I na sněhu je živo

Baví vás pozorovat drobné živáčky v přírodě a zima vám připadá dlouhá? Pak vězte, že i v zimě si můžete takové pozorování užívat, třeba i s dětmi. Vyrazte, když je venku sníh, stačí i zbytkové plochy. Vyberte si bezvětrný den, spíše podmračený než slunečný, mlha také nevadí (níže si vysvětlíme proč). Vybavte se lupou, případně kapesním mikroskopem a jděte ven. Koho na sněhu zastihnete? Po oblevě živočichy, jež odolní chladu nejsou, ale které vylákalo teplejší počasí, nebo byli přímo vyplaveni tajícím sněhem (někteří brouci, ploštice, mšice a další). Pokud už obleva pominula, najdete je nejspíš mrtvé, protože v mrazu nevydrží.

Další skupinou jsou skutečně chladnomilní tvorové, kteří zimu snesou. Pro některé z nich je to i období rozmnožování. Většina nevyhledává speciálně sněhovou pokrývku, my je jen na sněhu lépe vidíme než třeba v trávě či na kůře stromu. Často jsou přizpůsobeni chladu i přítomností chemické látky v těle (glykol), která brání zmrznutí. Jsou tak, s nadsázkou řečeno, vybaveni nemrznoucí kapalinou podobně jako automobil.

Například housenka žluťáska borůvkového díky tomu dokáže přežít až -40 °C. To už je ale opravdový extrém. Většina „zimních“ bezobratlých zmrzne už při -6 či -7 °C, takže před velkým ochlazením preventivně zalezou hlouběji pod sníh.

Kromě zmrznutí tělních tekutin a vytvoření ledových krystalků, které roztrhají tkáně, ohrožuje drobné bezobratlé s velkým povrchem nejvíce ztráta vody. Právě proto jsou na povrchu především v bezvětrném počasí, spíše podmračeném až zamlženém. Slunce nevyhledávají, protože příliš vysušuje, podobně jako vítr.

Proč vlastně jsou drobní bezobratlí venku v zimě a nevyužijí radši pohodlí teplejší části roku? Jedna z teorií praví, že se tak vyhýbají predátorům a také parazitům. Predátorům dokonce dvojím způsobem: už tím, že dravců je v zimě aktivních méně a také tím, že využijí zimní čas k migraci do lepšího území. Níže přináším malou ochutnávku bezobratlých, které nejčastěji vídáme na sněhu. Výčet rozhodně není úplný a vychází z mého zatím dvouletého výzkumu, hlavně v okolí mého bydliště v Karlovarském kraji.

Pavouci (Araneae): Nějakého zastihnete téměř vždy. Mně se to povedlo i ve vichřici a hustém sněžení. Druhová pestrost je až překvapivě velká. Zatímco mimo zimu si běžný pozorovatel všimne spíše samiček, protože jsou větší a staví důkladnější lovecké sítě, na sněhu bývají často zastiženi samci. (Ti se poznají podle velkých členitých útvarů na konci makadel, určených k předávání spermatu samici.) Některé druhy se v zimě rozmnožují. K tomu může sloužit i síť, postavená mezi vrstvami sněhu, jako například u plachetnatky kořenové (Bolephthyphantes index). Hlavní funkcí pavučiny je i zde lov potravy, kterou jsou hlavně chvostoskoci.

Chvostoskoci (Collembola): Viděli jste někdy na sněhu či třeba na vodní hladině spoustu miniaturních modročerných skákajících teček? Tak to byli oni. Primitivní příbuzní hmyzu, kteří se živí jednobuněčnými řasami nebo drobnými rozloženými částečkami čehokoliv (jsou tím významní pro půdu) a skáčou pomocí vidličky, jež je ze zadečku otočená pod tělo a zachycená za háček, který když chvostoskok uvolní, vidlička se vymrští a maličký živočich provede úctyhodný skok. Protože jsou drobouncí a mají měkký povrch těla, snadno ztrácejí vodu. Proto mají rádi vlhko, a tedy i sníh. Ještě mám jednu zajímavost vypozorovanou z terénu. Je-li jich tolik, že se nevyhnete jejich rozšlapávání, jsou vaše stopy cítit po spálenině. Je to patrně vůně repelentního sekretu, nechutné látky, která odrazuje predátory, například pavouky, pro které se tak chvostoskok stává nepoživatelným.

