Duboví obři jihomoravského luhu

Jedním z nápadných atributů vzhledu dubu letního jsou jeho křivolaké větve, při solitérním růstu někdy s větvemi ohýbajícími se až k zemi. Dub na snímku v popředí má obvod kmene 600 cm, dub vlevo za ním 580 cm.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jiří Klváček / Naše příroda

Určitě si leckdo pomyslí, čemu lze vděčit za to, že se takové množství obrovských starých dubů uchovalo u nás právě jen na jihu Moravy. Zde se totiž skloubily dvě pro existenci těchto stromů rozhodující příčiny. Tou první je jednak jejich někdejší záměrné „udržovací pěstění“ v bývalých lužních pastevních lesích (až později rovněž v částech umožňujících jak luční drobnou pastvu, tak i větší sklizeň sena) v dnešních polesích Soutok a Valtice, jednak péče o staré stromy v okolí Lednice v souvislosti s vybudováním rozlehlého krajinářského zámeckého parku, jinde i u saletů nedaleko luhu (NPP Rendezvous). A tou druhou je takřka ideální stanoviště, tj. teplá slunná poloha, vhodná půda, okolím neomezovaný růst a donedávna dostatek vody ze záplav. Na nivních lukách, zejména Pohanska a Lánů, jde většinou o duby z bývalého řídkého, prosvětleného lesa. Ve stínu pod jejich korunami mohli býložravci v horkých letních dnech odpočívat, stromy poskytovaly žaludy pro vepře, dřevo na otop i pro jiné použití, letorosty na letninu atd. Tak některé přetrvaly (i po zdejším náhlém ukončení lesní pastvy v r. 1873) bez ohrožení skácením až do dnešních dnů. A poněvadž místa nynějších luk, na nichž duby obdivujeme, patří k těm na luční seno přirozeně nejvýnosnějším u nás (v dobách pravidelných záplav někdy až v přemíře hnojené organickými i minerálními naplaveninami), i to byl argument určité jejich části nezalesnit a nadále je využívat jako louky, působící v kontaktu s přilehlými lesy rovněž jako důležité zpestření bohatství lužní krajiny.

Tak vypadá nejmohutnější dubový kolos jihomoravského luhu stranou budovy archeologického výzkumu na Pohansku. Má výšku 27 m (bohužel už se zcela suchými vrcholovými větvemi) a obvod kmene 820 cm. To je dimenze, jež může v určité spodní části kmene jen taktak konkurovat „řezbářským“ dubům zdejší dávné minulosti.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jiří Klváček / Naše příroda

I s duby jsou nyní velmi významným estetickým i krajinotvorným prvkem. Hodně jich však dodnes v růstu pokračuje také v přímo navazujících lesích (v místech bývalých světlých lesů), v dnešních hustých vysokokmenných, na okrajích jejich lemů, u cest, na zastrčených loučkách ap., třebaže často ve skrytu mezi jinými stromy nepadnou do oka tak rychle jako na velkých loukách. Řadu těchto velikánů zachytili fotografové přírody zvláště efektními snímky solitér, s nimiž se často setkáváme v regionálních propagačních letácích, turistických průvodcích apod. Proto jsme zvolili záběry, jež vám tyto stromy přiblíží poněkud jinak.

Z dlouhé řady druhů dubu (rod Quercus, čeleď bukovité – Fagaceae) jsou u nás nejznámější dub zimní (drnák) (Q. petraea) a dub letní (křemelák) (Q. robur). Dub letní je rozšířen po celé Evropě (s výjimkou některých území na jejím nejvyšším severu a nejnižším jihu) a částečně v severní Africe a západní Asii. U nás se mu nejlépe daří v nížinách a pahorkatinách, roste však i v horách. Je poměrně náročný na živiny, naopak mu příliš nevadí drsnější prostředí. Na pro něj optimálních stanovištích s živinami bohatými propustnými půdami – a jedněmi z nich je u nás také jihomoravský luh – dobře roste a poskytuje kvalitní dřevo. Proto jej zdejší lesníci rádi pěstují. V lesní stejnověké kultuře se však od těch, co rostou jako starší solitéry na nivních lukách, značně svým habitem liší. Zatímco duby v zápoji bývají štíhlejší, s výše nasazenými, málo zavětvenými korunami a s tenčí borkou kmenů, staré solitérní duby mívají kmeny nižší, někdy až extrémně mohutné větve nasazují poměrně nízko a borka jim zbytní až k deseti centimetrům. Tak potom především se solitérními lipami dobře naplňují představu pravých, „klasicky“ rozložitých stromů, jak se tím mnoho jiných listnatých dřevin až tolik pochlubit nemůže.

