Plastová úmluva je na mrtvém bodě, věčné chemikálie se nerozloží ani ve spalovnách, říká Jindřich Petrlík

Jednání společné konference smluvních stran Basilejské, Rotterdamské a Stockholmské úmluvy (BRS) o nakládání s nebezpečnými chemickými látkami v roce 2022.

Foto | Kiara Worth / ENB (Earth Negotioations Bulletin)

Dvacet pět let Arniky. Dá se v pár větách shrnout, jaké to čtvrt století bylo? Jaké má za sebou Arnika největší úspěchy?

Byla to docela bohatá jízda, řekl bych. Když jsme začínali, museli jsme si vytvořit svůj prostor a dostat se do povědomí. V té době existovala už řada organizací zabývajících se životním prostředím, takže jsme si museli vymezit svá témata, na která se zaměříme. Také jsme se chtěli nějak profilovat, aby si nás lidi, když uslyší „Arnika“, vybavili a spojili s konkrétní činností. Vlastně to není úplně o té organizaci, ale spíš o tom, co dělá a komu pomůže.

Za ty roky máme úspěchy na poli legislativy, co se týče toxických látek. A také řadu dalších konkrétních věcí, které se podařily – třeba vyčištění bývalého skladu pesticidů v Klatovech. Výrazná je každoroční soutěž Alej roku, která pomohla i některé z alejí zachránit.

Myslím si, že je dobře, že má Arnika poměrně širokou škálu aktivit. Jsme rozkročení od lokálních věcí, přes národní legislativu po globální témata.

Osobně se teď nejvíc věnuji těm mezinárodním věcem. Jsme součástí mezinárodních sítí. Co se týče toxických látek, tak je to hlavně síť IPEN (International Pollutants Elimination Network), kde zastupujeme tuto síť v expertních skupinách mezinárodních organizací.

Bylo tomu tak vždycky od začátku vzniku Arniky?

Směřovali jsme k tomu.

Na začátku jsem vedl kampaň Budoucnost bez jedů, která se zaměřila na to, aby Česká republika ratifikovala Stockholmskou úmluvu o perzistentních organických látkách, jako jsou dioxiny, DDT a řada dalších toxických látek.

A současně druhým hlavním cílem bylo zavedení Integrovaného registru znečišťování, kde se lidi dozví, jak konkrétně třeba nejbližší továrna znečišťuje jejich životní prostředí některou ze škály zhruba stovky toxických látek.

Už na začátku, hned co jsme vznikli, jsme byli součástí té sítě IPEN. nicméně rozhodně jsme neměli takové slovo, co se týče mezinárodních úmluv, to jsme si museli postupně vybudovat.

Sdružení Arnika ve svých začátcích.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Lenka Petrlíková Mašková/Arnika / Wikimedia Commons

Také jste se účastnil jednání ohledně plastové úmluvy o zákazu plastů. V jaké fázi jsou teď ta jednání?

Já si myslím, že je to hodně na mrtvém bodě. Troufám si říct, že to hodně ovlivňuje celková geopolitická situace. V zásadě se dá říct, že se tam dá velice dobře sledovat boj ropného průmyslu o svoji záchranu. Protože vidí, že postupně ztrácí trh, co se týče spalovacích motorů i co se týče energetiky, plasty jsou pro ně jediná světlá budoucnost, kde můžou uplatnit ropu.

O průběhu dohadování té úmluvy se dá říct, že existují dva bloky. Jeden blok zemí, který si uvědomuje, že je potřeba dát záklopku na množství plastů, které se globálně vyprodukuje. A potom druhý blok zemí, které tvrdí, že plasty nejsou problém, problém jsou jenom plastové odpady.

To je trošku alibistický přístup, protože když dovolíte, aby se vyrábělo víc plastů, tak vlastně dovolíte i nárůst množství toho odpadu. Tyto země říkají, že je jen problém, že si nedokážeme s těmi odpady poradit, a přicházejí s nápady, jak to řešit, jako je třeba tzv. chemická recyklace.

Nicméně problém je, že chemická recyklace v praxi dost často nevede k recyklaci, ale spíš je to jiný způsob spalování ropných produktů v podobě plastů. Výstupy z řady technologií, které patří mezi chemickou recyklaci, jsou dost často tak znečištěné, že se pro opětovnou výrobu plastů nehodí.

