https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/naposledy-se-zritila-detska-vez-ktera-z-piskovcovych-skal-bude-dalsi-a-jak-se-to-da-poznat
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Naposledy se zřítila Dětská věž. Která z pískovcových skal bude další? A jak se to dá poznat?

17.4.2018 12:04 | PRAHA (Ekolist.cz)
Zřícená věž Jestřebická perla v Šemanovickém dole na Kokořínsku krátce po pádu v lednu 2014. Pád věže lépe odkryl za ní stojící Dětskou věž, která se zřítila o čtyři roky později. Foceno v únoru 2014.
Zřícená věž Jestřebická perla v Šemanovickém dole na Kokořínsku krátce po pádu v lednu 2014. Pád věže lépe odkryl za ní stojící Dětskou věž, která se zřítila o čtyři roky později. Foceno v únoru 2014.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Adamovič / Akademie věd ČR
Když začátkem letošního února upozornili horolezci na zřícenou Dětskou věž na Kokořínsku, nikdo z místních si nedokázal vybavit, kdy se vlastně věž sesula k zemi. Včera, nebo před rokem? Pod věží přitom prochází turistická značka a je tu poměrně čilý ruch. Jak je to možné? Pískovcová suť zhroucené Dětské věže se totiž nenápadně rozptýlila na zbytcích mnohem mohutnější věže – Jestřebické perly, k jejímuž pádu došlo v lednu před čtyřmi lety. Bloky z Jestřebické perly tehdy zcela přehradily cestu Šemanovickým dolem a musela nastoupit těžká technika, aby cestu prohrnula. Pád další věže o hmotnosti kolem padesáti tun na trosky té předchozí pak zůstal téměř bez povšimnutí. Nabízí se otázka, jestli v poslední době není těch zřícených skal nějak víc, než jich bylo v minulosti.
 

Než se dostaneme k odpovědi, podívejme se na jev „padajících skal“ trochu akademicky. Široká škála jevů svahových deformací (tedy různých nevyrovnaností svahu způsobených zemskou přitažlivostí) zahrnuje procesy rychlé i pomalé, většinou ale postihující nesoudržné nebo plasticky tvárné horniny. Jejich klouzání nebo tečení po svahu se označuje jako sesuv. U pevných, skalních hornin může docházet k odlamování a drolení menších kousků, ale i k pomalému naklánění celých skalních věží nebo masivů – to většinou v případě, když plastické horniny tvoří jejich podloží. Speciálním případem jsou situace, kdy dojde k náhlému zřícení celé věže nebo její části. Takové jevy označují geologové jako skalní řícení.

Zřícená věž Velké Apollo ve skalním městě u Sloupu.
Zřícená věž Velké Apollo ve skalním městě u Sloupu.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Adamovič / Akademie věd ČR

Nutno přiznat, že mezi horniny nejvíc náchylné ke skalním řícením patří právě pískovce. Jako celek jsou spíše křehké, takže různé srážky kontinentů v historii Země, výzdvihy a poklesy zemské kůry, na nich zanechaly stopy v podobě svislých, šikmých, nebo i vodorovných puklin. To je základní předpoklad pro vytvoření skalní nestability ve fázi, kde se původně souvislý skalní masiv působením hloubkové eroze rozčlení na samostatné věže. U pískovců nahrává jejich rozpadu také velký objem pórů uvnitř horniny. Zatímco u mnoha jiných hornin (žuly, čediče, vápence nebo různých přeměněných hornin) se bavíme spíše o mikropórech v objemu prvních procent, klasické křemenné pískovce mívají 25–32 objemových procent pórů. Jde o volný prostor, který se může zaplnit vodou nebo opět proschnout. A s tím je spojena destrukce horniny vyvolaná krystalizačním tlakem solí srážejících se z pórových vod, v zimních měsících pak podobnou roli sehraje přeměna pórové vody na led. Pískovcová hornina sice řadu podobných opakujících se změn „vydýchá“, většinou za vzniku voštin nebo jiných podobných tvarů skalního povrchu, problém ale nastane, když se takovéto narušování soudržnosti horniny zkombinuje s jejím rozpukáním.

Jak lze tedy rozpoznat pískovcové skalní objekty, kterým hrozí zřícení? Jedním z typických rysů je přítomnost puklin ukloněných šikmo směrem do údolí – ty při pádu fungují jako ideální skluzavka pro bloky v jejich nadloží. Zvlášť, když jsou tyto bloky příčně „nakrájené“ dalšími, svislými puklinami. Pozor je potřeba dát i na jakékoliv pukliny, pokud dochází k jejich rozšiřování působením kořenů. Na rizikových místech se tak doporučuje jako preventivní opatření (a často jediné možné) vykácení stromů nad ohroženou skalní stěnou. Zásadním rizikovým faktorem je i přítomnost hluboké vrstevní spáry nebo řady dutin, zasahujících hluboko do masivu. Ty vlastně věž nebo skalní stěnu doslova podříznou. Právě svislé rozpukání v kombinaci s hlubokými vrstevními spárami vedlo k opakovaným pádům skalních bloků na hradě Jestřebí na Českolipsku – za posledních 250 let takovýmto způsobem „opadala“ větší polovina původní hradní skály, přičemž poslední událost se datuje do října 2009. A její destrukce bude jistě v budoucnu pokračovat. V některých případech lze pády věží obtížně předpovědět. Je to například tehdy, kdy je celá věž pod povrchem skrytě oddělená od podložního skalního masivu a nemá tak žádnou oporu. Jakmile se její těžiště vychýlí mimo její základnu – třeba při ústupu stěny na patě skály v důsledku zvětrávání, celá věž se prostě překlopí. To byl i případ výše zmíněné Jestřebické perly na Kokořínsku.