Solitéry dubu letního patří v jihomoravském luhu k nejstatnějším stromům, ovšem včetně dalších, porůznu rozmístěných „zapomenutých sourozenců“ uvnitř vysokokmenných lesů. Jde-li o jejich výšku, je velmi kolísavá a závisí na řadě faktorů, nevyjímaje jedince rostoucí jen nedaleko od sebe na stejném stanovišti, jak se jeví z běžného pohledu. Například jen kousek za zámečkem Pohansko rostlo donedávna v zákoutích louky asi deset solitér dubu letního, a ačkoli většina měla výšku kolem dvaceti metrů, tři je všechny možná až o deset metrů přerostly. Výška u nejstarších jedinců, zvláště už hodně proschlých a s větrem už dávno odlomenými vrcholky, se často od původní výšky zdravých stromů liší o mnoho metrů, třebaže to někdy přes olistěné koruny není dobře patrné.

když jeden zvláštně vespod načervenalý suchý dub (na snímku) sleduji na Pohansku už od r. 1971 (!), přesto se vizuálně stále zdá být bez jakékoli změny, jako by byl odlitý z mědi. Jak dlouho souše vydrží stát, to vždy záleží hlavně na tom, jak mohutně se stromům během jejich života vyvinul kořenový systém a do jaké míry se sklony kmenů odchylují od vertikály. Duby se totiž v půdě poutají především mocným kůlovým kořenem, a i když celý strom odumře, prohnívají mu kořeny řadu let, než dub později vlastní hmotnost ze země vylomí. Proto dokud strom žije, spíše jej silný vítr zlomí, než i s kořeny vyvrátí

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jiří Klváček / Naše příroda

A jen omezeně platí, že čím je tlustší kmen, tím vyšší je i celý strom. Proto mohou být i mladé stromy s tenčími kmeny vysoké, zatímco mnohem starší s tlustými kmeny nižší, i když jim nic z hořejších větví nechybí. Jako maximum uvádí odborná literatura 45 m, přesto jeden náš a už na počátku 20. století zaniklý dub letní (u Mostu v Čechách) vyrostl až do 57 m (!?). Taková enormní výška je až neuvěřitelná, jestliže i čtyřicetimetrové duby působí jako v celém okolí výrazně dominující.

O mohutnosti jednotlivých stromů dobře informují rovněž údaje o obvodu kmenů v tzv. prsní výšce, tj. 130 cm od země. Největší obvod kmene, aktuálně asi 1 025 cm, má z našich dosud žijících dubů letních Žižkův dub nedaleko zámku v Náměšti nad Oslavou, a to při vcelku běžné výšce kolem 20 m. V jihomoravském luhu je nejmohutnější dub na louce blízko budovy archeologického výzkumu MU Brno. Jak jej nově v r. 2015 změřil spolu s dalšími duby fotograf snímků v tomto článku, má obvod kmene 820 cm a výšku kolem 27 m. Průměr jeho kmene (při ideálně kruhovém tvaru) by tak byl asi 260 cm. Ještě o něco mohutnější byl zřejmě dub, jehož mezernaté, nízké zbytky dosud stojícího „pláště“ ohořelého kmene jsou ukryté v lese poblíž zámečku Lány. Když jsem torzo před řadou let poprvé uviděl, hned mě napadlo, že z podobně robustního dubu bylo kdysi vyřezáno samonosné točité schodiště v knihovně zámku Lednice. Pokud jste si je při prohlídce zámku prohlíželi, určitě vám musela vytanout na mysli představa, jak asi musel vypadat strom, jestliže z jeho zdravého kmene bylo možné jednolitě „vystrouhat“ tak obdivuhodně krásné, vysoké a zároveň poměrně široké schodiště. Bohužel, žádný takový obří dub, jenž by mohl znovu posloužit pro stejné mistrovské dílo, dnes už dávno nikde ve zdejším luhu neroste.