To z toho důvodu, že v plastech je řada přídavných látek, které se tam musí přidávat, aby byly plasty funkční.

Klasickým příkladem je PVC v měkčích podobách jako jsou třeba míče, různé nafukovací hračky nebo i hadičky ve zdravotnictví. Do PVC, aby bylo takto měkké, musíte přidat změkčovadla. A ta jsou často toxická. Některé z nich jsou v EU už zakázaná, třeba celá řada ftalátů.

Když máte PVC v tvrdé formě, jako jsou okenní rámy nebo různá potrubí a podobně, tak tam naopak musíte přidávat látky, které ten plast zpevní. A to jsou dost často látky, které obsahují těžké kovy.

Právě aditiva způsobují, když se pokusíte vrátit plasty zpátky do podoby původního polymeru, velký problém. Ta aditiva z toho buď nedostanete, nebo je to hodně nákladná cesta.

Přídavné látky jsou další kámen úrazu plastové úmluvy. Do tábora zemí, které ji brzdí, nahánějí další státy, třeba Čínu, jejíž chemický průmysl hodně stojí na výrobě právě těch přídavných látek i celkové výrobě plastů. Když si dnes půjdete koupit třeba hračku z PVC, tak je většinou vyrobená v Číně.

Jednání společné konference smluvních stran Basilejské, Rotterdamské a Stockholmské úmluvy (BRS) o nakládání s nebezpečnými chemickými látkami v roce 2022.

Foto | Charles Margulis / IPEN

Čemu se teď, co se týče toxických látek, věnujete nejvíc?

Momentálně je ve hře to, že se na seznam Stockholmské úmluvy dostanou další perzistentní látky.

Jenom na vysvětlenou: perzistentní organické látky jsou ty, které dlouhou dobu přetrvávají v životním prostředí. To znamená že, když se dostanou do řeky nebo do ovzduší, můžou putovat na obrovské vzdálenosti a kontaminovat prostředí v Arktidě nebo v Severním ledovém oceánu. Víceméně se za tu dobu nezmění, nerozloží se, takže se v prostředí kumulují. Mají negativní dopad jak na lidské zdraví, tak na zvířata. Je to poměrně široká skupina látek a zdaleka ne všechny jsou na seznamu Stockholmské úmluvy.

V současnosti je na tom seznamu zhruba třicet jak jednotlivých látek, tak jejich skupin. V případě, že se vyráběly, jsou podle úmluvy zakázané. Anebo, pokud jsou to látky, které vznikají jako mimovolný produkt, jako třeba dioxiny, tak jsou úmluvou regulované tak, aby se postupně snižovaly jejich úniky nebo se, pokud možno, úplně eliminovaly.

V rámci této úmluvy je v současnosti ve hře to, aby se na seznam dostaly polybromované a polybromochlorované dioxiny. Zkráceně se té skupině říká polyhalogenované dioxiny. To jsou látky, které vznikají jako vedlejší produkty při výrobě bromovaných zpomalovačů hoření. Můžeme se s nimi setkat třeba v plastech na elektronice, ošetřených bromovanými zpomalovači a ty samotné už obsahují nebo mohou obsahovat tuto skupinu dioxinů.

Současně je vypouštějí třeba spalovny odpadů. Tam bývá problémem jejich akumulace v popelu, což je trošku rozdíl oproti chlorovaným dioxinům, které už na seznamu úmluvy jsou a které se většinou zachytí v popílku, tedy v tom, co zbude z čištění spalin.

Jednání společné konference smluvních stran Basilejské, Rotterdamské a Stockholmské úmluvy (BRS) o nakládání s nebezpečnými chemickými látkami v roce 2025.

Foto | Šárka Petrlíková / IPEN

V čem jsou polyhalogenované dioxiny problematické?

Bromované dioxiny tím, že jsou těžší se daleko víc kumulují v tom, co zbyde v peci po spalování odpadu. A to je daleko větší objem odpadu, takže je docela důležité, aby se tyto látky sledovaly a redukovaly jejich úniky, protože stejně jako chlorované dioxiny se kumulují v živočišných tkáních, hlavně tukových, a mateřském mléce.

