Martin Pýcha: Evropská zemědělská politika je zelená už dost

V současné době vrcholí jednání o Společné zemědělské politice EU po roce 2013. Čeští zemědělci se do debat o její podobě zapojují se snahou vyjednat lepší postavení, než měli doposud. O spolupráci s ministrem zemědělství i o situaci v českém a evropském zemědělství hovořil tajemník Zemědělského svazu České republiky Martin Pýcha.

Ekolist.cz: Právě se projednává Společná zemědělská politika po roce 2013. Jak by se mělo zemědělství dál vyvíjet?

Martin Pýcha: Na postoji ČR úzce spolupracujeme s ministerstvem zemědělství. Musím to zaklepat, ale tak dobrou spolupráci jsem ještě nezažil. Je to tím, že to je příležitost vyjednat si lepší podmínky, než jaké jsme si zajistili na současné období.

Obávám se, že evropské orgány, které jsou při jednáních o budoucnosti evropského zemědělství pod silným tlakem skupin, bojujících za ochranu životního prostředí, budou prosazovat další environmentální zpřísnění evropských pravidel. A proto Evropská komise hovoří o větším ozeleňování zemědělské politiky. To do jisté míry ukazuje neschopnost Evropské komise obhájit zemědělskou politiku v očích veřejnosti, resp. vysvětlit jí, že současná evropská zemědělská politika je vůči životnímu prostředí nejohleduplnější na světě.

Nechci tím v žádném případě napadat snahu o lepší ochranu životního prostředí, to je bezpochyby správná věc. Já jsem ale přesvědčen, že další provázání přímých plateb s ozeleňováním bude znamenat nárůst byrokracie, kontrol, zvýšení nákladů a v konečném důsledku se to promítne ve zhoršené konkurenceschopnosti evropského zemědělství a potravinářství.

To je vše, co se vám na návrzích Evropské komise nelíbí?

Není. Nejvíce nám v návrzích Evropské komise vadí tzv. zastropování přímých plateb a další přechodné období pro země EU 15. Nejprve tedy zastropování - je to věc, která jde zcela proti smyslu rovných podmínek mezi různými skupinami a velikostmi zemědělců, proti konkurenceschopnosti, podpoře zaměstnanosti a také proti podpoře inovací. Jejími nositeli jsou ve velké míře právě větší podniky, které by tak byly trestány za svou velikost. Toto zastropování by mělo největší negativní dopad z celé EU právě na české zemědělce. Ti by mohli přijít až o 60% svých přímých plateb a to byl konec výrazné většiny českých zemědělců.

Co se týká přechodného období pro původní země EU 15, zde jsme také zásadně proti. Když jsme totiž vstupovali do EU, bylo nám slibováno, že po 7 let budeme pobírat výrazně nižší platby, ale tento rozdíl se bude postupně snižovat a zmizet by měl v roce 2013. V tu dobu by zemědělci v ČR opravdu poprvé měli dostat na průměrné platby v EU. A nyní přichází Evropská komise s návrhem, abychom na dalších deset let opět byli v nevýhodné pozici.

Je jasné, že podmínky nemůžou být všude stejné, ale rozdíl v platbách by měl zohledňovat přírodní podmínky. Všichni by měli dostat platbu na hektar a to další platba by se měla odvíjet od přírodních podmínek, místa, komodit, zaměstnanosti a podobně. Například zemědělec, který hospodaří na méně úrodné Šumavě, by měl mít jiné podmínky, než zemědělec z úrodné Hané. Ale nemělo by se lišit, jestli zemědělec na Šumavě hospodaří na české nebo rakouské straně hranice.

Země E15 argumentují, že my máme nižší výrobní náklady. To sice platí v případě mezd a nájemného, ale například v případě ceny hnojiv, osiv, nafty apod. jsme na tom hůře než například v Německu. A jestliže existuje jeden trh v průmyslu např. ve výrobě automobilů a ve službách, tak proč k zemědělské politice přistupujeme jinak? Na jednotném trhu by měly být podmínky rovné pro všechny zemědělce.