Nejstatnější dub, s nímž se jako s prvním z tamních největších setkáte na velké louce okraje lednického parku u cesty z Janova hradu do zámku, má obvod kmene 660 cm a spodní velkou větev opřenou o zem. Postupem času, jak větev rostla a sílila, se totiž vlastní hmotností skláněla až k zemi, a poněvadž ji navíc napadly dřevní houby, na několika oslabených místech podélně popraskala.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jiří Klváček / Naše příroda

Zbytků až neuvěřitelně širokých pařezů dubů bylo v luhu víc, jenže většinu z nich už zničily celoplošné přípravy při obnovách porostů. Před časem jsem někde viděl fotografii z konce 19. století, na níž je skupina liechtensteinských dřevorubců u právě poraženého, neobyčejně obrovitého dubu, dokonce s nenarušeným jádrem. Nejspíše šlo o jeden z posledních zdejších takových. S jakými obtížemi se však museli tenkrát tzv. kladaři potýkat, než se jim podařilo dostat takovou kompaktní masu dřeva mimo luh, nad tím by asi bylo zbytečné dumat. Kdoví, jak by si s tím dnes poradila hydraulická ruka na největších nákladních vozech pro svoz klád a polen. A teď si zkuste představit ve Švédsku (v NP Norra Kvill) rostoucí nejmohutnější evropský dub letní s obvodem kmene 1 525 cm (kolem r. 2000). To je bezmála dvakrát tolik, než kolik má ten náš lužní kolos na Pohansku.

Zajímavým kritériem je věk zdejších dubových velikánů. Ve všech publikacích, s nimiž jsem se v souvislosti s těmito stromy setkal, se píše, že mají mnoho set let, nejčastěji mezi 300 až 500 roky. Je tomu ale skutečně tak? Uvádí-li někdo, že jde o staleté duby, musejí mít nejméně 200 let, aby bylo možno se takto vyjádřit. Jak jsem si totiž ověřil, jsou staré duby jihomoravského luhu mladší, než jak se o nich obecně usuzuje. Jistě v tom má významnou úlohu to, že zdejší stromy patří do ekotypu dubů rostoucích ve vlhčích podmínkách luhu, a ne do druhého ekotypu ze sušších půd. I když jsou všechny duby pomalu přirůstavé dřeviny, přece jen v místech, kde neměly o potřebnou vlhkost substrátu nouzi, rostly rychleji. A tak může být dub z prostředí luhu už značně vzrostlý, přitom ale mladší než jiný dub rostoucí třeba v suchu lesostepi, sice menší, přesto ale starší. A poněvadž s přesným určováním věku starých stromů byly vždy potíže, chopili se výzkumníci spolehlivé dendrochronologické metody a zjistili, že zdejší obří duby jsou aktuálně nejčastěji ve věku kolem 210 let, přitom nejstarší dosahují nejvýše 240 až 250 let.

Padlé kmeny odumřelých dubů mají nejen své kouzlo, ale hlavně velmi důležité místo v přírodě. Na první pohled se sice zdají zcela mrtvé, ve skutečnosti se ale na ně potravně váže mnoho různých drobných organismů, zvláště jejich vývojových stadií, často dnes již v naší přírodě velmi vzácných druhů. Přesto jsou mezi odumřelými kmeny rozdíly. Mnohé z nich, lysé a rozbrázděné chodbami larev tesaříka obrovského, zešednou, běl jim ztvrdne a zpravidla pomalu vyhnívají hlavně od jádra kmenů (na snímku), jiné vzácněji až zčernají a jejich dřevo na řadu let jakoby zkamení, a to i ve vlhku uvnitř lesa. Naopak souše, jež zůstanou stát i s kůrovým obalem nebo se s ním i vyvrátí, se obvykle rozkládají rychleji. Takových alespoň zčásti „dlouho zahalených“, leckdy po pádu i na kusy roztříštěných kmenů bývá v luhu méně a patří k nejvíce vyhledávaným organismy tzv. mrtvého dřeva.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jiří Klváček / Naše příroda

