Lisabonská katastrofa – Zemětřesení a tsunami může způsobit zkázu i v Evropě

Spousta obyvatel Evropy sice byla nebo stále je ohromena obrovskou silou zemětřesení a následné tsunami, jež právě před čtvrtrokem zpustošily část Japonska, nepřipouštějí si ovšem, že by se něco podobného mohlo stát i na našem kontinentě. Opak je však pravdou, což kromě jiných pohrom dokládá zkáza Lisabonu v roce 1755. Zemětřesení, tsunami a požáry tenkrát hlavní město Portugalska skoro celé zničily. Navzdory mnoha přímým svědectvím a dalším dokladům se však stále nepodařilo zjistit, co bylo přesně geologickou příčinou celé katastrofy. Kvůli tomu je rovněž obtížné předpovědět, zda a případně za jak dlouho by se podobná událost mohla opakovat.

Je jaro roku 2011. V lisabonském vzduchu je cítit vůně oceánu, podél ulic rostou palmy a mezi mraky občas vlídně zasvítí slunce. Člověk, který se vrací z ranní procházky, se cítí příjemně osvěžen – Afrika i jižní Amerika se zdají být tak blízko a obyvatelé nevelké země, která spíš sňatky a obchodem než mečem udržovala rozsáhlou koloniální říši, vypadají podstatně uvolněněji než ti ve střední Evropě. Podobně konejšivě zřejmě začínal i první listopadový den roku 1755. „Lisabon neviděl hezčí ráno než onoho 1. listopadu; slunce naplno zářilo; celé nebe bylo naprosto jasné a klidné,“ píše ve své vzpomínce reverend Charles Davy. To se však mělo brzy změnit. Mezi půl desátou a desátou hodinou dopoledne se dům, v němž reverend bydlel, tak silně roztřásl, že se horní patra začala řítit dolů.

„Můj byt, který byl v prvním patře, zatím nepotkal stejný osud, všechno však bylo zpřeházeno takovou silou, že i já jsem se jen těžko držel na nohou a očekával, že budu v nejbližší chvíli rozdrcen stěnami, které se hrůzostrašně kývaly ze strany na stranu a na několika místech otevíraly,“ pokračuje Charles Davy, kolem něhož padaly dolů obrovské kameny. „Kromě těchto strašlivých výjevů se navíc v okamžiku natolik zešeřilo, že jsem nebyl schopen rozlišit jednotlivé věci kolem sebe.“ To oblohu zahalila mračna prachu z řítících se budov a někteří svědci mluvili i o sirnatých výparech, které bylo cítit ve vzduchu.

Reverendovi se podařilo uniknout z budovy ven a přes ruiny v okolí se dostal na nábřeží. Sbíhali se sem i další lidé nejrůznějšího postavení a v nejrůznějším stavu, někteří zranění nebo jen neúplně oblečení. „Všichni tito lidé, jež se sem před společným nebezpečím shromáždili jako na místo skýtající bezpečí, padali v modlitbách na kolena, ve tvářích smrtelný děs, každý se bil v prsa a neustále křičel ‚Miserecordia meu Dios!‘“

Přišel však další otřes a další budovy padaly k zemi. „V tu chvíli bylo zděšení tak všeobecné, že jekot a kvílení modliteb bylo slyšet až z dosti vzdáleného kopce sv. Kateřiny, kde se mnoho lidí snažilo zachránit podobně jako my. Ve stejný moment jsme ale slyšeli, jak se zřítil tamější kostel a zahynulo v něm mnoho lidí.“

Valí se na nás moře, všichni zemřeme!

I Charles Davy si myslel, že na prostranství u vody by mohl být v bezpečí. V tom se ale mýlil. „Najednou jsem ze všech stran slyšel volání: ‚Valí se na nás moře, všichni zemřeme!‘ Otočil jsem se k řece, která je v tom místě široká asi čtyři míle. Ve chvíli se na ní v nevelké vzdálenosti objevilo obrovské těleso vody, které se zdvihalo jako hora ... Hnalo se k břehu tak prudce, že jsme všichni okamžitě začali co nejrychleji utíkat pryč, abychom si zachránili život. Mnoho lidí voda smetla ... Já jsem unikl jen o vlásek a jistě bych zahynul, pokud bych se nezachytil trámu a nezůstal u něj, dokud voda neopadla.“

Jiný Brit, který celou katastrofu prožil na lodi ukotvené dostatečně daleko od břehu, popisuje obrovský zmatek, který nastal, když lidé zjistili, že jim od moře hrozí stejné nebezpečí jako ve městě. Moře vyhazovalo na břeh lodě anebo je naopak unášelo daleko od břehu, lidé pobíhali sem a tam a nevěděli, kam se skrýt. „Se strašným křikem padali na kolena a modlili se k Bohu, protože byli přesvědčeni, že nastal konec světa.“

