Dušan Utinek a Eliáš Utinek: O užitečné škodlivosti
Tím druhým hrdinou, a to docela záporným, je trnovník akát, Robinia pseudoacacia, málokdo mu řekne jinak než akát. U nás je považován za silně invazní, a pamatuji, jak se ještě v devadesátkách orgány otravy přírody dožadovaly jeho likvidace všude, i tam kde se nenacházelo žádné chráněné území. Nikdo nepřemýšlel o tom, zda je to nezbytné vzhledem k charakteru a významu lokality a hlavně, kolik to bude vlastníka lesa či hospodařící subjekt, stát. Takže byla vyhlášena svatá válka akátu, na kterou provozní lesníci celkem kašlali a s různými výsledky se vedla jen v chráněných územích. Tam to mělo smysl a bylo to odůvodněné. Raději se dál nehrabat v utopeném množství veřejných prostředků a současných výsledcích deakátizace. On se totiž rád na místa, odkud byl údajně odstraněn, vrací. Umí to jednak z kořenových či pařezových výmladků, ale i ze semínek, která přeléhají klidně i 10 let a pak z nějakých důvodů tvrdý obal semena povolí, ono vyklíčí, a už to jede.
Je pochopitelné, že druhy, jejichž populace po x generací žily v prostředí s jinými druhy na jednom stanovišti a v podobných podmínkách, jsou na takto charakterizovaný ekosystém adaptovány a pro jejich další existenci je potřebný. Minimálně jim nevadí a jsou schopné v něm přežívat a udržovat své populace životaschopné. Jak uvádím výše, v chráněných územích je tento závěr opodstatněný, a je tam potřebné se snažit zachovat dochovanou biodiverzitu ve smyslu souboru organismů a jejich vzájemných vztahů na daném stanovišti. Ale máme i volnou krajinu, kde žádné chráněné území není vyhlášené. Druhy, uvedené v druhové vyhlášce jako zvláště chráněné a různě ohrožené, se vyskytují i v ní. Je zakázáno poškozovat jejich biotop, tedy stanoviště či lokalitu. Je otázkou, zda vlastník či hospodář vůbec ví, že tam má něco extra vzácného. A v územích, která nejsou ze zákona chráněná, ke změnám druhové skladby či celkovému charakteru stanoviště častokrát dochází. I proto, že vlastně pořádně nevíme, co bychom svým hospodařením mohli způsobit.
Chtěl jsem se podělit o vlastní zkušenost, kdy na Znojemsku, v převážně zemědělské krajině, se v mém lesíku, kde si hraji s podporou druhové rozmanitosti, objevil páchník hnědý. Vylezl z jednoho špalku, jako pozůstatku odstraňování porostů geograficky nepůvodních dřevin. Ano, ta nekonečná entomologická vzácnost. Vyskytnul se mimo jakékoli chráněné území, v územním plánu je to „jen“ regionální biocentrum. Netušil jsem, že by v akátu mohl žít, klást vajíčka, a ta se tu dál mohla nerušeně vyvíjet. Dle vyjádření entomologů jde o nějakou zbytkovou populaci z aleje, která u silnice Pohořelice – Znojmo v těsném sousedství onoho lesíka v minulosti byla. Vzpomínám na desítky pokácených stromů z této rozpadající se aleje, které jsem sám viděl. Pravda byly ve velmi špatném stavu a u dnes velmi frekventované silnice hrozily pádem. Ale i dnes víme, že tuto situaci lze řešit jinak než úplným skácením s řezem u země. Asi už nikdo nezjistí, kolik biotopů páchníka zaniklo. Já se ještě můžu utěšovat, že vedle těch akátů mám v lese dutiny v dubu a lípě. Hnedle několik, tak doufám, že se stihnou přestěhovat. A usilovně bráním šíření akátu do porostů původních dřevin.
O akátu víme (aspoň my, kteří s ním hospodaříme, protože nám ho předkové odkázali), že dle Národní inventarizace lesů roste cca na 13 500 ha plochy našich lesů. To představuje zastoupení 0,46 %, přesto pro naši lesnickou legislativu neexistuje. Přitom v oblastech svého výskytu v ČR, v nižších nadmořských výškách do 500 m n. m., v nížinách Polabí a Jižní Moravy, je v řadě případů hlavní porostní dřevinou, leckde až se 100% zastoupením. Pro zajímavost, dle Oblastních plánů rozvoje lesů je v přírodní lesní oblasti Předhoří Českomoravské vrchoviny jeho zastoupení 3 %, v přírodní lesní oblasti Jihomoravské úvaly dokonce 11 %.