Jak hledí čeští zemědělci do budoucna?

Záleží na tom, jaké se nám vydaří vyjednat podmínky pro české zemědělce. Ale nemůžeme vše svádět jen na evropskou zemědělskou politiku, spoustu komplikací jsme si vytvořili my sami. Nemáme dodnes jasnou koncepci českého zemědělství, vše vytváříme za pochodu. A ani provázanost zemědělské politiky na ostatními politikami není ideální. Dochází tak překryvu zemědělské a kohezní politiky a naopak jinde zase nedochází k provázanosti vůbec. Například v budoucích 5-10 letech by mělo dojít k obrovské generační výměně v zemědělství. Dosud se odchod lidí do jisté míry dařil nahrazovat novými stroji, ale i to má své hranice.

V rámci školství ale dochází stále více k zavírání a omezování provozu zemědělských škol a z celého systému pak vyjde velmi málo zemědělských odborníků např. agronomů či zootechniků apod. Proto vnímáme jako důležité, aby česká vláda začala vytvářet a následně realizovat dlouhodobé koncepce jednotlivých sektorů. Zkrátka je třeba mít vizi, jaké má být naše zemědělství.

Jaké jsou současné potíže v českém zemědělství?

Máme problém se živočišnou výrobou, produkce se nám snižuje a stále více masa dovážíme ze zahraničí, přestože bychom jej byli schopni vyrobit sami. A to, co zvířata dříve spotřebovala jako krmivo, se nám pak objevuje jako „nadprodukce“, pro kterou musíme hledat odbyt v zahraničí. Zužuje se také portfolio pěstovaných plodin. Dříve se pěstovalo více víceleté pícnin a krmných plodin, brambor, řepy, zeleniny apod. To se dnes už téměř nepěstuje. Točíme tu pak jen několik základních plodin.

Supermarkety jsou zaplaveny česnekem z Číny nebo jablky z Afriky. Myslíte, že kdyby všichni začali bojkotovat zahraniční zeleninu a ovoce, vrátily by se ty české?

Pravděpodobnost, že by všichni začali bojkotovat zahraniční potraviny, je velmi malá. A vidím to sám u sebe – když cestou z práce jedu do supermarketu a chci si vybrat česnek, je tam jediný z Číny. Jenže ho potřebuji a zároveň nemám čas jet jinam. A to samé je křen, med, šlehačka. Zkrátka, když ho potřebujete, tak ho prostě koupíte. Nelíbí se mi to, ale co s tím můžu dělat? A v podobné situaci je většina českých spotřebitelů. Ačkoliv hovoříme o velikém výběru a rozmanitosti trhu, realita je jiná. V ČR je asi deset velkých řetězců, přes které se prodává většina potravin. Bohužel ale i tyto řetězce v mnoha případech mají stejné dodavatele. Takže když budete hledat například český česnek, v osmi z deseti těchto řetězců zkrátka naleznete pouze ten čínský. Takže možnost výběru je zde relativní a většina lidí kupuje to, co je, i když by ráda koupila jiný.

Ale zemědělci, potravináři i ministerstvo zemědělství realizují reklamní kampaně, které propagují regionální potraviny, farmářské trhy. I když nás tady čeká ještě velké množství práce. Zkrátka pokud bude zákazník chtít domácí potraviny, řetězce proti tomu nepůjdou, nakonec půjdou s proudem. Je to ale dlouhodobá záležitost a nám odchází začátek této vertikály, tedy zemědělci.

V zemědělství se děje mnoho na první pohled nelogických věcí. Proč je například české mléko odvezeno do Německa a do ČR přivezen jogurt? Nebylo by lepší dát práci českým lidem a ušetřit Zemi emisí?

Bezpochyby. V tom s vámi souhlasím a zemědělci by také souhlasili. Ale oni jsou obchodníci a musí se uživit. Proto prodávají tam, kde dostanou lepší cenu a kde se s nimi lépe zachází. A zahraniční mlékárny bohužel přistupují k českým zemědělcům solidněji. Zemědělec, který tam dodává, například dopředu ví, jakou cenu dostane. U českých mlékáren se zemědělec mnohdy dozví cenu s měsíčním zpožděním. To už je mléko dávno zpracované, prodané a spotřebované.