K všeobecné hrůze z božího trestu totiž přispěla skutečnost, že 1. listopadu je svátek Všech svatých a kostely byly plné lidí. „Varováni křikem, že se žene moře, tlačili se všichni, aby se zachránili útěkem na kopce,“ cituje jeden z dopisů britský časopis The Gentleman’s Magazine. „Šĺi jsme asi dvě míle městem, přelézajíce ruiny kostelů, domů atd., překračujíce stovky mrtvých nebo umírajících lidí zabitých padajícími budovami ... právě v době, kdy se tisíce lidí sešli k celebrování první mše. Většina z nich zahynula, protože velké budovy, zvláště ty postavené na nějaké vyvýšenině, byly nejvíce postiženy – z kostelů a klášterů jich zkáze uniklo jen pár.“

Rovnež zmíněný Brit pozorující vše z lodi zaznamenává, že „skoro všechny paláce a velké kostely se úplně nebo částečně sesuly“. Zkázu města dokončil oheň, který po několik dní „s obrovskou intenzitou zuřil v nejdůležitějších a nejhustěji zastavěných částech města“. Podle posledních odhadů v důsledku zemětřesení zahynulo asi 30 tisíc z přibližně 150 tisíc obyvatel, kteří v něm tenkrát žili.

Jedno, nebo víc zemětřesení?

Svědectví očitých svědků jsou velmi dramatická, ovšem ani práce současných badatelů nepostrádá jisté napětí. Lisabonské zemětřesení a tsunami jsou velmi dobře zdokumentovány – markýz de Pombal (Sebastiao José de Carvalho e Melo), jenž byl v době katastrofy něco jako premiér, nechal dokonce do všech farností rozeslat dotazník s otázkami ohledně zemětřesení a tsunami. Navzdory poměrně přesnému popisu událostí však dodnes není jasné, co bylo přímou geologickou příčinou celé události.

Seismologové a geologové se obecně shodují, že epicentrum zemětřesení bylo zřejmě v Atlantickém oceánu západně od pobřeží Portugalska. Dál už se však názory liší. „Možná nešlo jen o jednu událost, ale o kombinaci na několika zlomech,“ vysvětluje Alexandra Carvalho v kanceláři seismologické divize Národní laboratoře civilního inženýrství (Laboratório Nacional de Engenharia Civil). „Pouze jedna událost na jednom zlomu totiž nemůže vysvětlit veškerou energii, která byla při zemětřesení uvolněna.“ V Atlantickém oceánu je přitom jihozápadním směrem od Portugalska hned několik zlomů, které by teoreticky připadaly v úvahu. Další se táhne pod Gibraltarem nebo v ústí řeky Tagus těsně u Lisabonu (viz mapa se zlomy ve fotogalerii pod článkem).

„Hypotéza by měla vysvětlit nejen intenzitu zemětřesení,“ pokračuje Alexandra Carvalho, „ale i výšku nebo načasování tsunami na různých místech pobřeží.“ Intenzita otřesů se přitom lišila i v samotném Lisabonu. Nejpostiženější bylo úplné centrum, zatímco některá místa blíž předpokládanému epicentru zemětřesení nebyla vážně poškozena. Portugalský seismolog Carlos Sousa Oliveira například uvádí, že lidé v Belému, což je dnes západní předměstí Lisabonu, pociťovali jen slabé chvění a byli překvapeni zkázou, jaká se odehrála v Lisabonu. „To je také důvod, proč někteří vědci říkají, že jeden ze zdrojů byl někde v oceánu, zatímco druhý byl v zálivu u Lisabonu,“ doplňuje Alexandra Carvalho.

Podle Carlose Oliveiry je rovněž těžké určit velikost (magnitudu) zemětřesení, pravděpodobně se však pohybovala mezi 8,5–9 stupni Richterovy stupnice. Musela však být velmi vysoká, protože škody způsobilo v dost rozsáhlé oblasti, zejména na jihu Portugalska. Třeba tsunami byla ovšem zaznamenána i ve Velké Británii nebo v Brazílii. Zajímavé je, že zemětřesení dokonce rytmicky rozhýbalo vlny na jezerech ve Švýcarsku, Anglii, Skotsku, Švédsku a Finsku, přičemž na 2000 kilometrů vzdáleném jezeru Lomond ve Skotsku činily výkyvy celých 60 centimetrů.

Země se přitom třásla ještě dlouho, 1. listopadu skoro pořád, v dalších osmi dnech byly zaznamenány skoro tři desítky otřesů a do září 1756 jich bylo přibližně 500. Lisabonské zemětřesení navíc brzy následovala významná zemětřesení v Bostonu a v Maroku, kde pravděpodobně zahynulo ještě víc lidí než v Lisabonu.

Jak velká tsunami?

Podobně jako velikost zemětřesení vyvolává zájem i velikost následné tsunami. Autor tohoto článku od spolucestujících v letadle dokonce vyslechl, že tsunami zaplavila celý střed města až po náměstí Rossio. Když se podíváme na mapu Lisabonu (viz níže), není tak úplně podivné, že mezi lidmi tohle podání koluje. Celá čtvrť mezi zálivem a náměstím Rossio byla totiž nově vybudována, což může vyvolávat dojem, že mohla být srovnána se zemí právě velkou vlnou, která mezi dvěma vršky pronikla hluboko do vnitrozemí. Ostatně na náměstí Rossio je dnes dlažba, jejíž vzor připomíná vlny.

Odborníci však upozorňují, že katastrofa tak ohromující přece jen nebyla. Maria Ana Baptista, která se tsunami věnuje na Vysokém učení technickém (Instituto Superior Técnico) v Lisabonu, vedla na konci minulého století tým, jež se snažil dojít k co nejpřesnějším odhadům skutečných parametrů vlny. „V době, kdy jsme studii připravovali, pro nás pracovala historička, která pročetla přibližně 850 dokumentů z let 1755 až 1759,“ sdělila Baptista Ekolistu. Žádný z nich zmínku o vlně tak daleko ve vnitrozemí neobsahuje. „Myslím, že to není pravda,“ potvrzuje Ana Maria Baptista. „Nejen kvůli tomu, že jsme nenašli jedinou zprávu, která by to dosvědčovala, ale i kvůli tomu, že jsme nedávno prováděli simulace zatopení města a ty ukazovaly, že voda by mohla dosáhnout do některých ulic, jako je Rua da Prata, ale nikdy by nedosáhla až na Rossio.“

Ana Maria Baptista s kolegy nakonec došla k závěru, že tsunami v roce 1755 k Lisabonu dorazila asi hodinu a půl po začátku zemětřesení, zasáhla ho nejméně třemi vlnami, byla v průměru 5 metrů vysoká a střed města zalila do vzdálenosti 250 metrů. Samotná tsunami si vyžádala asi tisíc životů (Baptista odhaduje celkový počet obětí v Portugalsku na 10 tisíc) a větší zkáze centra města zabránila zeď, která ho tenkrát oddělovala od přístavu a pobřeží.

Se zříceninami, které po sobě tsunami zanechala v centru města, poněkud kontrastují opevněná věž a klášter svatého Jeronýma v Belému. Obě tyto stavby, dnes na seznamu UNESCO a obléhané turisty, totiž stojí na břehu zálivu. Jak mohly ničivé vlně uniknout? „Klášter svatého Jeronýma je velmi tuhá a solidní stavba. Ve skutečnosti ho voda zasáhla a byl poškozen, ovšem ne zničen. To je i případ dalších robustních staveb, které byly poničeny, ale nezbortily se, jako je třeba Belémská věž.“ Zatímco v Lisabonu si v konečném součtu nejvíc obětí vyžádalo zemětřesení a oheň, ve Španelsku to byla spíš tsunami – Ana Maria Baptista uvádí, že v Cádizu byla smrtící vlna vysoká asi 15 metrů.

Není divu, že taková událost měla obrovský vliv na své současníky. Necháme-li stranou osobní příběhy, jako je ten krále Josefa I. Portugalského, u něhož se v důsledku traumatického zážitku rozvinul silný odpor k životu mezi zdmi, takže celý dvůr přesídlil do rozsáhlého komplexu stanů nedaleko Lisabonu, zmínit musíme zásadní ohlasy v evropské kultuře 18. století. Lisabonskou katastrofu opakovaně použil francouzský spisovatel a filozof Voltaire ve své polemice s církví a s představou německého filozofa Leibnize, že Bůh stvořil náš svět „jako nejlepší ze všech možných světů“. Pohroma zaujala rovněž německého filozofa Immanuela Kanta, jenž se celé události opakovaně věnoval, sbíral o ní informace, a dokonce se pokusil zformulovat hypotézu o přírodním původu zemětřesení (nevysvětloval ho tedy například božím hněvem apod.).

Může se to opakovat?

