Živoucí fosilie našich vod - perlorodka říční

Snad každý zná mořské perly jako malé lesknoucí se kuličky různých barev a odstínů. Ne každý však ví, že i ve vodách na našem území se od dávných dob vyskytuje skutečná perlorodka, vzdálená příbuzná té mořské. Jedná se o perlorodku říční (Margaritifera margaritifera, Linnaeus, 1758), velmi vzácného živočicha obývajícího naše oligotrofní vody. V minulosti byla cíleně lovena a decimována právě pro své perly, a ačkoliv se jí dostalo ve 20. a 21. století přísné ochrany, postupně vymírá a z našich vod tak mizí. Jednou z hlavních podmínek pro život perlorodky jsou totiž chladné vody s nízkou eutrofi zací, bez rozpuštěného anorganického vápníku, ale s přítomností vápníku organického, který se nachází v opadu z rostlinného materiálu. Už jen tyto charakteristiky se v našich současných vodotečích téměř nenachází a tím existenční problémy perlorodek zdaleka nekončí.

Pár zajímavostí ze života perlorodek

Potravou perlorodek je rostlinný detrit, živí se v podstatě fi ltrováním mikroskopických částí z vody a to i ve velikosti několik tisícin milimetru. Jediná perlorodka přefi ltruje denně až 50 litrů vody za účelem získání potravy. Jde o jednoho z nejnáročnějších obyvatel našich vod, ke svému životu vyžadují perlorodky kvalitnější vodu, než je voda kojenecká. Malé perlorodky vyžadují zpravidla spleť malých potůčků a stružek, u nichž by však voda v letním období neměla klesnout pod 15 °C. V současné době se u nás však žádná taková voda nevyskytuje, proto se také malé perlorodky za posledních 40 let nikde neobjevily, pouze starší jedinci. Ke svému životu na našem území vyžadují perlorodky přítomnost pstruha obecného z místní populace. I v tomto je však perlorodka poměrně vybíravá, dá se říci, že perlorodce nezáleží jen na druhu a původu ryby, ale i její adaptabilitě. Perlorodky jsou ve svém vývoji na těchto rybách přímo závislé. Ve fázi, kdy se vajíčko perlorodky změní v druhotnou larvu, tzv. glochidii, tato pluje vodním sloupcem a snaží se zachytit za tělo ryby. Plující glochidie se snaží zachytit za žaberní aparát a pokud se jim to podaří, snaží se být součástí těla ryby. Pokud se podaří glochidii organismus hostitele oklamat, je obklopena buňkami hostitele.

Takto žije přibližně jeden rok a následně odpadne z těla ryby na dno. Pokud spadne do vhodného prostředí, což je otázkou náhody, zavrtá se do dna a zde žije skrytě téměř 10 let. Až poté vylézá na povrch dna a utváří zde své kolonie. Jsou známi jedinci o délce až 15 cm. V našich podmínkách se mohou perlorodky dožít až 140 let (výjimečně 180), ve Skandinávii až 280 let. Jedná se o mlže, který umí vytvořit pravou perlu. V úživnějším (mezotrofním) prostředí se naopak vyskytují formy rychleji rostoucí, avšak krátkověké, dožívající se 30–50 let.

Ochrana perlorodky říční

Perlorodka říční se dříve vyskytovala na relativně rozsáhlém území Čech. Její domovinou byly především řeky na jihu a západě Čech. Její výskyt byl ale zaznamenán i v dalších příhraničních oblastech. Dnes je situace zcela opačná a na našem území již není žádné místo, kde by se tento úžasný vodní živočich vyskytoval hojně. Z drtivé většiny vodních toků perlorodka navždy zmizela a dnes je na pokraji vymření. V současné době se jedná o druh chráněný zákonem všude tam, kde se ještě vyskytuje. Abych byl přesnější, je vedena v Červeném seznamu ČR, Červeném seznamu IUCN, je chráněna Bernskou úmluvou a konečně zákonem č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny a jeho prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb., která řadí perlorodku říční do nejcitlivější kategorie chráněných druhů jako druh kriticky ohrožený.

Lov a historie perlorodek na našem území

Zájem o perlorodky a jejich perly má na našem území velmi dlouhou historii sahající do dob pravěkých. V dobách přechodné nouze o potravu hledal pravěký člověk lastury perlorodek pro jejich chutné maso. Po jejich otevření si povšiml i malých lesklých kuliček přirostlých ke stěně lastur, což dokládají nalezené perly v jeskyních, které pravěcí lidé obývali.

Cíleným hledáním perel v českých vodách se lidé začali zabývat o mnoho později. Jedna z prvních dochovaných zmínek o českých perlách pochází z roku 1418 ze soustřeďování klenotů před nejistými časy z Třeboně, Zlaté Koruny a Vyššího Brodu do mocného Krumlova. Mezi těmito klenoty byly i perlové náhrdelníky a růžence zhotovené z perel domácího původu. Tehdy ještě velmi vydatné výsledky hledačů českých perel končily v úpadku již v době kolem roku 1650. Od počátku obchodů byla Česká perla velmi ceněnou komoditou. Z jedné z dochovaných zpráv z roku 1712 víme, že za 140 českých perel mohl překupník utržit 150 zlatých. Jednu z nejhodnotnějších českých perel vlastnil ve své době Rudolf II., který měl mezi klenoty perlu domácího původu vážící dokonce 30 karátů. Perly českého původu se uplatňovaly nejvíce v klášterních a kostelních majetcích, neboť mnohé řády a kláštery vlastnily i perlorodé úseky našich řek, tyto spravovaly a perlorodky cíleně lovily za účelem zisku z jejich prodeje.