Podle statistik ČR v roce 2009 dovezla 112 tisíc tun brambor a vyvezla 43 tisíc tun. Také dovezla 61 tisíc tun jablek a vyvezla 46 tisíc tun. Má to logiku?

To je trh a obchod. Potřebujete prodat a přijde-li nabídka ze zahraničí, které je lepší, prodáte tam. Nemá smysl hodnotit, jestli to má logiku. Narážíme na to, že zpracovatelské podniky stát v 90. letech privatizoval do rukou třetích osob a nevrátil je zemědělcům, kterým je v minulém režimu vzal. Na druhou stranu je pravda, že ani zemědělci nedokázali manažersky spravovat ty zpracovatelské podniky, které měli. Kdyby zemědělec věděl, že ta mlékárna nebo jatka jsou částečně jeho, bude dávat svou produkci do svého podniku a ne jinam. To je už ale velmi obtížně změnitelný fakt a ani podpora farmářských trhů a farmářské produkce nebude znamenat výraznou změnu, i když je to bezesporu správná věc. Svět je zkrátka stále více globální a tomu se jde velmi obtížně bránit.

Co si myslíte o ekologickém zemědělství? Je to správná cesta?

Je to jedna z cest. Myslím, že do budoucna tu někdo bude dělat ekologické zemědělství, vedle toho budou klasičtí zemědělci a třetí proud budou zemědělci, kteří budou dělat GMO produkty. A pokud chceme, aby tady zemědělství zůstalo zachováno, musíme pokrýt všechny tři větve, které se budou doplňovat. Rozhodovat bude totiž trh resp. poptávka zákazníků. V současnosti je to především o ceně, což se v budoucnu může změnit. A jak se bude vyvíjet pohled zákazníků, bude potřeba pokrývat jejich poptávku z domácí produkce. Myslím, že bude narůstat i podíl geneticky modifikovaných plodin (GMO). V tom si myslím, že Evropské unii ujíždí vlak, protože si zbytek světa stále více uvědomuje přínos těchto plodin. S GMO zmiňovaná rizika jsou podle mě spíše psychologická záležitost.

Dá se ten pomyslný vlak dohnat?

Dohnat by se to dalo, ale musela by tady být ochota. Respektuji právo každé země, každého občana, každé firmy a každého zemědělce vybrat si, jestli chce nebo nechce geneticky modifikované potraviny. My se ale v Evropě chováme jako slon v porcelánu. Legislativa je složitá, tváříme se, jak je vše špatně, ale pronikají nám sem plodiny, které geneticky modifikované jsou, a my se tomu nemůžeme bránit, protože nejsme schopni je sami vyrobit.

Spotřebitel by se měl rozhodnout sám, jestli chce GMO nebo nechce GMO a proto je správné, že je to vyznačeno na obale. Myslím, že dnešní debata o GMO je málo věcná. Málokdo například vnímá i pozitivní vlivy GMO, třeba nižší potřeba vody, což má obrovský smysl pro suché regiony včetně Afriky. Nebo se nemusí se používat tolik chemických přípravků na ošetřování rostlin a podobně.

Uvádí se, že v ČR denně zmizí několik hektarů zemědělské půdy. Dá se tento trend zastavit?

Dalo by se to omezit, ale zastavit se to asi nedá. Vláda do jisté míry udělala potřebné kroky, například zvýšila poplatky za vyjmutí půdy ze zemědělského půdního fondu. Těžko ale zastavíme nárůst výstavby silnic a dálnic, rodinných domů a podobně. Pravda je, že na jednu stranu stavíme nové projekty na zelené louce a na druhé straně máme nevyužité areály, tzv. brownfieldy. Je potřeba si uvědomit, že kvalitní zemědělské půdy máme jen omezené množství. Ta by měla být nezastavitelná. Je to přece velmi obtížně obnovitelný výrobní faktor a do jisté míry i naše národní bohatství.

---

reklama

---