Právě zatím nerozluštěný původ zemětřesení je jednou z překážek, které současným seismologům brání předpovědět, zda a případně za jak dlouho se něco podobného může stát znovu. Alexandra Carvalho má kousek od své pracovny v Národní laboratoři civilního inženýrství obrovskou halu, kde se vědci snaží různé účinky zemětřesení simulovat přímo na modelech budov nebo třeba přehradních hrází.

„Ano, máme určité odhady, k jak velkému zemětřesení by za určité období mohlo dojít (je to něco podobného, jako v když v ČR označujeme stoletou vodou povodeň, která přichází s pravděpodobností jednou za sto let – pozn. aut.). Jenomže my tu máme poblíž Portugalska hned několik zlomů a nevíme, který přesně byl původcem zemětřesení v roce 1755. Teprve až plně porozumíme tomu, co se tenkrát stalo, bude možné popsat budoucnost,“ představuje obtíže Alexandra Carvalho.

Podle ní je skutečně možné, že se chvěl i zlom u Lisabonu (na mapce ve fotogalerii pod článkem jako LTVF – pozn. aut.). „Přímo u Lisabonu jsme měli větší zemětřesení v letech 1344, 1531 a 1909. Vidíte, perioda se pohybuje kolem 200 let a v 18. století nám jedno jakoby ‚chybí‘. To je také jeden z podpůrných argumentů pro hypotézu, že zemětřesení v roce 1755 někde v oceánu bylo doprovázeno i dalším zemětřesením u Lisabonu – byl na ně takříkajíc čas.“

Lisabonské zemětřesení by tak bylo vlastně jakoby ukryté za větším zemětřesením, k němuž došlo v Atlantiku. „Pokud šlo skutečně o tak provázanou událost, nemělo by tak velké zemětřesení jako v roce 1755 jen tak znovu nastat,“ uvažuje Alexandra Carvalho a zpřesňuje, že pro tak obrovské zemětřesení by mohla být perioda dlouhá 2000 až 3000 let. „Geologické procesy na zlomech poblíž Portugalska jsou totiž mnohem pomalejší než třeba v Japonsku nebo Kalifornii, proto tady neočekáváme velká zemětřesení v krátkém čase po sobě. To je naše štěstí ...“

Zatím spíš jen mluvíme

Odpolední slunce zbarvuje nábřeží zálivu Tagus do zlatova a přímo u vody, pár kilometrů od Atlantického oceánu, posedávají milenci, důchodci, bezdomovci a nejrůznější snílci. Vlny jim dotírají na nohy, nikoho však neruší a spíš přispívají k podmanivosti atmosféry. Tuší vůbec místní, že tohle konejšivé a k odpočinku vybízející místo se před lety stalo a znovu může stát dějištěm hrůzostrašné pohromy?

„Teď se lidé začali trochu víc obávat kvůli katastrofám na Sumatře a v Japonsku. Občas se taky mluví o událostech v roce 1755. Ale zatím spíš jen mluví,“ vypravuje Alexandra Carvalho. „Začínáme mít nějaké programy ve školách, ale je to opravdu v začátcích. Minulá generace totiž žádnou zkušenost se silným zemětřesením nemá, a tak nemůže zkušenosti předávat dětem.“

Zkušenost lidí, kteří se odborně nezabývají zemětřeseními nebo tsunami, to potvrzuje. „Za mého mládí jsme ani slovo tsunami pořádně neznali, nebylo součástí všeobecně používaného jazyka,“ říká například Margarida Goncalo, která pracuje jako doktorka. „Nepamatuji se, že bychom třeba ve škole mluvili o tsunami,“ dodává.

Těsně po katastrofě to přitom bylo úplně jiné. Úřady pod vedením markýze de Pombal rychle zahájily obnovu města, na vyvýšených místech postavily šibenice, aby předešly rabování (a několik desítek lumpů oběsily), zničené ulice rozšířily, centrum u vody obnovily na přehledném obdélníkovém půdorysu a budovy se snažily stavět tak, aby vydržely zemětřesení. Testovaly je jako malé dřevěné modely a zemětřesení „vyvolávaly“ vojenské jednotky pochodující kolem.

Navzdory těmto snahám by však i dnes v Lisabonu velké množství domů potřebovalo vyztužit. „Zemětřesení by neodolaly staré budovy. Některé z nich byly postaveny v 19. století, kdy už si lidé na rok 1755 nevzpomínali a dobrá praxe při stavění budov se vytratila,“ vysvětluje seismoložka Alexandra Carvalho.

Při toulání Lisabonem si člověk říká, že tomuhle městu, v němž se zvláštně spájí velkolepé bulváry a památky koloniálních časů se sympatickou ošuntělostí chudých uliček, by žádnou další katastrofu věru nepřál. Jenomže příroda, ta se lidí neptá.

---

reklama

---