O tom, že byly české perly pěkným zdrojem finančních příjmů, svědčí dochované záznamy. Výlovy perlorodek probíhaly téměř všude tam, kde se perlorodky vyskytovaly. Například ve starém Rožmberku se lov perlorodek udržel až do roku 1890. V dobových záznamech lze nalézt informaci, že za prodej perel získaných výlovy perlorodek během jediného roku zde činil zisk i 12 000 zlatých! O tom, jaké množství perlorodek bylo při výlovech devastováno, svědčí další dochovaná informace z Českokrumlovska. Zde jsou uváděny případy z výlovů perlorodek, kdy se prohledáním 500–800 vylovených kusů našla jedna jediná perla. Při výlovech perlorodek na hlubockém panství pak bylo velmi úsměvné, když lovící házeli malé perly zpět do vody v domnění, že se z nich za čas stanou perly větší a cennější.

Pytláci a perlorodky

V dnešních vodách nám toho mnoho nezbývá, ale pytláci jsou, byli a budou. Nejstarší zpráva o pytlácích perlorodek pochází z Českokrumlovska, z roku 1674. Toho roku byli chyceni dva zkušení pytláci Jan a Matěj, kteříse následně přiznali, že tak činí již několik let. Trestem jim byl jedno-denní pobyt v kleci na náměstí a poté byli vyvedeni soudním sluhou lotranskou branou ven z města. Pytláků bylo v této době mnoho a po jejich plenění zůstávaly na březích řek jen hromádky prázdných lastur. Šlechta si toho byla dobře vědoma, tehdy jim šlo jen o ztrátu vlastního zisku z prodeje. Kníže Jan Christian z Eggenbergu na tuto situaci reagoval dne 30. července 1681. Nařídil tehdy hejtmanovi krumlovskému dát na vědomí všem rychtářům a přísežným, že lovení perlorodek bude již výhradně v dikci knížecí a zjištěná krádež perel ze strany pytláků bude trestána smrtí.

Co nám zbylo?

Dnes již není po perlorodkách ve většině jejich původních lokalit ani památky. I z toho, co jsem uvedl výše, je zřejmé, že úbytky perlorodek v našich vodách jsou dlouhotrvajícího charakteru, přesněji řečeno je to mnohasetletý nešvar člověka. K úbytku tohoto tvora jsme se nedopracovali lovením perlorodky za účelem vlastní potravy a v zásadě ani tehdy, když jsme hodnotu perly posadili nad hodnotu života jejího skutečného majitele. Vymírání tohoto živočicha jsme zapříčinili zejména negativními změnami životního prostředí. Změnami plynoucími z hospodaření v přilehlých lokalitách, které proměnily chemismus vod natolik, že perlorodky začaly houfně vymírat. Bohužel se tak perlorodka říční stala jedním z nej- ohroženějších sladkovodních mlžů nejen u nás či v Evropě, ale na světě.

Prostou skutečností je snížení početního stavu našich perlorodek během několika málo let z odhadovaných 17 000 jedinců na současných přibližně 15 000 jedinců. Tento úbytek zapříčinila především opakující se enormní sucha; vždyť např. loňský rok byl nejteplejší za posledních 240 let.

Někteří odborníci dokonce odhadují, že v současné době se v našich 15 000 kusech perlorodek nachází perel méně, než máme na prstech jedné ruky. Ptáme-li se, proč je ve zdánlivě mnohatisícovém množství perel tak málo, tak především pro úbytek jejich kvalitního životního prostředí, které jim již neposkytuje potřebné množství organického vápníku pro stavbu jejich lastur, natož perel. Ostatně to je také jeden z důvodů, proč už na mladou perlorodku nenarazíme. Mají tak měkké lastury, že podléhají zkáze při sebemenších úrazech, například při soustavném a zcela neovlivnitelném pohybu říčních kamenů. Zbylé perlorodky se udusí pod splachy jílovitých a hlinitých částí z lesnicky i zemědělsky obhospodařovaných pozemků, nebo nemají dostatek kvalitní potravy. Nedostatek potravy perlorodek je dán úbytkem původních listnatých lesů, olšových luhů a bohatých mokřadních luk, které na mnoha místech ustoupily smrkovým lesům.

Proto není až tak uspokojivou informací, že právě u nás se nachází nejpočetnější středoevropská populace těchto tvorů, a to na řece Blanici, čítající 10 000 kusů. Další výskyt v současné době známe už jen z horního toku Vltavy, Malše a jejich přítoků.

Většina z nás už tohoto tvora v přírodě nikdy nespatří, a pokud přeci jen, možná si uvědomíme, že jsme měli možnost vidět skutečnou živoucí fosilii našich vod.

---

reklama

---