Tereza Stöckelová: Ropná katastrofa? Logický důsledek kapitalismu
Letadlo rozprašuje ropný disperzant nad ropnou skvrnou, která vznikla při nehodě ropné plošiny Deepwater Horizon.
Licence: Volné dílo (public domain)
|
|
Ilustrační foto: Stephen Lehmann/United States Coast Guard |
Kapitalismus bez přívlastku a bez regulace vede k rozhodování firem bez ohledu na rizika, která se přímo finančně netýkají vlastního podniku, k masivnímu prorůstání ekonomické a politické moci, k manipulaci s pravidly jako součásti firemní strategie a k maniakálnímu přeceňování lidských možností v oblasti vlády nad přírodou. Ropná havárie představuje jedno z vyústění této kapitalistické logiky, v jejímž rámci se odehrává i likvidace ropy z mořského povrchu: během prvního měsíce na ni bylo použito přes 2 miliony litrů v Evropě zakázaného disperzantu Cerexit, pravděpodobně vysoce toxického, jehož přesné složení je však předmětem obchodního tajemství. Na konci června bylo rozhodnutím soudu zrušeno šestiměsíční moratorium na podmořskou těžbu v Mexickém zálivu, které byl nakonec v reakci na prohlubující se katastrofu nucen vyhlásit prezident Obama. Vzápětí se ukázalo, že soudce, který rozhodnutí udělal, je podílníkem firem, které se těžbou zabývají (např. Transocean).
Zajímavé je připomenout si v tomto kontextu historii firmy BP (původně British Petroleum), která sahá do Iránu na počátku minulého století a je úzce propojena s britskými imperiálními zájmy. Jak popisuje Stephen Kinzer v knize All the Shah’s Men: An American Coup and the Roots of Middle East Terror, po objevení ropy v Iránu podepsala Velká Británie s podplacenými představiteli země velmi výhodnou smlouvu, podle které získala právo na těžbu veškeré iránské ropy. Iránu náleželo 16 % ze zisků a neměl podle smlouvy právo na kontrolu účetních knih. Společností, která ropný průmysl spravovala, byla Anglo-Persian Oil Company, pozdější BP. Od 20. do 40. let minulého století představovala iránská ropa základ britské prosperity – napájela britská auta, průmyslové podniky i vojenské námořnictvo. V roce 1951 se stal iránským premiérem Mohammad Mosaddegh, který se rozhodl společnost znárodnit. Velká Británie se pokoušela tomuto kroku všemi způsoby zabránit a nakonec přemluvila Spojené státy k zorganizování státního převratu v Iránu. Ten nastolil represivní vládu Reza Shaha Pahlaviho, která v roce 1979 vyústila do islámské revoluce.
Bezohledné sledování vlastního zájmu a neprůhledné koalice s exekutivou států není v případě BP věcí dávné minulosti, stejně jako není současná havárie prvním významným únikem ropy spojeným s touto firmou. Před 20 lety bylo BP klíčovým hráčem v konsorciu Alyeska, které mělo na svědomí havárii ropného tankeru Exxon Valdez. V oficiálním vyšetřování však BP nikde nebyla jmenována. V roce 2006 došlo k úniku z ropovodu společnosti BP na Aljašce. Jak ve vysílání Democracy now! uvedl Scott West, který měl tehdy vyšetřování havárie na starosti v rámci americké federální Agentury ochrany životního prostředí (Environmental Protection Agency), ačkoli únik způsobil škody přes 600 milionů dolarů, tehdejší Bushovo ministerstvo spravedlnosti se s BP ještě před ukončením vyšetřování dohodlo na pokutě 20 milionů dolarů, tedy zlomku způsobené škody. Ropná plošina Deepwater Horizont, která letos v dubnu vybouchla, byla během schvalování federální vládou s odkazem na klauzuli „categorical exclusion“ vyňata, stejně jako další stovky podobných projektů, z posouzení vlivů na životní prostředí. Heslo Tony Haywarda, výkonného ředitele BP, které má údajně vyryto na plaketě na svém pracovním stole, tak nabývá děsivých významů: „If you knew you could not fail, what would you try?“ bychom v této souvislosti mohli volně přeložit například jako "Co bys dělal, kdybys věděl, že za nic neponeseš odpovědnost?".
Původní British Petroleum se v roce 2001 změnilo na „Beyond Petroleum“ (v angličtině to znamená něco jako "po ropě") a přijalo zelené firemní logo. BP se situovala do pozice firmy, s níž se vyvážeme z ropné ekonomiky, která činí západní svět stále zranitelnějším. Jedním z viditelných kroků v tomto směru bylo v roce 2007 propojení s Kalifornskou univerzitou v Berkeley v projektu „Energy Bioscience Institute“, který se zabývá výzkumem biopaliv. Hlavní větev projektu se zabývá výzkumem v oblasti genetických modifikací a syntetické biologie. BP věnuje univerzitě během deseti let 500 milionů dolarů výměnou za hostování 50 výzkumníků BP na půdě univerzity, přednostní právo na licencování výsledků akademického výzkumu a přístup ke studentům. Už před uzavřením smlouvy vyvolával projekt v akademické komunitě velké protesty, které poukazovaly jak na omezování akademické svobody a přílišný vliv soukromého kapitálu na veřejný výzkum, tak na morálně pochybné praktiky BP v zemích třetího světa (podrobněji o projektu a souvisejících sporech viz A2 2007/43). Současná katastrofa v Mexickém zálivu a její okolnosti přidávají k takové kritice další rozměr.