Nejvyšší věk se však netýkal pouze dosud žijících stromů, ale také dřeva z neobyčejně mohutného, dávno padlého zčernalého kmene v šeru lesa. Z toho plyne, že odhady věku starých stromů bývají velmi často nadsazované, a nejen v luhu jihu Moravy. Proto pochybuji, že věk zmíněného náměšťského dubu (bohužel už úplně dutého a pro přesné měření nevhodného) se dnes skutečně pohybuje mezi 900 až 1 100 lety, jak se běžně uvádí. Ke zkresleně vysokým odhadům věku stromových velikánů vede i správné odhodlání stanovit závislost zvětšování jejich hmotnosti na průběhu času i konkrétních stanovištích, jenže bohužel často k tomu snaha „mít doma“ také živého němého svědka dávných historických událostí. U mladých zdravých stromů, u nichž je nárůst objemu dřeva dobře patrný, bývají odhady věku mnohem věrohodnější, aniž by bylo nutné kmeny jakkoli narušovat kvůli zcela přesnému měření.

Znám jednoho milovníka přírody, jenž při každé návštěvě tohoto luhu a pohledu na jeho dubové giganty vidí pod nimi procházet naše už dávno nežijící předky. Genius loci a pokoru tu pravidelně cítí, a proto se do této končiny jihu Moravy velmi rád a často vrací. Co ho ale vysloveně trápí, to je neustále se zhoršující zdravotní stav těchto pohádkových stromů. Představuje si, jak by luh vypadal, kdyby všechny ty duby byly olistěné, třeba i prosychající, ale bez úplně suchých, do nebe čnějících torz, všude v okolí se spoustou čápů brodících se v jezírkách vody zbylé po záplavách, s koberci svítících kosatců žlutých... Ještě před pár desítkami let to tu takové skutečně bylo. A proč je tomu dnes jinak? Dříve se tu totiž pravidelně rozlévala záplavová voda. Ta je pro lužní ekosystémy klíčová, a jestliže se jí v posledních letech nedostává z dnes už obecně známých příčin, nastanou luhu změny. A tak i všechny staré stromy, zvyklé za bezpočet let na její větší množství, začnou nedostatkem vody trpět, zvláště pak té spodní, jejíž hladina se v některých místech citelně snížila. Přesto ale dosud patří celý jihomoravský luh ke kouzelným místům naší přírody. Nikde jinde u nás nic podobného nenajdeme, zvláště pak jistě ne ty skupiny dubových velikánů na větších plochách, jež jsou unikátní i v celoevropském měřítku. Je ovšem otázka, jak ještě dlouho se jimi budeme kochat, nebude-li žádná naděje na zlepšení zásobování vodou celého území luhu. Jisté je, že alespoň přežití určitých lužních ekosystémů by mohlo do jisté míry pomoci zvýšení úhrnu dešťových a sněhových srážek.

Jako v zimním spánku znehybnělí obrovští pohádkoví stromáci se nám při trošce fantazie může zdát skupina solitérních dubů v zasněžené krajině luhu Pohanska.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jiří Klváček / Naše příroda

To je velmi významné, poněvadž i kdyby žádné nedávné vodohospodářské úpravy toku jihomoravských řek neproběhly, nijak by vody v neregulovaných tocích nepřibylo, takže stejně by dnes luhu chyběla. Zde bude muset pomoci příroda. Aby tak lužní společenstva brzy nenahradila jiná s životní vazbou třeba na lesostepi, k čemu pravděpodobně už nevyhnutelně leckde naše příroda nakročila v důsledku klimatických změn. Právě nedostatku vody lze přičíst stále rychlejší odumírání zdejších dubových gigantů. V okolí zámečků Pohansko a Lány, kde jich výrazně prosychá či už zcela odumřely asi dvě třetiny, což je kritická přemíra, jde o velmi povážlivý stav. Proto, avšak už příliš pozdě, se na řadě míst nivních luk začalo v malých oplocenkách s výběrovým pěstováním semenáčků dubů, aby jednou ty dnešní solitéry nahradily. Lepší situace je v okolí Lednice, kde se ještě stále můžeme setkat s nádhernými dubisky. Na Pohansku je takových už jen velmi málo.

