Na jaký hmyz a další tvory můžete narazit ve vlastním sklepě?
Pokud navštívíte podzemní prostory v zimě, uvidíte více živočichů a navíc se i zahřejete. Mnoho druhů vyhledává tato místa k zimování, protože je zde stálá teplota několik stupňů nad nulou, přiměřená vlhkost a žádný nebo jen minimální průvan.
Z téhož důvodu zde některé druhy tráví nejteplejší a nejsušší část léta. U motýlů jsou dokonce známé případy, že v roce s horkým létem, které bylo rychle vystřídané deštivým počasím, přejdou rovnou z letního spánku (estivace) do zimního (hibernace).
Někteří živočichové jsou i v podzemí aktivní, přijímají zde potravu a dokonce se i rozmnožují. Převládají mezi nimi ti, kteří se živí různým organickým materiálem, často hnijícím, říká se jim saprofágové. Jiným slouží za potravu trus, mršiny, nebo jsou draví. Býložravci v podzemí bez dosahu světla samozřejmě aktivní nejsou, nanejvýš tam spí.
To je třeba případ baboček, které jsou spolu s dalšími motýly nejnápadnější jeskynní spáči. Asi nejčastěji potkáte babočku paví oko (Inachis io), která v klidu nastavuje zadní stranu křídel, takže bude spíš do černa, „oči“ neuvidíte. Nepřehlédnete ji díky tomu, že její křídla trčí sklapnutá nad tělem do prostoru. Využijte příležitosti a prohlédněte si zblízka její složené oči, sosák i přední nohy připažené k hlavě (proto vypadá, jako by měla nohy jen čtyři). Na jaře babočka opustí podzemí, spáří se, naklade vajíčka a zahyne.
V podzemí zimují i noční motýli sklepnice obecná (dříve můra sklepní, Scoliopteryx libatrix) a píďalka jeskynní (Triphosa dubitata). Obě se vyskytují často ve velkých počtech namačkané na sobě. Píďalka je poněkud fádní, ale sklepnice je laděná do oranžova a zvláště kapky rosy na ní umí vytvořit pěkný efekt.
Vysrážená voda na chlupatých tělíčkách malých i velkých obyvatel podzemí vůbec umí nadělat mnoho parády. Vlhkosti využívají také entomopatogenní houby (tedy houby specializované na hmyz), které napadají živé jedince, ale obzvláště se rozmůžou, pokud je jejich hostitel oslabený nebo zemře. Pak porostou tělíčko drobného živočicha bílými vlákny a přilepí ho ke stěně.
Další nápadnou skupinou živočichů v podzemí jsou pavouci. Ty zde potkáte kdykoliv. Jsou to druhy, které podzemí obývají po celý rok, ale mohou žít i jinde, proto u nich nevymizely oči ani tělesné pigmenty. Častá je meta jeskynní (Metellina merianae). Sami tito pavouci až tak nápadní nejsou, vypadají trochu jako menší křižáci. Nejnápadnější jsou jejich kokony, zámotky obsahující tisíce vajíček, které vypadají jako malé lampionky, kuličky o průměru 5-8 mm visící na asi 5 cm dlouhých vlákénkách ze stropu.
Pavouci do sítí uloví vše, co zde poletuje, případně pobíhá po stěně. Často je to hmyz z řádu dvoukřídlých, čili to, čemu běžně říkáme „mouchy“ a „komáři“. Zastavíme se u bedlobytek (Mycetophilidae), které připomínají komáry a které znáte důvěrněji než si myslíte. Jejich larvy jsou totiž známí „červi“ v houbách.
Dospělci zimují v podzemí ve velkých počtech. Často jsou vzhůru a poletují uvnitř jeskyně. Od podobných komárů je poznáte tak, že visí na stěně jen za přední pár nohou, křídla mají kapkovitě přes sebe a při vyrušení se chvějí, jako kdyby na ně foukalo.
Skuteční komáři (Culicidae) jsou v podzemí také hojní. Největší a nejkrásnější z nich patří do rodu Culiseta a mají nápadně proužkované nohy. Druhy rodu Anopheles mají zase elegantně zdvižený zadní pár nohou.