Ačkoliv na jižní Moravě, kde se nachází více než ½ akátových porostů v ČR, a tyto akátiny jsou dlouhodobě obnovovány vegetativně a jsou pěstovány jako nízký les, setkal jsem se s výkladem, že nejde o listnatou pařezinu tvrdou, ale o porostní typ akát se všemi pro hospodaření negativními souvislostmi. Už jenom perličkou je, že v Modulu pro žadatele pro vytvoření žádosti o příspěvek na podporu hospodaření v lesích mezi dřevinami, ve kterých provádíme výchovný zásah, akát uveden není, a to tam jsou tak „běžné“ taxony jako jeřáb břek, jeřáb ptačí, dub pýřitý a další.
Důvodem šíření akátu ve 2.polovině 19.století byla změna zájmu v užívání krajiny, kdy se plochy s potenciálem pro zemědělskou produkci ponechávaly v tomto stavu, a pro plochy, kde zemědělské obhospodařování bylo stále méně efektivní, se hledal jiný způsob využití. Zároveň klesal význam pastvy. Nové využití dříve zemědělské půdy bylo v oblastech s nedostatkem lesů a se stoupajícím počtem obyvatel motivováno potřebou jednoduchého a levného zdroje paliva, což akát v bohaté míře zabezpečuje. Zároveň se objevily jeho další pozitivní vlastnosti, hlavně pevné a houževnaté dřevo, které odolává působení vody a vysychání, tudíž je velmi vhodné pro různé sloupky jak do plotů, tak zejména do vinohradů.
Ale pryč od akátu, který vedle řady negativ pro biotop či lesnické hospodaření – utlačování až likvidace původních druhů, nízká dřevní zásoba, nízká výtěž dříví k dalšímu zpracování; má i mnohá pozitiva – rychle dokáže obsadit uvolněná stanoviště, má kvalitní dřevo, je atraktivní pro různé opylovače, zvláště pak pro včely, váže půdu atd. Je otázkou, zda to, co nazýváme invazním chováním, neplyne z jeho přírůstové dynamiky, stejně jako u dalších invazních dřevin. Prostě dokáže původní dřeviny předrůst, vezme jim vláhu, živiny a sluneční svit a ony pak zajdou. Zároveň se často zmiňuje jeho alelopatie, kdy svým kořenovým systémem vypouští do půdy různé jedovaté látky a omezuje tak existenci a růst jiných rostlin. Proti tomu však existují zkušenosti, které nám říkají, že v podrostu pod jedinci akátu je možné najít i zmlazení původních dřevin – dubu, lípy habru, břeku. Čili ani zmiňovaná alelopatie asi nebude absolutní.
Ale zároveň pro druhy, které nejsou přímo vázané na naše původní rostliny či dřeviny, může poskytnout náhradní biotop, jak ukazuje příklad, kvůli kterému to vlastně píšu. Možná si už některé naše původní druhy na něj za těch více než 150 let dokázaly přivyknout. Nebo jim aspoň nevadí. Potenciál akátu vytvářet dutiny by měl být více oceňován. Dokonce se objevilo v odborné literatuře, že se na něm vyskytuje i tesařík alpský, další vlajková loď naší vymírající entomofauny. Ostatně na jižní Moravě se začal nebezpečně šířit mnohem agresivnější pajasan žláznatý (Ailanthus altissima), který má tu přírůstovou dynamiku ještě větší než akát a zatím jsem nezachytil, že by měl nějakou pozitivní vlastnost, na rozdíl od akátu. Uvidíme, jak se na něj bude tvářit biodiverzita za 100 a více let.
S překvapením při důkladné inventuře naší „původní“ flóry a fauny zjišťujeme, že se v ní nachází spousta druhů, které se tu objevily v posledních několika tisíci letech, a některé jsou prokazatelně výsledkem přenosu člověkem. Je třeba zvážit jaký skutečně pozitivní či negativní vliv mají k nám různě introdukované druhy. A to nejen v jednom znaku, ale v jejich souhrnu. U toho, co se u nás objevilo od 19. století je opatrnost namístě. Opatrnost, nikoli paušální odmítání. Stejně tak u toho akátu, kde ukazuji na možnou koexistenci silně ohroženého druhu a zároveň nepůvodního akátu s řadou negativních vlastností, je třeba ta opatrnost, a hlavně nutnost objektivního zvážení všech vlivů, které tento strom na stanoviště má. Hovořím o běžném stanovišti ve volné, nechráněné krajině. V různých reliktech původních stepí či údolních stanovišť je ponechání zbytků původní biodiverzity na pospas akátu asi zvěrstvo. Stejně tak bychom se měli podívat, co všechno se ve společenstvech s dominantním zastoupením akátu vyskytuje. Asi nejen akátu. Vyslovit názor na základě pohledu z cesty či náhledem do leteckého snímku může jen správní orgán, odborník nikoli.
reklama
