Robin Böhnisch: Odešel aristokrat zelené krve

Jsou návštěvy, na které se člověk těší. A jsou návštěvy, na které se těší tolik, že je chodí vyhlížet před dům. Právě tak to vypadalo na Správě KRNAP, když se ohlásil Tomáš Rothröckl. Tomáš byl člověk, pro kterého by se jeden rozkrájel. Paradoxně i proto, že to u něj úplně nešlo. Co Tomáše totiž charakterizovalo nejvíc, byla jeho skromnost. Nikdy nechtěl obtěžovat zvláštními požadavky. Jeho automobil připomínal spíš dobře vybavenou domácnost než dopravní prostředek – byl připraven postarat se o sebe v terénu za každých okolností. Jako správný ochranář ze staré školy. Mezi proviantem, který s sebou vozil, nikdy nechyběla pečlivě vybraná vína ze Znojemska jako dárek pro přátele. Tomáš uměl popsat jejich charakter i zvláštnosti míst, kde se urodila. Před cestou do Krkonoš se také neopomněl zastavit v Klobásovém ráji v Pavlicích – i tam nasál něco informací o tamních produktech a pak je s nadhledem předával dál.

Tomáš měl Krkonoše a zdejší národní park rád. Pokud mu to čas dovolil, snažil se přijet alespoň dvakrát do roka. Nejčastěji přijížděl během jelení říje, kterou s nadšením poslouchal v některém z loveckých srubů. Když měl v tom velkolepém podzimním představení zájem o společnost, vyráželi jsme navečer na hřebeny. Poté, co z hor zmizeli poslední turisté a tundra na vrcholcích dostávala zlatavou barvu, roztahoval doširoka ruce a kochal se „velkolepostí krajiny velkých parků.“

Tomáš měl rád všechny národní parky i další zvláště chráněná území. Podyjí ovšem miloval. Na jeho ochraně se začal podílet hned po ukončení vojenské služby. Už během vojákování u železničního vojska v Pohořelicích se jako absolvent pražské Vysoké školy zemědělské ucházel o místo na Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody v Brně. Tehdy mu nabídli, aby přijal místo na Správě nově vyhlášené Chráněné krajinné oblasti Podyjí, která zatím nebyla personálně obsazena. Jako zaměstnanec Okresního muzea ve Znojmě ji postupně budoval Jaroslav Krejčí. Tomáš se stal posilou Správy CHKO Podyjí na přelomu let 1980 a 1981. Nastěhoval se do pokojíku státního zámku ve Vranově nad Dyjí a odtud dojížděl do Znojma.

V polovině 80. let si Tomáš odskočil na Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze (SÚPPOP), kde pracoval jako referent a později jako šéf oddělení velkoplošných chráněných území. Podílel se z centra na přípravách vzniku Národního parku Podyjí. Na Správě CHKO Podyjí mu byl protějškem Martin Škorpík, který ho v roce 1987 vystřídal jako nájemník pokojíku vranovského zámku. SÚPPOP zanikl v roce 1990 se vznikem nového Ministerstva životního prostředí. Jeho odbor ochrany přírody tehdy dostal na starost jihočeský lesník a ochranář František Urban. Když potom došlo na rozhodnutí o obsazení funkce ředitele Správy Národního parku Podyjí, vsadil František Urban právě na Tomáše. Ten nakonec stál v čele správy parku více než 33 let, až do konce roku 2024.

Národní park Podyjí Tomáš nevnímal jako izolovaný přírodní ostrov, ale jako krajinu, v níž se po staletí prolíná jedinečná příroda, otisk práce člověka a silný duchovní rozměr. A také krajinu, která je inspirací pro umění. I v něm se Tomáš vyznal a uměl je ocenit. Inicioval, zaštiťoval a sám se podílel na realizaci nespočtu výstav, publikací a akcí s tematikou provázanosti přírody Podyjí a lidského pobývání.

Vznikem Národního parku Podyjí vizionářská část Tomášovy práce v regionu neustala. Tomáš správně chápal, že projekt národního parku není ve skutečnosti projektem úzce národním, ale záměrem, který svým environmentálním, kulturním i civilizačním rozměrem přesahuje hranice států. I díky němu tak v roce 2000 vznikl přeshraniční národní park Thayatal. V roce 2006 mu za přínos přeshraniční ochraně přírody spolková země Dolní Rakousko udělila stříbrný kříž. Evropský rozměr Tomášova působení umocnila role prezidenta národní sekce Federace přírodních a národních parků v Evropě EUROPARC v letech 2006 až 2009.

V roce 2010 byl Tomáš znovu povolán do Prahy. V úřednické vládě Jana Fischera nastoupil jako náměstek ministra životního prostředí – ředitel sekce ochrany přírody a krajiny. Právě na hraně úředničiny a vysoké politiky možná lépe pochopil politiku i politiky. Zároveň ale zjistil, že mu tahle dočasná role není blízká. Když se s úlevou vrátil domů, často vzpomínal, jak mu vadilo, že neměl svůj čas pod kontrolou: den za dnem mu život určoval nabitý diář, který sestavoval někdo jiný.

