Mistr ekologické sabotáže: Pajasan žláznatý

Historie pajasanu v Evropě sahá až do poloviny 18. století.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Karduelis / Wikimedia Commons

Co je zač?

Jedná se o listnatou opadavou dřevinu dorůstající výšky 20-30 metrů s původem v Číně, Tchaj-wanu a Severní Korei. Je rychle rostoucí náletovou dřevinou, která se sice nedožívá vysokého věku, ale o to rychleji a intenzivněji se šíří. Zároveň je nenáročná na ekologické podmínky a stanoviště, nepotřebuje mnoho živin ani vody, a dokonce si nepotrpí ani na kvalitní ovzduší. To vše z ní dělá ideálního kandidáta na invazivní druh.

Jak se dostal do Evropy?

Historie pajasanu v Evropě sahá až do poloviny 18. století. V Evropě té doby panovala fascinace čínskou kulturou a uměním. Vzdělanci podnikali cesty do východní Asie, umělci rádi napodobovali tradiční čínské umění, dekorovali užitkové předměty ve stylu čínské dřevořezby a také se začaly zakládat tzv. anglo-čínské parky.

V roce 1740 se francouzský botanik a jezuita Pierre Nicolas Le Chéron d’Incarville vydal na cestu do Číny, odkud poslal do Francie mimo jiné i semínka pajasanu žláznatého. O jedenáct let později byl pajasan poprvé zasazen ve Francii, odkud se následně šířil do dalších evropských zemí jako exotický okrasný strom. Takto se dostal i do českých zemí, kde byl na začátku 19. století s největší pravděpodobností vysazen v zámeckém parku Lednicko-valtického areálu pod záštitou rodu Lichtenštejnů. V minulém století byl pajasan oblíbený právě díky své dobré snášenlivosti znečištění, a proto byl často vysazován u cest a ve městech. Nikdo tenkrát však netušil, čeho je pajasan žláznatý schopen a na jaký ekologický problém se jeho hromadnou výsadbou zadělává do budoucna.

V čem spočívá síla pajasanu?

Pajasan žláznatý patří do čeledi simarubitové (Simaroubaceae) – čeledi, která není příliš známá, avšak po chemické stránce je velice zajímavá. Přirozeně se vyskytuje převážně v tropických a o něco méně v subtropických oblastech a jejím hlavním znakem je hořkost. Zástupci této čeledi totiž produkují silně hořké sekundární metabolity zvané qvassiny a quassinoidy. Rostliny pro život přirozeně potřebují hlavně bílkoviny, které jim slouží jako stavební materiál, a cukry jako zdroj energie – tyto hořké metabolity jsou už něčím navíc. Ve své podstatě jde o formu přirozeného repelentu, který simarubitové čeledi zajišťuje ochranu před hmyzem a dalšími možnými škůdci. Tento jed odpuzuje živočichy, kteří by chtěli strom okusovat, a zároveň zamezuje růstu rostlinám v okolí.

Pajasan v tomto ohledu za ostatními zástupci své čeledi nijak nezaostává. Kromě jeho neuvěřitelné houževnatosti ještě navíc produkuje látku s názvem ailanthon, která je toxická pro celou řadu rostlin, hmyzu a mikroorganismů.

Dalo by se namítnout, že jedovatost nemusí být sama o sobě důvodem pro likvidaci celé rostliny – koneckonců existuje nesčetné množství jedovatých druhů (např. rulík, bolehlav, tis, muchomůrka), které nikdo nemá potřebu hubit. Jaký je mezi nimi rozdíl? Zatímco rostliny jako rulík jsou přirozenou součástí našich ekosystémů a mají v nich své místo i funkci (tudíž nenarušují rovnováhu systému), pajasan žláznatý využívá toxin v rámci své životní strategie dosti zákeřně a rozvrací tak naše ekosystémy, do kterých přirozeně nepatří. Nejen, že ailanthon obsahuje, ale také ho aktivně vylučuje do okolí všemi možnými způsoby – výměšky z kořenů, z rozkládajícího se dřeva i opadaného listí. Tímto způsobem znemožňuje růst rostlinám ve svém okolí a doslova „vystěhovává“ sousedy, aby se s nimi nemusel dělit o živiny a světlo. Takto je pajasan schopen vyhubit celé bylinné patro, které by se jinak nacházelo v jeho stínu.

Jak pajasan škodí?

Hlavním problémem je už jeho zmiňovaná toxicita pro okolní rostliny a rychlé šíření do chráněných krajinných oblastí a národních parků. Nejenže ničí bylinné patro a tím potlačuje i přirozenou obnovu lesa, ale úspěšně vytlačuje ze svých stanovišť i domácí druhy dřevin.