„Much“ je v podzemí také více, pro příklad se zastavíme u jedné čeledi. Jsou to lanýžky (Heleomyzidae), které jsou obvykle chladnomilné, proto taky část z nich vyhledává podzemí. Poznáte je podle toho, že vždy mají alespoň část těla do oranžova nebo do žluta. V podzemí hojný druh (Scoliocentra villosa) je nápadný svou velikostí (přes 12 mm) a krásným huňatým kožíškem.
Je zajímavé, že takto vypadají jen někteří jedinci, jiní jsou poloviční a také ne tak chlupatí. Závisí to zřejmě na množství potravy, které měla k dispozici larva. Potravou je jakýkoliv rozkládající se organický materiál. Přesto se na jednom místě ve stejném čase nachází velcí i malí jedinci. S tímto druhem se můžete potkat i venku, ale hlavně v chladné části roku někde ve stínu. Jeho menší nenápadné příbuzné, například Heleomyza captiosa, se v podzemí mohou i rozmnožovat a jeskyni vůbec neopouští. Nedělají to ale všichni příslušníci druhu, takže si zachovali přizpůsobení k životu venku (pigment, oči). V jeskyních se larvy živí hlavně trusem netopýrů, zatímco venku trusem v hnízdech ptáků.
Ještě chvíli zůstaneme u hmyzu a podíváme se do příbuzenstva včel a mravenců, tedy do řádu blanokřídlí. Nejčastěji v podzemí nalezneme lumky (Ichneumonidae). Přezimují zde pouze oplodněné samičky, které někdy sedí volně na stěně, ale nejčastěji zalezou do škvíry, třeba do návrtu po dynamitové patroně, kde jich může být namačkáno několik na sobě. Objeví je tak pouze pozorný návštěvník vybavený dobrou baterkou.
Přestože zimují jednotlivě, díky své velikosti (až 1,5 cm) a pěknému zbarvení určitě stojí za pozornost. Upoutá nás i dlouhé kladélko samičky, které slouží ke kladení vajíčka do těla jiného bezobratlého, například housenky, ve které se pak larva vyvíjí.
V podzemí se potkáme i s brouky. Nejnápadnější z nich jsou velcí střevlíci, kteří zimují na zemi pod čímkoliv, co tam leží. V našem sklepě s hliněnou podlahou se například ukrýval i známý střevlík měděný (Carabus cancellatus).
Nyní opustíme hmyz a zůstaneme na podlaze sklepa či jiného podzemí. Tam se totiž pod ležícím materiálem skrývají drobní korýši, svinky a stínky. Patří k živočichům, kteří zde jsou během zimy aktivní. Pro obživu sbírají různý organický odpad. Častá je například stínka zední (Oniscus asellus), jež díky bílým skvrnám vypadá dosti dekorativně. Totéž prostředí obývají obávaní lovci, stonožky. Stonožka Lithobius lucifugus dokonce dává pozemním prostorám přednost před zbytkem krajiny. Jako většina dravců se dovede rychle pohybovat a loví například výše zmíněné svinky.
Nakonec se podíváme na nejpomalejší obyvatele vlhka a temna, měkkýše. Obzvlášť ve sklepech se rád zdržuje slimák největší (Limax maximus). Má na krémovém podkladu krásné podélné tmavé skvrny a jeho velikost bývá opravdu impozantní, kolem 15 cm.
Celoročně se v podzemí může vyskytovat další plž, tentokrát ulitnatý, skelnatka Oxychilus draparnaudi, což je jeden z mála našich dravých plžů. Přes svoji malou velikost je nápadná výrazně lesklou ulitou.
Spíše u vchodu do štoly nebo jeskyně naleznete nezaměnitelnou skalnici kýlnatou (Helicigona lapicida), jejíž výrazně zploštělá čočkovitá ulita je lemována ostrým kýlem. Nejde jí ani tak o podzemí, jako spíše o skalní podklad. Podobně to mají i závornatky, které se pyšní vřetenovitou ulitou.
Tím končí naše malá procházka světem bezobratlých živočichů v podzemních prostorách Česka. Mnoho z nich zde nebylo zmíněno, aby se čtenář necítil zahlcen.
Vážní zájemci mohou vyhledat bližší informace v množství odborných článků na toto téma a doufám, že i ti ostatní budou chodit do sklepa či jiného podzemí s očima otevřenýma, aby se mohli pokochat krásou těchto zajímavých ale opomíjených tvorů. Populární, ale podrobnější série článků vyšla také v časopise Arnika. Z nich také částečně vychází můj článek.
reklama
I na sněhu je živo 