Sněžnice (Boreus): Jde o rod hmyzu z řádu srpic (Mecoptera), jehož dospělci se vyskytují jen v chladném období roku, od října do března. Živí se hlavně mechy, které vysávají svým nápadně prodlouženým rypáčkem. Do mechu také kladou vajíčka a vyvíjejí se tam jejich larvy. Samičky srpic nemají křídla, samečci je mají změněná v háčkovité pahýlky. Ty se jim hodí k přidržení samičky při páření (sameček ji vozí na zádech), které probíhá na povrchu i mezi vrstvami sněhu a trvá i několik hodin. Jelikož nedokážou létat, při vyrušení poskočí až do vzdálenosti 20 cm. Po skoku sklapnou nohy a zůstanou ležet na boku. Někdy se jim proto přezdívá sněžné blechy.

Pavoučnice (Chionea): Sice vypadá jako pavouk, ale je to hmyz ze řádu dvoukřídlých (Diptera), kam se řadí i mouchy a komáři. Nemá žádná křídla, zato má velmi dlouhé nohy. Také pavoučnice se páří v zimě, dokonce pouze pokud je pod nulou. Sameček má k přidržení samičky na konci zadečku výrazné klíšťky. Samička pak naklade na široko po zemi pod sněhem vajíčka, z nichž se vylíhnou larvy, které žerou organické zbytky. A co vlastně žere dospělá pavoučnice? Nejspíš nic. U mnoha druhů hmyzu je to takto zařízeno. Dospělé stadium trvá jen krátce (nejvýš několik měsíců) a vystačí si se zásobami tuku v těle.

Další dvoukřídlí: Tipličkovití (Trichoceridae) – velcí "komáři", kteří na sněhu sedí, ale uvidíte je i čile poletovat, někdy ve větším množství. Hrbilkovití (Phoridae) a mrvnatkovití (Sphaeroceridae) – drobnější až drobné tmavé mušky, které občas poskakováním také připomínají blechy. Lanýžkovití (Heleomyzidae) – středně velké mouchy, na sněhu většinou jednotlivě. Dvoukřídlí jsou rozsáhlý řád a na sněhu můžeme zastihnout i představitele mnoha dalších čeledí.

Larva brouka páteříčka (Cantharis): Za oblevy se objevují na sněhu i ve větších množstvích. Jsou nápadné, sametově černé a skoro 2 cm velké. Chladnomilné však tolik nejsou. Pokud je nevyláká obleva, loví ve svrchních vrstvách půdy drobné živočichy.

Na sněhu se vyskytují i další řády hmyzu jako jsou škvoři (Dermaptera), ploštice (Heteroptera), mšice (Aphidoidea), další brouci (Coleoptera) a také roztoči (Acari) nebo štírci (Pseudoscorpiones).

A nyní námět například na středoškolskou odbornou činnost, aktivitu přírodovědného kroužku či školní družiny. Pokud se nechcete spokojit jen s prostým pozorováním živočichů, přibalte kromě lupy také zápisník a tužku (ne propisku, ta může zamrznout), fotoaparát či mobil s možností kvalitní makrofotografie, pravítko, teploměr (nebo se aspoň podívejte před odchodem, kolik je stupňů). Naplánujte si trasu pěšmo nebo na běžkách (ale pomalu), nejlépe pestrým terénem (louka, lesní okraj, les, intravilán). Zaznamenávejte si co, kde (souřadnice i prostředí) a v jakém množství jste viděli. Nezapomeňte si zapsat výšku sněhové pokrývky a její charakter (čerstvá, zatvrdlá,...), počasí a třeba i denní dobu. Dáte-li výsledky do tabulky, možná to na konci sezóny ukáže něco zajímavého. Tahle aktivita vás také pěkně vytáhne ven, i kdybyste jinak neměli náladu.

A jak živočichy poznáte? Samozřejmě je nebudete určovat na úroveň druhu. To je úkol pro kolektiv odborníků, navíc se většina živočichů bohužel musí usmrtit kvůli odlišení drobných rozdílů mezi druhy pod mikroskopem. Vy budete určovat většinou jen na úroveň řádů, výjimečně i hlouběji. Sněžnice a pavoučnice "nakoukáte" podle obrázků z internetu, na hrubou orientaci v řádech poslouží například klíč k určování půdních bezobratlých, který jsem vytvořila (respektive přetvořila ze staršího vydání) spolu s ilustrátorkou Klárou Křížovou pro Rezekvítek. Máte-li někdo vážnější zájem pozorovat hmyz na sněhu, můžete se na mě obracet pro další metodickou podporu. Najdete mě na www.ekovychova-zapad.cz/.

---

reklama

---