Ačkoli jihomoravské staré duby jsou neobyčejně významné jak po krajinářské, tak i estetické stránce, jsou neméně důležité rovněž jako nenahraditelné životní prostředí pro velké množství živočichů. Pro řadu z nich nejsou totiž stromy jako stromy, ale právě ty přestárlé některým z nich poskytují pro ně jediný možný domov, kvalitativně bezpodmínečně nutné stanoviště. Proto se ten milovník přírody do značné míry mýlí. Do přírody totiž nepatří pouze zdravé stromy, ale i nižší, nepřevažující podíl těch dávno odumřelých a pomalu hnijících. Anebo ještě částečně žijící, ale s dutinami, odchlipujícími se pásy kůry ap. Jen zde mohou žít živočichové tzv. mrtvého dřeva, mezi nimi také různý vzácný a zákonem chráněný hmyz, na kvalitu hnízdění nároční ptáci ad.

Podzim dokáže spolu s obřími duby vykouzlit v lednickém parku nevšední paletu svítivých teplých barev.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jiří Klváček / Naše příroda

Kdyby se takové staré stromy u nás úplně všude a důsledně i s pařezy rychle likvidovaly, docela by vymizeli např. nádherní brouci roháč obecný (Lucanus cervus), tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), krasec dubový (Eurythyrea quercus), pestrokrovečník paličník (Dermestoides sanguinicollis), zlatohlávek skvostný (Protaetia speciosissima), páchník hnědý (Osmoderma barnabita) (o všech z nich chráněných zákonem píšu na stránkách Naší přírody), vzácné dřevní houby, netopýři, ptáci a jiná zvířata. Proto je vlastně dobře, že všechny tyto duby nepřekypují zdravím. Aby totiž příroda mohla hostit veškeré v určitých místech žijící organismy, musí být pestrá, a tak se v ní zachovala trvalá nabídka i pro potravně úzce specializované druhy. A to zvýrazněně platí právě pro jihomoravský luh, protože jako celek je dosud doslova oázou středoevropských lužních organismů a jedním z nejvýznamnějších území přírody u nás.

V luhu jižní Moravy se však můžete setkat také s mohutnými jilmy vazy, habry, jasany, javory babykami, topoly i lipami, z nichž mnohé jsou stejně pozoruhodné jako ty duby. Proto i když vás dosud nezlákal žádný příslib nezapomenutelné prohlídky Lednicko-valtického areálu, zkuste to změnit a co nejdříve se na jih Moravy rozjeďte. Nejlépe někdy do začátku školních prázdnin, dokud je příroda ještě svěží. Jestliže jste nikdy neviděli větší počet obřích starých dubů, zcela určitě vás tyto stromy příjemně překvapí a nadmíru uspokojí vašeho romantického ducha.

Když se před časem stavěla na Pohansku protipovodňová hráz, několik dubových obrů se lesníci rozhodli ve valu ponechat, třebaže se zpola zasypanými kmeny. To jim ale neprospělo poněvadž brzy nato uschly. S potěšením to zřejmě uvítali ti, co nedávno zpevňovali cestu na temeni hráze, a proto všechny uschlé duby, jež „vylučují snadný a bezpečný provoz na hrázi“, odtud nemilosrdně odstranili a jejich dřevo zlikvidovali.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jiří Klváček / Naše příroda

A kdybyste se s něčím podobným chtěli setkat také na Slovensku, navštivte chráněný areál Gavurky kousek na jih od Zvolena u obce Dobrá Niva. Rozkládá se tam na rozloze 57 ha, na níž, jak se píše na tabuli u vstupu do areálu, se chrání zachovalý dubový háj panonského charakteru s výskytem teplomilných panonských a mediteránních rostlin a živočichů. Příliš obecný pojem „háj“ zde ale neznamená běžné doubí, leč pořádné dubové macky. Proto se můžete spolehnout, že rovněž duby Gavurek se tak pro vás stanou ekvivalentem obdivuhodně zachovalé, staré středoevropské přírody.