Existuje řada důvodů, proč se západní společnosti potřebují vymanit z ropné či uhlíkové ekonomiky. Nejčastěji opakovaným byla v poslední době globální klimatická změna. To ale není důvod jediný. Dalšími podstatnými důvody jsou geopolitické asymetrie spojené se zdroji, které činí země bez ropy a plynu závislé na zemích s jejich nalezišti, vnitrostátní centralizace energetiky, která je s uhlíkovou ekonomikou spojena, a v neposlední řadě i postupné vyčerpávání ropných zásob. Ty se na mnoha místech světa těží za stále obtížnějších podmínek a s většími ekologickými riziky (nejde jen o podmořské vrty jako v případě Deepwater Horizont, ale taky o vysoce toxickou těžbu tzv. ropných písků, „tar sands“, ke které dochází např. v Kanadě). Případ společnosti BP ale jasně ukazuje, že pokud se máme dostat „beyond petroleum“, tedy vymanit se z uhlíkové ekonomiky směrem k rozumnějšímu hospodaření a obyvatelnější planetě, potřebujeme nikoli nová technická, ale socio-technická řešení. Potřebujeme společenskou a politickou změnu. Nestačí přijít s novou technologií, potřebujeme změnit způsoby, jakými technologie regulujeme, potřebujeme obnovit společenskou vykazatelnost kapitálu a uvolnit těsné sevření ekonomické a politické moci, které se dnes přestaly vyvažovat a naopak společně ohrožují veřejné zájmy. Jinak se do rukou těch samých firem, které dnes mají na svědomí ropné havárie, dostanou technologie ještě o řád nebezpečnější a chemické úniky vystřídají zcela nevratné úniky biologické (např. geneticky modifikovaných nebo syntetických organismů). V mnoha oblastech je k tomu už bohužel nakročeno.
Hlasatelé kapitalismu nám tvrdí, že lidské zájmy a kapitál je potřeba respektovat v jejich svobodě, ponechat je vlastní dynamice a minimálně do nich zasahovat, zatímco přírodu musíme – a můžeme – ovládnout a kontrolovat. Je tomu ale přesně naopak. S přírodou musíme opatrně vyjednávat – je svobodnější, nespoutanější a nespoutatelnější, než si byly moderní společnosti ochotny připustit. Čím drastičtěji si ji snažíme podrobit, tím větší odpor klade a jednou nás nemile překvapí. Skutečný úkol spočívá naproti tomu v hledání cest, jak spoutat kapitál a držet v rozumných mezích společenské síly, které mají tendenci vytvářet džungle drsnější než sama příroda.
reklama
Další články autora |
Online diskuse
Opakem kapitalismus není socialismus - 29. 6. 2010 - M.Z.Dobrym prikladem spolecenstvi zalozeneho na duchovnich, neegoistickych principech(v prve rade pak na starosti o udrzeni stabilniho klimatu, coz nasledne vyzadovalo patricne obrady smerem k bohu Hurracanovi) jsou mnohe stredoamericke indianske kultury http://glosy.info/texty/lidska-obet-a-sebeobet-v-mezoamerice/ Už od chvíle, kdy se mezoamerický prostor začal kulturně profilovat, byla lidská oběť jeho základním stavebním kamenem. Zdá se, že zprvu byla hlavní dominantou dekapitace, tedy rituální stětí, které se od počátku zdá být propojené s takzvanou míčovou hrou... znovuzrození v podobě nádherné zelené rostliny, jejíž klas byl často nejen v mayském umění znázorňován jako uťatá lidská hlava. Zdá se, že kapitán poraženého družstva byl obětován právě dekapitací, míč, s kterým se pak hrálo... Míčová hra, tak, jak ji praktikovali Mayové, je pak nápodobou božského vzoru, která snad měla mít konkrétní vliv na plodnost polí a možná i na slunce a časové cykly. Pro oběť vyrváním srdce máme samozřejmě doklady především aztécké. Jedná se zejména známý o mýtus o stvoření pátého Slunce v Teotihuacanu a o vyprávění o bitvě na hoře Coatepeku. První z nich líčí počátek posledního časového cyklu, v němž všichni žijeme: bohové se sejdou ve městě Teotihuacan a vyvolí si mezi sebou dobrovolníka a jednoho náhradníka, kteří se mají stát Sluncem tím, že se vrhnou na velkou obětní hranici. Dobrovolník zakolísá a do ohně nakonec vskočí náhradník, jenž vzápětí vystoupí na nebe jako překrásný sluneční bůh Tonatiuh. Když to vidí dobrovolník, zastydí se, vzchopí, rovněž skočí - a vyjde jako druhé slunce, z něhož se zásahem ostatních bohů vzápětí stane měsíc. Samo slunce je pak nádherné, svítí a září, ale nemá dost sil, aby se pohybovalo po nebi: bohové tedy jeden po druhém podstoupí oběť vytržením srdce a jejich krev dodá Tonatiuhovi sílu, takže ten může začít své každodenní putování. Opět je zde motiv nápodoby bohů, stejně jako v předchozím mýtu, ale zároveň se zde předkládá jednoznačný důvod, proč tak činit: bez lidských srdcí by Slunce nemělo energii pokračovat ve své cestě po obloze, zastavilo by se, s ním by se zastavil čas a došlo by ke kataklyzmatu. Aztéčtí obětníci tedy srdci a krví živili slunečního boha. Nicméně při interpretaci tohoto mýtu je třeba opatrnosti. Jeho vysvětlení se totiž vztahuje pouze na tuto techniku oběti, netýká se již dalších variant, například utopení nebo stažení z kůže. Je vysoce pravděpodobné, že každá varianta oběti měla nějaký své etiologické vyprávění... |