Jaké dopady měla kolektivizace zemědělství v minulém století na evropské přírodní bohatství?
Krajinná mozaika je poetické pojmenování směsi různých biotopů, kterou si můžeme vychutnávat především z leteckého pohledu, z kopců nebo z map. Druhovou bohatost naší přírody ovlivňuje nejenom samotná kvalita jednotlivých prostředí, ale také vzdálenosti mezi ploškami stejných typů a možnosti pohybu mezi nimi. Mez rozdělující velký lán kukuřice je sice malá rozsahem, ale obrovská svým významem pro možnost migrace velkého počtu druhů krajinou, pro které je lán kukuřice srovnatelný svou nehostinností se Saharou.
Barokní a romantická krajina Evropy je zobrazována jako kaleidoskop políček, luk, vesnic, cest, lesíků a hájků, občas střídána velkými lesními celky. Bylo zde množství přechodových biotopů, ve kterých mohly druhy putovat i žít. S průmyslovou revolucí prudce narůstala intenzifikace veškerého hospodaření. První se to podepsalo na lesích, světlé nízké a střední lesy byly vystřídány rozsáhlými porosty vysokokmenných smrků. To byla dost velká rána pro lesní faunu a flóru. Ale měnila se i zemědělská krajina, nové technologie umožňovaly pravidelně obhospodařovat místa, která bývala obdělávána třeba jen jednou za pár let, vznikaly větší pole a louky, ubývaly pastviny…
Korunu tomu nasadil proces scelování pozemků, které tyto změny doprovázely. Zasáhl celou Evropu, nejen její komunismem ovládanou část. Ale zásadní rozdíl byl v motivaci a prostředcích, jakým k tomu docházelo. Novější hospodářské postupy fungovaly lépe na větších plochách, ale v západní Evropě docházelo ke spojování pozemků na základě odkupování půdy od méně úspěšných zemědělců. Bylo tedy potřeba dobře zvážit, kdy se to vyplatilo a kdy ne. Ve výsledku tedy nedocházelo k tak rozsáhlým změnám. Neztrácela se vazba hospodářů k půdě a bylo v jejich zájmu ji udržet dlouhodobě produkční a krajinu funkční.
V komunistických zemích byly hybnou silou změn v krajině ideologické důvody, především snaha změnit individuální vlastnictví. Konečným cílem bylo společné vlastnictví, ke kterému ale nikde nedošlo. První zemí, kde se tato kolektivizace zemědělství ozkoušela, byl samozřejmě samotný Sovětský svaz. Výsledkem byl například hladomor na Ukrajině ve třicátých letech. Špatných zkušeností nedbajíce, vynález byl šířen dál. Jugoslávie se rozhodla pro svou vlastní cestu, díky níž tam vlastně nikdy ke kolektivizaci známé od nás nedošlo a na stavu jejich přírody to dodnes můžeme pozorovat a jen závidět. Ovšem ostatní sovětské satelity opisovaly od svého „vzoru“.
Ale jednotlivé země přesto k danému konceptu hospodaření přistoupily různě. Můžeme si to ukázat na příkladu České republiky a Polska. Je pravda, že už na počátku byla startovní čára nastavena jinak – Polsko bylo a dodnes je více agrární než průmyslově vyspělejší Česko a lidí s úzkým vztahem k zemědělství tam bylo víc a měli k půdě bližší vztah. První snahy o kolektivizaci v Polsku začaly v roce 1939 po obsazení východní části Sověty, to však zastavil vpád Německa. Znovu se začaly statky a pozemky spojovat v letech 1944-1953, ovšem po Stalinově smrti se kolektivní hospodaření rozpadlo. Když se v šedesátých letech ústřední vláda pokusila nastartovat druhou vlnu kolektivizace, vyvolalo to několik povstání a proces byl zastaven. Výsledkem bylo, že v roce 1989 bylo tři čtvrtiny zemědělské půdy v Polsku vlastněno soukromníky, pozemková držba byla mnohem rozdrobenější a v důsledku toho byla i mnohem rozdrobenější krajinná mozaika. Samozřejmě i v Polsku existují velké lány, především v úrodných nížinách, tento zlozvyk ale není moc rozšířený v územích méně zemědělsky vhodných, jak můžete vidět například na leteckém snímku srovnávajícím okolí Opavy na české a polské straně hranice.