My jsme je v našich výzkumech v různých částech světa našli ve vejcích drůbeže z domácích chovů, což svědčí o jejich bioakumulaci v životním prostředí. Byly zjištěny samozřejmě i v krevním séru u lidí. Problémem je, že v případě polyhalogenovaných dioxinů je k dispozici daleko méně analýz než pro chlorované dioxiny.

Od toho, že se dostanou na seznam Stockholmské úmluvy, si slibujeme, že jednak budou stanovené nějaké limity pro jejich vypouštění a jednak, že se budou daleko víc sledovat. Tím pádem se i daleko snáze najdou cesty jejich úniků do životního prostředí a stanoví se postupy, jak těm únikům zabránit.

Mimo to jsou tam momentálně ještě návrhy na zákaz dalších dvou bromovaných zpomalovačů hoření.

Dalších dvou bromovaných zpomalovačů?

Celá skupina bromovaných zpomalovačů hoření je problematická. Jak se postupně zakazovaly, průmysl sahal po jejich náhradách, ale zase z té skupiny bromovaných zpomalovačů, u kterých zatím v té době nebyly prokázány škodlivé účinky nebo to, že by se kumulovaly v prostředí. Ale postupně se ukazuje, že i ty náhrady jsou škodlivé.

V zásadě by bylo ideální, kdyby svět přikročil k tomu, že bude toxické látky zakazovat po celých skupinách. Ušetřili bychom si spoustu starostí a směřování do slepých uliček, kdyby například bromované zpomalovače byly zakázané jako skupina, ale to evidentně není průchodné. Státy jako třeba Čína, která vyrábí tyto látky v obrovských objemech, na nic takového nikdy nepřistoupí, protože by museli totálně přeorientovat svůj chemický průmysl.

Takže naše současná snaha směřuje na podporu doplnění seznamu těchto látek.

Odebírání vzorků v Nigérii (březen 2026).

Foto | Ondřej Petrlík / Arnika

Současně se hodně zabýváme technologiemi, které jsou navržené pro likvidaci takovýchto látek v odpadech. Paradoxně jsou v současnosti na seznamu doporučených technologií i takové, které během svého fungování naopak nové perzistentní organické látky vytvářejí. Mezi ně patří třeba metalurgické provozy. Takže to je další věc, na kterou se momentálně zaměřujeme: aby tyto metalurgické provozy z toho seznamu zmizely.

Navíc se třeba elektroodpad, do kterého se také bromované zpomalovače hoření přidávají, často zpracovává v zemích třetího světa. Tam je asi dohled a legislativa ještě méně přísná.

Tam je to dvojí problém. Jeden je, že se to vůbec dostane přes hranice do těch států. Existují díry v mezinárodních úmluvách, které to dovolují. Konkrétně definice toho, co je ještě výrobek a co už je odpad. O tuto definici se mezi sebou přou strany Basilejské úmluvy už řadu let.

Právě tato mezera umožňuje to, že se do afrických zemí vyváží de facto elektroodpad pod pláštíkem, že to je jen „použitá elektronika“, která se tam má opravovat a znovu použít. Hodně z toho už jsou nepoužitelné elektropřístroje, které končí na skládkách a ze kterých se místní lidé snaží získat alespoň kovy a zpeněžit je. Problémem je, že se při tom zbavují plastů tak, že to spalují, a do prostředí tak unikají velice toxické látky. Například dioxiny, včetně těch bromovaných.

Další mezera je v tom, že nemají k dispozici lepší technologie pro nakládání s tím odpadem.

I když já si nedělám iluze ani o tom, že provozy třeba u nás nejsou zdroji toxického znečištění. Myslím si, že existuje globálně velice málo technologií, které si dokážou opravdu poradit s toxickými látkami při rozebírání elektroniky.

Diskuse o kontaminaci velbloudího mléka, regionální televize v Aktau, Kazachstán, rok 2016. Druhý zprava Jindřich Petrlík z českého spolku Arnika.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Skalský / Wikimedia Commons

Tato skutečnost jde proti snaze o co největší cirkularitu, zabraňuje tomu používat materiály znovu a znovu.

Když si dnes koupíte notebook, v drtivé většině je šasi kovové. Aby se průmysl vyhnul problémům s plastovým odpadem, do kterého museli přidávat zpomalovače hoření a další látky, tak se rozhodli pro jiný materiál.

To je podle mě i v případě elektra asi ideální cesta – nahradit plasty materiály, se kterými si snáz poradí příroda nebo je průmysl dokáže recyklovat.