Neméně významně škodí i ve městech a zastavěných oblastech. Díky své schopnosti uchytit se téměř kdekoliv ho můžeme najít i na místech, kde bychom ho vůbec nečekali a kde se jej těžko zbavuje – na železničních tratích, náspích, ve škvírách chodníků, v prasklinách cest, a dokonce i na fasádě budov. Jeho rozsáhlý kořenový systém je schopný prorůstat kanalizací, narušovat infrastrukturu i statiku budov.

Působí i problémy pro chovatele včel. Pajasan žláznatý sice bohatě kvete a láká tak včely, ale med, který z něj vyprodukují, je tak neuvěřitelně hořký, že jej musí včelaři odepsat jako odpad.

Existují možnosti, jak pajasan žláznatý zlikvidovat?

Stručně řečeno – ano, existují. Ale je jich málo a vysvětlíme si proč tomu tak je.

První, co nás napadne, je strom pokácet. Tato možnost má bohužel u pajasanu paradoxně opačný účinek – když ho pokácíme nebo ořezáme, akorát tak stimulujeme jeho růst a schopnost tvořit z výmladků další jedince. Pokud tedy pokácíme pajasan, můžeme si být jistí, že zanedlouho jich bude na stejném místě nebo i o několik desítek metrů dál růst hned několik. Dalším rizikem u kácení je zrychlení šíření jeho semen. Jeden strom je totiž schopen nést přes 300 tisíc semen, která jsou navíc opatřena křídlatými nažkami, díky nimž se snadno roznáší vodou i vzduchem. Podobně růst pajasanu stimuluje i sešlapání, spálení ohněm či vykopání jeho kořenů. Jeho kořenový systém je tak rozsáhlý, že se nám jej nikdy nepodaří kompletně zlikvidovat vykopáním. A když se o to přece jen pokusíme, pajasan zareaguje tak, že vyhodí hned desítky nových výmladků.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | schizoform / Flickr

Jako další vyvstává otázka, jak je možné, že ve své domovině pajasan nečiní takové problémy jako u nás? Odpověď je prostá – tam, kde je pajasan doma, je součástí místního vyváženého ekosystému, kde s ostatními rostlinami soupeří za stejných podmínek a má tam i pár přirozených predátorů, kterým hořký ailanthon pajasanu nevadí. Patří mezi ně například můra Atteva aurea a larvy nosatce Eucryptorrhynchus brandti a Eucryptorrhynchus chinensis. Zavlečení přirozených predátorů do Evropy rozhodně není řešením. Nemůžeme si být jistí tím, že by tito škůdci zůstali specializovaní pouze na pajasan a nezačali se nekontrolovatelně šířit. Pokud by se podařilo vyhubit celou populaci pajasanu, mohli by si také najít nového hostitele a je možné, že by tak vznikl ještě větší problém, než kterým je momentálně samotný pajasan. Konkrétním příkladem může být „čínská beruška“ (Harmonia axyridis), která byla původně zavlečená, aby se vypořádala se mšicemi, nyní však ohrožuje domácí druhy slunéček a značně poškozuje úrodu.

Poslední možností, jak se vypořádat s pajasanem, je aplikace herbicidů. Nejvíce se osvědčily tyto tři způsoby: injektáž, aplikace herbicidu do záseků v kmeni a po obvodu kmene v místech, kde se odstraní kůra. Při metodě injektáže se do kmene vyvrtají díry, do kterých se zavede herbicid. Strom jej následně rozvede po celém systému a uhyne zevnitř. Mrtvý strom je pak možné pokácet, ideální je však počkat rok po injektáži. Pokud není možné strom navrtávat, protože je mladý nebo má příliš úzký kmen, doporučují se zbylé dvě metody. Záseky do kmene a aplikaci herbicidů je nutné opakovat několik let po sobě, aby pajasan nebyl schopný vytvářet nové výmladky.

Proč je tedy pajasan žláznatý škodlivý a je tak těžké ho zlikvidovat?

Jak bylo řečeno, jedná se o invazivní dřevinu, která se neuvěřitelně rychle šíří, v boji o sluneční paprsky rychle předrůstá ostatní rostliny a vytlačuje původní druhy pomocí toxických látek. Jeden strom vyprodukuje stovky tisíc semen a pokud se jej pokusíme neodborně zlikvidovat, má to opačný účinek. Je doslova definicí přísloví: „Vyhodíte ho oknem, vrátí se dveřmi – a přivede celou rodinu.“