V roce 2014 stál Tomáš u zrodu Fóra ochrany přírody. A jako ředitel správy jednoho z národních parků byl u počátků novelizace zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, která měla národním parkům přinést nové nástroje ochrany a péče a jasná pravidla pro jejich fungování. Když záměr dostal konkrétní podobu a stal se sněmovním tiskem 501, byl Tomáš důležitým konzultantem garančního výboru pro životní prostředí. Jako tehdejší předseda výboru jsem byl zároveň zpravodajem tisku. Provázel jsem ho sněmovními čteními, přes přehlasování veta Senátu i veta prezidenta Zemana až do konečného schválení v roce 2017. Téměř finální podobu zákon dostal na zasedání výboru 30. března 2016, které jsme s Tomášem „upekli“ v terénní stanici NP Podyjí v bývalé škole v Havraníkách. Asi právě tam, na pozadí takřka spiklenecké snahy udělat něco velkého pro národní parky, vzniklo naše přátelství. A stará škola v Havraníkách se stala mým oblíbeným útočištěm při většině dalších cest na Podyjí.

Když jsem se v roce 2018 stal ředitelem v Krkonoších, Tomáš byl mým rádcem a vzorem. Vnímal jsem ho jako klidnou sílu ochrany přírody a obdivoval jeho schopnost s lehkostí vyslovovat i nepopulární, avšak potřebné věty. Například, že národní parky nejsou národní sportoviště, nebo že ta nejvzácnější volná příroda nemůže být lidem k dispozici 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Pokud na něj došlo, mělo jeho zásadní ochranářské „ne“ opravdovou a těžko zpochybnitelnou vážnost. Tomáš ale nebyl nepříčetným aktivistou. Vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem byl racionálním ochranářem, který neviděl svět černobíle. Chápal a realizoval ochranu přírody i v kontextu lidských potřeb a měl pochopení pro jiné nazírání světa. O oponentech a kriticích vždy mluvil s laskavostí a respektem. A když už chtěl ve vzácných chvílích emocionálního pohnutí někoho urazit, uměl to tak nějak po hraběcím.

Aristokratický rozměr Tomášovy osobnosti dotvářela neokázalost, vytrvalost, zásadovost a laskavost. A jakási samozřejmá pohostinnost, která provázela návštěvy u něj na Podyjí. Posezení ve vinařství u Tondy Koníčka v Popicích, v letohrádku na Braitavě nebo jen pod starou révou v zahradě havranické školy bylo vždy zlatým hřebem dne plného dokonale připravených exkurzí po přírodních lokalitách a kulturních počinech. Tomáš byl při degustování velmi střídmý; někdy zůstal jen u kousku chleba, který si pomalu trhal, přežvykoval a těšil se ze spokojenosti přátel. K tomu přidával historky z místní ochranářské historie i současnosti – radostí ho naplňovaly třeba výsledky pastvy exmoorských koní na podyjských vřesovištích. Mile povídal o práci a zásluhách svých spolupracovníků. Možná častěji, než to říkal jim samotným. Ale takový Tomáš byl. Přísný v první řadě na sebe, bez potřeby být poplácáván po ramenou. Nedělil se o své starosti, problémy ani diagnózy.

17. dubna 2025 převzal Tomáš ve Vrchlabí Cenu ředitele Správy KRNAP. Nejen jako dlouholetý a aktivní člen Rady Krkonošského národního parku, ale především jako doyen české ochrany přírody, který toho pro Krkonoše a jejich ochranu nemálo udělal. A pro krnapáky jakbysmet. Tomáš si vážil naší dlouhé ochranářské tradice, jejích historických kořenů i moderních nástrojů. Vnímal KRNAP jako vzor pro národní parky v tom, jak pracovat s novými fenomény – ať je přináší příroda, nebo návštěvníci. Byl fascinován jedinečnou a prastarou krajinou s arkto-alpínskou tundrou. A při znalosti nepolevujícího tlaku na Krkonoše říkával: „Děláte tu zázraky.“

24. května 2025 se na Podyjí vypravili trubači Správy KRNAP. Tak trochu jsem Tomášovi ten koncert na Lusthausu u Čížova vnutil. Nebyl jsem zdaleka sám s pocitem, že se téhle veleskromné postavě české a moravské ochrany přírody nedostalo poděkování a pozornosti, kterou by při odchodu z funkce ředitele Správy Národního parku Podyjí zasluhovala. Snad ho tenhle dárek potěšil. Nadšeně natáčel na mobil, pochvaloval si lesní akustiku a mluvil o podzimním trubačském svatohubertském soustředění. I když mu ta naše krnapácká lesnická obřadnost nebyla vlastní, imponovala mu.

Tomáš se po odchodu z funkce ředitele s národním parkem a jeho správou nerozloučil. V hlavě měl celou řadu plánů a vizí, do kterých se chtěl pustit. Koncem srpna jsme se potkali na lesní správě v Podmolí a mimo jiné se domluvili, že na jaře spolu konečně vyrazíme nafotit rozkvétající koniklece, které jsem opakovaně propásl. A tyhle plány jsme si stvrdili i na jipce vinohradské nemocnice 19. ledna.

1. února večer mi Tomášova Dominika zavolala, že Tomáš odešel na poslední velký špacír. A já si pár dní potom říkal, že na Podyjí už nepojedu. Protože bez Tomáše už Podyjí nebude úplné. Ale s přikrádajícím se jarem vím, že pojedu. Protože Tomáš v Podyjí bude napořád. V každém v kožichu schouleném konikleci, v lese roztančeném bramboříku, z vody vykukujícím lakušníku, v mihnutí ještěrky zelené, ve smaragdovém odlesku ledňáčka. A také v práci svých kolegyň a kolegů, do kterých otiskl i kus sebe. V národním divadle divoké přírody – v tom nejskvělejším pomníku, který může ochranář mít.

Text vznikl pro časopis Krkonoše-Jizerské hory.

---

reklama

---