Oheň do české krajiny patří, jen se bojíme ho do ní pustit
Jenže oheň je přirozenou součástí fungování naší přírody. Díky dlouhodobému potlačování tohoto živlu občas vzniká pocit, že požárová dynamika se týká Austrálie a Jižní Ameriky, a ne naší krajiny. Jenže archeoekologické i současné ekologické výzkumy ukazují, že oheň sem patří. Což je pro ochranu přírody na jednu stranu dobrá zpráva – je to levný a účinný způsob péče o lokality, který je přirozený, na druhou špatná – velmi složitě se prosazuje. Zkušeností z ČR je minimum (např. Havranické vřesoviště, Tobiášův vrch v Českém Středohoří, pastviny na Valašsku), i z důvodů legislativních, což je stav, který bychom se v zájmu naší přírody a financí měli snažit změnit.
Kam všude oheň patří? Jako ochranářský prostředek se používá především na vřesovištích, ale i vrchovištích a pastvinách. V Německu ho používají pro údržbu bezlesí bývalých vojenských prostor. Ovšem ekologická data ukazují, že by měl být součástí i dynamiky středoevropských lesů. Podívejme se na výsledky různých vědeckých experimentů a modelů letem světem po Evropě.
S vypalováním vřesovišť mají zkušenosti především ve Velké Británii. Mladší porosty vřesu po požáru dobře regenerují vegetativně. Pokud jsou ale starší, tak se pod nimi většinou také vyskytuje velké množství hrabanky a mechů a oheň je pak intenzivnější a dlouhodobější a to už vřesy nevydrží. Navíc starší rostliny vřesu se hůře obnovují, a tak je lepší tyto místa vypálit dvakrát za sebou (preferovaná možnost oproti jednomu velmi intenzivnímu požáru), který lokalitu „vyčistí“ až na substrát, který je nezbytný pro klíčení nových vřesů. Vypalování se v Británii provádí co 10-20 let nebo když vřes dosahuje výšky 20-30 cm. Oheň redukuje zarůstání dřevinami a podporuje výskyt i dalších druhů, třeba bezkolence modrého.
Oheň ničí nálet břízy i osiky, ovšem ty pak rychle zmlazují a je potřeba je dále redukovat. Ale příliš časté vypalování vede k tomu, že vřes nestíhá regenerovat, ani když jsou to mladé porosty. V Itálii srovnávali efekt vypalování a pasení vřesovišť. Každoroční zimní vypalování způsobilo, že vřesoviště zarostlo travinami. Když se zde jen páslo, tak lokalita výrazně nezarůstala dřevinami do okamžiku, než některé z nich přesáhly výšku 1,5 m, pak už tento management nepostačoval. Optimální se ukázal postup vřesoviště vypálit a pak tam pár let pást kozy, které udržely dřeviny pod kontrolou nejdéle.
Dalším stanovištěm, kde se oheň může silně uplatňovat, jsou vrchoviště. Abychom je zachovali a omezil se na nich rozvoj vřesu, je potřeba je vypalovat minimálně jednou za 10 let. Podpoří se tak rozvoj rašeliníků i suchopýrů. Pastva ovcí na těchto lokalitách mívá malý až žádný efekt, alespoň tedy podle dat z Británie.
V Portugalsku zkoumali vliv požárů na diverzitu ptáků na pastvinách. Tam, kde se nevypalovalo, bylo více druhů, ovšem ty ochranářsky zajímavé byly spíš na lokalitách vypalovaných. Ty prvně jmenované byly totiž mnohem více zarostlé dřevinami a avifauna spíše směřovala k lesním společenstvům.
Na běžných travních porostech slouží vypalování k potlačování dřevin, snižování množství opadu a tedy i živin na lokalitě a k podpoře cílových druhů. Celkovou druhovou diverzitu lokalit většinou nezvyšuje. Pokud je frekvence vypalování vysoká, podporuje to spíš bobovité rostliny a kapradiny, při nízké převažují trávy a hvězdnicovité.
V Maďarsku analyzovali požáry, ke kterým docházelo na nelesních stanovištích v národních parcích, většinou nelegálně nebo omylem, nikoliv jako cílený management. Většina z nich proběhla na jaře. Neobhospodařované oblasti většinou hostily velkým množstvím biomasy, a tak následky byly dost katastrofální. Mezofilní lokality dokázaly po neřízených požárech dobře regenerovat, u suchých stanovišť bylo potřeba provést popožárové opatření, ale v obou případech to bylo spíše ku prospěchu přírody. Maďarští autoři svou syntézu uzavírají s tím, že řízené požáry by mohly být dobrým managementovým nástrojem, především v případě boje proti invazním druhům.
V evropských lesích si s vypalováním spojujeme zřejmě především Skandinávii a managementy podporující naturové druhy brouků, lišejníky, houby a další skupiny organismů. Ale oheň patří i do našich lesů. V Českém Švýcarsku se ukázalo, že tam požárová dynamika funguje dlouhodobě a silně ovlivňuje rozšíření borovice. Není to ale proces významně působící jen v minulých staletích, jen v letech 1974 – 2008 zde vypuklo 71 požárů, které průměrně zasáhly 0,75 ha lesa. Obecně bory z požárů profitují, protože je jimi potlačen smrk. Ovšem v Bialowiezi v Polsku analyzovali požáry z let 1650 - 2007 a zjistili, že i přes relativně časté a málo intenzivní požáry, které by měly borovici podporovat, zde smrk vítězí. Většina požárů se totiž vyskytuje v zimě a neplní svou zásadní funkci – stimulaci semenáčků borovice. Tady jsou požáry vlastně z hlediska stromů relativně málo časté, a když už se objeví ve správnou dobu, jsou tak málo intenzivní, že je přežijí i semenáčky smrku.
Typickými rostlinami jehličnatých lesů jsou borůvka a brusinka. Borůvce je oheň celkem jedno, ale brusinka z něj dokonce profituje. Každopádně do 5 let po požáru, který zahubí semenáčky smrku, na populacích těchto druhů už nic nepoznáme, jsou na původních velikostech.
Z požárů v lesích profitují i brouci. Ve Švýcarských Alpách se ukázalo, že ve vypalovaných lesních lokalitách se vyskytuje více jedinců ve více druzích saproxylických tesaříků čeledi Cerambycidae a krasců Buprestidae. I biodiverzita měřená Simpsonovým indexem je zde vyšší. Celkem 12 z 22 zjištěných ohrožených druhů brouků se vyskytovalo pouze na vypalovaných lokalitách. Nutno říci, že se tito jedinci soustředili především u okrajů vypalovaných míst, zřejmě díky mikrohabitatu vytvořenému nižší intenzitou požáru.
Přírodní procesy jsou nedílnou součástí vývoje naší přírody a měli bychom jim dát šanci se uplatnit. V zásadě na tom z dlouhodobého hlediska vyděláme. Oheň je sice obávaný živel, ale dejme mu šanci. S jeho hlídáním máme přece zkušeností dost.
reklama
Další informace |
Světelné znečištění ve městech – co na to zvířata?