Znamená to opravdu dát tu záklopku na celkové množství vyráběných plastů a současně omezit i ty plasty, které se dají snáze recyklovat. Mezi ně patří polyetylentereftalát (PET), i když ani tam to není úplně bez problémů, protože i do něj se bohužel také často přidávají nějaké přídavné látky, ale je to daleko snazší než recyklovat PVC.

Odebírání vzorků v Nigérii (březen 2026).

Foto | Ondřej Petrlík / Arnika

Ještě mnohem problematičtější je možnost dále využívat strusky nebo kaly ze spaloven. I u nich je snaha používat je třeba ve stavebnictví…

To je bohužel snaha, která přechází do praxe.

Třeba malešická spalovna už začala používat strusku a popel na stavbách. Konkrétně vím o tom, že se použily na výstavbu parkoviště v jejich areálu. V zákonech, které toto regulují, ale není zadána povinnost měřit v těchto produktech například PFAS nebo bromované dioxiny, které tam nepochybně jsou.

Sice je to snaha nahradit suroviny, které se musí těžit, něčím, co jinak končí jako odpad – a velice problematický odpad. Jenže problémem je chemické složení.

Dost často ten problém začíná zase u plastů, které do tohoto typu odpadu dodávají hodně z toxických látek.

O regulaci zmiňovaných PFAS, známých také jako tzv. věčné chemikálie nebo PFC, se také jedná. Nyní vstoupilo v EU v platnost jejich omezení v obalech a v budoucnu by se měly regulovat ještě víc.

To je aktivita Evropské unie. Nějaké lokální zákazy fungují i v jednotlivých státech Spojených států. Pochybuju ale, že se podaří takovýto přístup aplikovat globálně.

Je tu podobný problém jako u bromovaných zpomalovačů, možná ještě větší, protože PFAS představují daleko větší skupinu látek. Jsou jich řádově tisíce.

Stockholmská úmluva má v současnosti na seznamu čtyři skupiny PFAS. Bohužel průmysl vždycky sáhne jako po alternativě po dalších PFAS. Takže se vlastně jenom přelévá to, jaká skupina PFAS se vyrábí ve větším množství a nahrazuje ty původní. V tom je zakopaný pes. Proto přišly pokrokovější státy v EU s tím, že by se měly PFAS zakázat jako skupina. S takovým opatřením začalo třeba Dánsko. Je snaha zakázat PFAS v co nejširší škále odvětví.

Odebírání vzorků pro analýzu na přítomnost rtuti a dalších toxických látek u řeky Nura v Kazachstánu (2013).

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Ondřej Petrlík/Arnika / Wikimedia Commons

Kde jsme jako běžní obyvatelé vystaveni těmto věčným chemikáliím nejvíc? Jsou to výrobky nebo pitná voda?

Obojí. V zásadě můžeme PFAS do svého těla dostat mnoha cestami.

Problém PFAS oproti jiným perzistentním organickým látkám je v tom, že mnohé z nich se rozpouštějí ve vodě a jsou vysoce mobilní. Tuto vlastnost ostatní skupiny perzistentních organických látek nemají – ty se kumulují spíš v tucích a ve vodě se nerozpouštějí.

Člověk se s nimi může setkat, třeba když si koupí ryby. Pokud žily v prostředí kontaminovaném PFAS, tak je můžete do svého těla dostat touto cestou.

Ale úplně největší problém bývá pitná voda nebo zdroje pitné vody, které mohou být kontaminované. Třeba když jsou v sousedství letišť nebo dalších zařízení, kde se používají speciální hasicí pěny, které obsahovaly nebo ještě pořád obsahují PFAS. Tyto látky se potom splachují s povrchovými vodami a mohou kontaminovat i podzemní vody. Třeba ve Spojených státech nebo ve Švédsku jsou ohniska znečištění podzemních vod PFAS v okolí vojenských základen, kde se používaly hasicí pěny na jejich bázi.

Nedávno kolem toho byl i konflikt v České republice, kdy část méně pokrokového průmyslu nesouhlasila s tím, aby se PFAS v hasicích pěnách zakázaly.

Jsou věčné chemikálie PFAS jen v těch speciálních hasicích pěnách, nebo mohou být i v těch běžných hasicích pěnách, které máme v domě?