Ze skalní věže Harém pod hradem Trosky v Českém ráji zbyla jen hromada sypkého písku a pár balvanů. Pískovce ve skalním městě Apolena patří k těm horninám, které tvoří vysoké skalní věže, ale při ztrátě soudržnosti se velmi rychle rozpadnou.
Ze skalní věže Harém pod hradem Trosky v Českém ráji zbyla jen hromada sypkého písku a pár balvanů. Pískovce ve skalním městě Apolena patří k těm horninám, které tvoří vysoké skalní věže, ale při ztrátě soudržnosti se velmi rychle rozpadnou.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Adamovič / Akademie věd ČR

Poznatky z řízených shozů nestabilních skalních bloků nebo věží ale ukazují, že i v takových případech dává skála člověku tušit, že se blíží její konec. Na její patě se objeví nové praskliny a z různých míst skalní stěny (hlavně z otevřených puklin) se na zem začnou snášet písková zrna. Takové varování může přijít několik hodin, ale jindy jen několik málo okamžiků před pádem.

Zprávy o některých historických událostech lze najít ve starší literatuře nebo o nich byla vytesána zmínka přímo do povrchu skalní stěny. Tímto způsobem se dozvíme spíš o případech, při nichž přišel někdo k úhoně, takže ve své době vyvolaly veřejnou odezvu. Například někdy v první polovině 19. století prý v údolí Pekla u České Lípy zavalil za bouřky pískovcový blok pacholka s teletem, jak praví zpráva z roku 1880. I když z poslední doby není známo, že by při skalním řícení přišel někdo o život, zdá se, že počet podobných událostí přibývá. Vlastně v průměru každý rok dojde v českých pískovcových oblastech k velkému pádu o kubatuře přesahující 100 metrů krychlových.

Zřícený pískovcový blok na hradě Jestřebí. Takto vypadají vrstevní plochy s nahromaděnými schránkami ústřic, podle kterých se tvoří vrstevní spáry zasahující hluboko do skalního masivu. Je to jedna z příčin destrukce hradní skály. Prosinec 2009.
Zřícený pískovcový blok na hradě Jestřebí. Takto vypadají vrstevní plochy s nahromaděnými schránkami ústřic, podle kterých se tvoří vrstevní spáry zasahující hluboko do skalního masivu. Je to jedna z příčin destrukce hradní skály. Prosinec 2009.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Adamovič / Akademie věd ČR

Z Českého ráje si připomeňme třeba pád věže Pinta u Příhraz (2009) nebo pád skalního masivu pod hradem Valdštejnem (2011), z Kokořínska pád věže v Písečném dole (2009) a věže Jestřebická perla (2014), ze sloupského skalního města pád věže Velké Apollo (2009). K tomu připočtěme rozsáhlá řícení skal ve Hřensku a na Pastýřské stěně v Děčíně, kde se situace řeší posledních 20 let prakticky nepřetržitě. Moc neprohádáme, když budeme dávat do souvislosti častější pády skal s citlivostí pískovce na změny vnějšího prostředí, jejíž podstatu jsme už výše vysvětlili. A současná celosvětová změna klimatu obnáší stále častější výkyvy počasí: rychlé teplotní změny nebo mimořádné srážkové události. Jsou to právě tyto faktory, na které pískovec reaguje, často i ztrátou stability.

Kdo by snad chtěl v rámci „zážitkové turistiky“ vidět v přírodě skalní řícení na vlastní oči, může zvýšit své šance tím, že se vypraví na místa, kde k pádům skal došlo už v minulosti. Pravidlem totiž je, že pády skal se vyskytují opakovaně na týchž místech z důvodu podobných geologických a geomorfologických podmínek. A pád jednoho bloku často naruší rovnováhu tak, že je brzo následován dalším. Z pískovcových oblastí registrujeme nejvíce případů na Děčínsku – v kaňonech Labe a Kamenice. Je to způsobeno nejen silným rozpukáním a velkou členitostí reliéfu, ale především strmým gradientem svahů s obrovskými výškovými rozdíly. Při Správě Národního parku České Švýcarsko funguje „skalní četa“, která u nebezpečných skalních bloků při první známce rozpadu operativně zasahuje: takový objekt je buď sanován, nebo preventivně shozen za kontrolovaných podmínek. Popisy některých nedávných událostí i z jiných regionů lze najít na webové stránce Geologického ústavu Akademie věd ČR.


reklama

Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
Jiří Adamovič
Autor se na Akademii věd ČR věnuje litologii a stratigrafii pískovců.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama


Blíž přírodě

 




Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist