Zdenka Křenová: Za Pavlem Kindlmannem

Na Pavla Kindlmanna myslím především jako na jednoho z lidí, kteří stáli u zrodu první generace ekologů na budějovické Biologické fakultě (dnešní PřF JU). Když jsem v roce 1991 nastoupila do úplně prvního ročníku nově vzniklé fakulty, patřil k jejím výrazným osobnostem. Učil matematiku, přičemž složení zkoušky bylo pro mnohé velkou výzvou. Pro nás, tehdejší studenty, to byla do značné míry formativní zkušenost – ačkoli se věnoval matematickému modelování a populační dynamice, zajímaly ho skutečné druhy a společenstva, vztahy a procesy, které v přírodě probíhají. Měl dar vysvětlit matematické principy, ale možná ještě významnější bylo to, jak učil, jak s námi diskutoval a jak nám ukazoval, že je zcela přirozené propojit „velkou vědu“ s ochranářským cítěním a aktivní prací pro záchranu konkrétních lokalit. Řadu orchidejových luk v okolí Českých Budějovic sám kosil a na farmě se spolu se svou ženou Danou snažili hospodařit způsobem citlivým k přírodě. Od začátku mě to táhlo k botanice a chvíli jsem dokonce uvažovala, že se budu věnovat tématu blízkému Pavlovi – jeho milovaným orchidejím. Nakonec jsem se vydala jinou cestou a zakotvila u hořců, pod vedením Šuspy (tedy správně prof. Jana Lepše). Pavla jsem ale dál potkávala téměř denně – sdíleli se Šuspou pracovnu, a tak se odborné diskuse přirozeně přelévaly i mimo formální rámec výuky. Jedna z mých nejživějších vzpomínek na úplné začátky fakulty jsou první odborné semináře – tehdy ještě velmi neformální. Jeden z nich patřil promítání diapozitivů z Pavlova prvního himalájského treku. Bylo v tom všechno, co ho charakterizovalo: vášeň pro vysoké hory, hluboký zájem o přírodu a schopnost nadchnout ostatní. Pro nás to nebyla jen přednáška, ale pozvání do světa, kde se věda, dobrodružství a osobní zaujetí přirozeně prolínají.

Pavel ale nebyl jen vědec a pedagog uzavřený v akademickém prostředí. Velmi aktivně vstupoval i do veřejných debat o ochraně přírody. Byl zapojen do expertních skupin IUCN (Mezinárodního svazu ochrany přírody) i do činnosti Policy Committee Society for Conservation Biology. Jeho odborná erudice a silné osobní nasazení byly také důvodem, proč byl přizván jako expert do práce mezivládní platformy OSN IPBES (Intergovernmental Science–Policy Platform on Biodiversity and Ecosystem Services), kde se podílel na přípravě klíčových částí globální hodnoticí zprávy o stavu biodiverzity, zveřejněné v květnu 2019.

Pavlova principiálnost a vytrvalost se výrazně projevily zejména v souvislosti s Národním parkem Šumava. Dlouhodobě a důsledně hájil principy ochrany skutečného národního parku – tedy ochrany přírodních procesů a zachování divoké přírody. Nebál se přitom pojmenovávat věci napřímo a upozorňovat na rizika, která by vedla k postupnému oslabování smyslu národního parku. Velmi si vážím toho, že vedle odborné roviny debaty o budoucnosti Šumavy nepřehlédl ani osobní dimenzi „boje o Šumavu“ a umožnil mi, abych působení na Správě NP Šumava vyměnila za návrat do akademické sféry.

Byl pro mě vždy inspirativní v tom, že věda pro něj nebyla cílem sama o sobě, ale prostředkem, jak přispět k ochraně přírody a kultivaci veřejné diskuse. I když to často znamenalo vstupovat do složitých a vyhrocených sporů, považoval to za přirozenou součást role vědce. Vzpomínám na mnohé dlouhé diskuse, které jsme spolu vedli. Ne vždy jsme se shodli, některé debaty byly i velmi dynamické, ale pokaždé to bylo obohacující. A co bylo možná nejcennější – Pavel nevnímal názorovou neshodu v odborných otázkách osobně. Přistupoval k ní s respektem a nadhledem, přesně v duchu prostředí, v jakém nás formovala budějovická fakulta. Pavel byl zároveň člověk, který dokázal inspirovat – svým nasazením, rozhledem i lidským přístupem. Ovlivnil celou řadu studentů a kolegů, často víc, než si možná sám připouštěl.

Jeho odchod je ztrátou nejen pro vědeckou komunitu, ale i pro ochranu přírody v širším smyslu. Jeho hlas bude chybět.

---

reklama

---