Je to v těch speciálních, především v takových vytvářejících vodný film.

Zasedání Výboru pro přezkum perzistentních organických polutantů v roce 2025.

Foto | Sara Brosche / IPEN

PFAS máte ale třeba také v textilu. Když se takový textil pere, tak se dostávají tyto látky do čistíren odpadních vod a jejich současné technologie rozhodně nejsou zařízené na to, aby vodu čistily od těchto látek.

Touto cestou se mohou dostávat dále do povrchových vod a hlavně se kumulují v čistírenských kalech. Tyto kaly se dost často spalují ve spalovnách a ani spalovna nedokáže tyto látky rozložit. Navíc během spalování vznikají nové PFAS.

Takže ani ta spalovna je nezničí? Měla jsem za to, že jediné, co je schopné je zničit, jsou právě velmi vysoké teploty.

Ukázalo se, že ne. Množí se výzkumy, třeba ve švédských spalovnách, kde se vědci zaměřili na to, jak PFAS procházejí spalovnou. Sledovali je v emisích do ovzduší, ve vodě z čištění spalin, v popílku a popelu ze spaloven a v zásadě je našli ve všech těchto výstupních cestách ze spaloven.

Závěr je takový, že ani vysoká teplota ve spalovnách nezaručuje rozklad PFAS. Daleko lepší je zkusit jiné technologie, jako je oxidace v superkritické vodě (Supercritical Water Oxidation). To jsou hodně extrémní podmínky, které je dokážou rozložit daleko lépe.

Další problém PFAS je, že jak jich je x tisíc, tak i velice dobrá laboratoř, která se zaměřuje na jednotlivé chemické látky, vám zanalyzuje třeba jen padesát PFAS a jejich skupin. V podstatě se nedostanete na úroveň těch řádově tisíců látek. To není reálné.

Lepší cestou je analyzovat vzorky pomocí takzvaných bioassay analýz, které zkoumají PFAS aktivitu toho vzorku. Sice vám neřekne, jaké konkrétní PFAS v tom vzorku jsou, ale řekne to, jak je v negativním slova smyslu ten vzorek aktivní jako PFAS.

Druhá možnost je měřit tzv. celkový organický fluor ve vzorku.

Společné zasedání konferencí smluvních stran Basilejské, Rotterdamské a Stockholmské úmluvy v Ženevě (2019).

Foto | John Wijkens / IPEN

Takže toxické látky v prostředí zůstávají problémem i v rozvinutých zemích. Teď se hodně mluví o kontaminovaném území na Šumavě. Ale to je jen jedno konkrétní místo. Těch míst, které mají podobnou nebo jinou ekologickou zátěž, je asi po republice mnohem víc?

Jsou jich minimálně desítky, já bych řekl spíš stovky.

Tato kauza je raritní v tom, že ji vytáhli Motoristé v podstatě jako klacek na své předchůdce ve vládě. Je zvláštní, že je stejnou měrou nezajímá řada těch dalších kontaminovaných míst. Neslyšel jsem o tom, že by se věnovali třeba Lhotce u Pardubic, což je obrovská odkalovací nádrž, která je zamořená toxickými látkami. Když by se zabývali tím, co do té nádrže teče, tak jsou to odpadní vody ze Synthesie, které tam té toxicitě přidávají. Synthesia je tam vypouštěla i v době, kdy patřila ještě Agrofertu.

Podle průzkumů veřejného mínění lidé jmenují právě odpady nebo znečištění stále za ty největší problémy životního prostředí. Jsou k těmto problémům lidé vnímaví i ve skutečnosti?

Velkou část lidí bohužel úplně nejvíc zajímají peníze. Finanční stránka věci. Takže nejvnímavější jsou k tomu, když jim třeba někdo zdraží poplatky za odpady. Byť je to vlastně z celkových peněz, co člověk platí, docela malá část – když se na to podíváte, jsou to třeba dva obědy na osobu.

Třídění odpadu je nicméně asi věc, která je pro lidi nejblíž. A EKO-KOMu se daří vytvářet dojem, že jsou Češi mistři v třídění. Málokdo vidí, že nestačí ty odpady třídit, že je potřeba, aby se co nejvíc z nich také recyklovalo. A v tom tedy mistři opravdu nejsme.

První tisková konference sdružení Arnika v říjnu 2001.

