoval nějakou tiskovou zprávu, viděl jsem, jak pečlivě pak vážil každé mé slovo a jak cizeloval každý výraz. Zjemňoval tam, kde jsem byl příliš ostrý, zpřesňoval v místech, kde jsem psal „příliš silnou tužkou“. Nakonec byly všechny ty tiskovky spíš jeho než moje, a já doufám, že tomu tak je i s tímto textem.
V kontaktu jsme zůstali i poté, co jsem z Podyjí zase odešel, mimo jiné prostřednictvím redakční rady Časopisu pro ochranu přírody a krajiny Veronica. Stejně jako v Podyjí, i v redakční radě byl zárukou toho, že časopis bude skrz naskrz environmentální – že v něm nepůjde jen o přírodu jako takovou, ale také o lidský vztah k přírodě. V jeho světě tak mělo vedle přírodních krás své místo především umění, jak to výtvarné, tak třeba i hudba, divadlo a poezie. A samozřejmě fotografie, protože byl i vášnivý fotograf. Ochrana přírody v jeho pojetí měla vždy hluboký kulturní přesah.
Na umění povýšil i své rybaření, ve kterém se snoubila snaha o co nejhlubší vědění s úžasnou, jakousi až dětskou naivitou. Byl schopný donekonečna přemýšlet o tom, proč je ta která muška úspěšná, vymýšlet jejich různé varianty, vázat a špekulovat o taktikách lovu, i když k vodě samotné se dostal při svém pracovním vytížení a neustálém přejíždění z místa na místo jen opravdu málo. Naposledy mi psal před Vánocemi už z nemocnice. Sliboval, že do dubnového zahájení pstruhové sezony se dá do pořádku a podnikneme nějakou rybářsko-fotografickou výpravu. A já mu chtěl navázat sadu mušek na jaro. Už mu ji nepředám. Doufám ale, že i v nebi teče řeka Dyje, a že i tam budou lipani a pstruzi hezky kroužkovat.
Když loni po třiatřiceti letech odešel z ředitelské pozice, a stal se, jak o sobě s úsměvem říkal, „panem emeritním“, měl prý v plánu pustit se mimo jiné konečně i do oprav svého domku v Podmolí, o kterém mnozí žertem říkali, že je to nejméně opravený barák široko daleko a někdy jej nazývali „biotopem“. Nedávno jsem si na to vzpomněl. A došlo mi, že svůj dům tak dlouho neopravoval asi proto, že mu na něm vlastně ani moc nezáleželo. Jeho domem bylo celé Podyjí a zahrada kolem něj zasahovala ještě mnohem dál, do přírody celé České republiky. Udělal pro ni, a tím potažmo i pro nás všechny, jako málokdo. Čest jeho památce!
reklama