V Československu probíhala kolektivizace především v letech 1948 – 1960, a to zřejmě nejnásilněji ze všech ne-sovětských zemí. Z ruštiny byl převzat pojem kulak, vesnický boháč, kterým byli nejprve označováni všichni, kdo vlastnili víc jak 20 ha zemědělských pozemků. Ovšem pojem byl velmi volně vykládán, jak se zrovna hodilo. Někdo si toto označení zasloužil pouze za domnělé vykořisťování spoluobčanů. V první vlně kolektivizace byli soukromí majitelé půdy nuceni k nevýhodnému odprodeji až darování zemědělských strojů, k povinným směnám úrodné půdy vhodné ke scelování pod patronací JZD za nevhodné pozemky někde na okrajích katastrů či povinným vstupům do JZD. V padesátých letech bylo 39 % správních rozsudků spjato se zbavováním lidí jejich zemědělského majetku. Tito lidé se ani nedostali před soud. Ten byl jen pro velké vlastníky, ze kterých byly dělány exemplární případy, často byli obviňováni z protistátní činnosti a posláni na smrt.
Českým specifikem bylo násilné přesidlování kulaků v rámci Akce K – kulak, která probíhala v letech 1951 až 1954. Záminkou pro její odstartování byla vražda tří komunistických pohlavárů v Babicích 2. června 1951. Byla vyřešena během jednoho měsíce a padl za ni rozsudek: 7 trestů smrti, 7 dlouholetých žalářů a hlavně - přesídlení rodin dotyčných kulaků. Vykonstruované procesy s dalšími a dalšími sedláky pokračovaly a kromě toho, že obvinění byli posíláni do vězení, jejich rodiny dostaly zákaz pobytu v místě svého bydliště, ač tím byla porušována Ústava. Celkem takto bylo přesunuto 3 - 4 tisíce rodin.
Výsledek? Vznik velkých zemědělských pozemků na celém území Československa, přerušení tradice a sepjetí s půdou u hospodářů, ztráta znalostí a zkušeností zemědělských rodin, dohánění snížené produkce neadekvátními prostředky, nezájem o stav přírody a krajiny… V roce 1989 bylo více než 90 % zemědělské půdy vlastněno JZD, čili byla všech a nikoho.
Jak na to zareagovala příroda? Jedním z ukazatelů, kterými to lze změřit, je index ptáků zemědělské krajiny. Ten je složen z populačních trendů 39 druhů. Dle srovnání let 1980 až 2013 je pokles jejich populací 57 % v rámci celé Evropské unie, do čehož se promítá intenzifikace zemědělství v celé Evropě. Podíváme-li se na ně odděleně, tak v západní Evropě je ten pokles 56 %, ve střední a východní 54 %. Je to ale dost široká škála zemí, kde se změny v hospodaření dost liší. Srovnáme-li tedy trendy ze zemí, kde jsme si popsali proces kolektivizace, pak v letech 1990 – 2005 (před zavedením agroenvironmentálních opatření) došlo k poklesu početnosti ptáků zemědělské krajiny v Polsku o 9,5 %, kdežto v Česku o 34,2 %.
Ještě jemnější škálu srovnání nám nabízí studie Jiřího Beneše a Martina Konvičky z roku 2009. Mapovali motýly na velmi blízkých lokalitách na Opavsku a Ratibořsku (viz letecký snímek), kterou rozděluje státní hranice Česko – Polsko. Na transektech vedených mezi poli neobjevili žádné významné vzácné druhy, ovšem v Polsku byl zjištěn dvojnásobek jedinců i druhů v porovnání s velkými poli v Česku. Inu, v Polsku mají kde žít.
A co z toho vyplývá pro nás a pro ochranu přírody? Kolektivizace je nevratná fáze v lidských dějinách Evropy. Už nikdy zde nebude kaleidoskop biotopů 19. století. Ale víme, co chybí a můžeme se zamýšlet nad tím, jak vytvořit novou mozaiku, která se bude skládat třeba i z květnatých okrajů dálnic, motokrosových lokalit, spontánně se obnovujících výsypek…Pomůžeme nejen přírodě, ale především sobě.
reklama