Zdroj | Arnika

Dá se říct, v jakém období byl zájem české veřejnosti o problémy životního prostředí největší?

Já si myslím, že to tak jako všechno jde v sinusoidách. Lidi se bohužel o životní prostředí zajímají, když mají pocit většího pohodlí.

V současnosti si troufám říct, že životní prostředí mezi priority lidí nepatří, protože mají pocit, že se na ně valí řada jiných problémů. Zajímají je ceny energií, zajímá je, jestli budou moct dál jezdit auty na spalovací motory a kolik budou platit za naftu nebo benzín.

Ale nechci být zas tak velký pesimista. Myslím si, že kdybychom to porovnávali s povědomím lidí na začátku devadesátých let, tak dneska už je samozřejmě daleko dál.

Jak se proměnila během těch let Vaše práce jako pracovníka ekologické organizace?

Já se bez mučení přiznám, že jsem potřebu v té práci nacházel v nových oblastech, které mě zaujaly, a poměrně rychle jsem se prokousal od lokálních témat k tématům globálních úmluv.

Globální úmluvy sice pro jednotlivce vypadají, že jsou hrozně daleko, ale já jsem na ně narážel, když jsme třeba řešili, že lidé nechtěli, aby se v jejich sousedství postavila továrna nebo provoz, který znečišťuje životní prostředí. Dost často bylo argumentem, že to vyhovuje mezinárodním předpisům. To mě postupně dovedlo ke zjištění, že jsou mezinárodní úmluvy, byť se řadového občana bezprostředně nemusejí dotýkat, bohužel dost často používané jako svým způsobem klacek na proražení odporu vůči problematickým provozům nebo stavbám. A proto se tím zabývám.

Samozřejmě, když už se podaří do globálních úmluv něco prosadit, hodně záleží na tom, jak dokážou nástroje těchto úmluv použít občané a organizace, které se zabývají životním prostředím na národní nebo lokální úrovni.

Stěhování ohrožených druhů rostlin z předpolí Radovesické výsypky na náhradní lokality (1986).

Foto | Jiří Macas / Tým Bořena

Vaše cesta k ochraně přírody ale začala netradičně – přes archeologii.

Odmalička mě hodně zajímala historie. Dodnes mě fascinuje ta snaha podívat se do minulosti a rekonstruovat to, jak se vyvíjela lidská společnost a co se tady dělo v minulosti.

Takže jsem začal chodit na archeologické výzkumy. A protože to bylo v severních Čechách, v Bílině, dělaly se tam ty archeologické výzkumy protože v Radovesicích a okolí mělo velké území zmizet pod tunami hlušiny z povrchového hnědouhelného dolu.

Člověk si nemohl nevšímat proměny prostředí kolem. Tak jsem se od archeologie dostal ke snaze o rekonstrukci vývoje přírodního prostředí. A to člověka logicky dovedlo k tomu, jak to prostředí vypadá teď.

Výsypka měla kromě archeologických památek zlikvidovat i minimálně tři přírodní rezervace. Upravila se kvůli ní hranice Chráněné krajinné oblasti, která se v té době vyhlašovala v Českém středohoří.

To mě celkem logicky nakonec dovedlo k ochraně přírody. A také k tomu, že jsme se snažili aspoň část té přírody zachránit. Ohrožené druhy rostlin z předpolí výsypky jsme přestěhovali na náhradní lokality, kde se jim naštěstí daří dodnes.

Na ty lokality se rád jezdím dívat, protože je to něco, co tu po člověku zbylo. Těm rostlinám se tam daří, samy se množí a tak.

Ve srovnání s bojem s toxickými látkami je to samozřejmě hmatatelnější. Nicméně jsem zjistil, že když se budu soustředit jenom na ochranu jednotlivých lokalit a bude to třeba někde v údolí pod odkalištěm – pak když to odkaliště rupne, tak to místo zaplaví kal s toxickými látkami. Nebo může přiletět chlorový mrak ze Spolany a veškerou vegetaci spálit.

Můžu se tisíckrát snažit o ochranu nějaké lokality s vzácnými rostlinami a živočichy, ale tady ty vlivy prostředí z vnějšku tuto snahu prostě vymažou.

Taková byla má postupná myšlenková cesta od archeologie přes tu klasickou ochranu přírody až k toxickým látkám.