Petr Kužvart - právník, který třikrát porazil stát

Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona o právu na informace o životním prostředí, na jehož přípravě jste se významně podílel. Co bude znamenat tento zákon v praxi pro běžného člověka?

Zákon vyplňuje zatím neregulovanou oblast, kde úředník ani občan neměli jistotu o tom, co se utajuje a jaké informace naopak má občan právo od orgánů veřejné správy dostat. Tam byla řada pochybností. Nebylo jasné, jaká procedura má platit. Občan se ptal, úředník mu říkal, že mu nic nedá a nevědělo se co dál v případě, že úředník postupuje chybně. Novým zákonem se situace projasňuje. Je poměrně široce definováno, co je to informace o životním prostředí, a je jasně určeno, jaká pravidla platí pro zpřístupňování, nebo naopak odpírání informací. A když úředník nějakou informaci neprávem odepře, je v zákoně stanoveno, co dál. Je možnost se odvolat a v případě neúspěchu jít ke správnímu soudu. Právo na informace začalo být pod soudní ochranou, což je velice důležité.

Celá problematika se upravovala poměrně dlouho. Snahy o právní úpravu práva na informace o životním prostředí tu byly od roku 1992. Samozřejmě že v průběhu let záměr doznal obrovských změn, byl mnohokrát přeformulován. V podstatě po celou dobu byl provázen nevolí úředníků, což je logické. Naopak občanská sdružení ekologického ražení zákon chtěla a snažila se ho různými způsoby podpořit. Asi před dvěma lety i někteří úředníci z Ministerstva životního prostředí (MŽP) pochopili, že by bylo dobré takový zákon mít, už kvůli naplnění evropské úmluvy o přístupu k informacím. To vedlo k tomu, že se tím na MŽP začali zabývat. My jsme se tím zabývali jaksi vedle nich, nakonec se oba návrhy spojily a výsledek máme tady. Ještě jde ale samozřejmě do Senátu.

Jaký je vztah tohoto zákona k návrhu obecné úpravy práva na informace, který předložili poslanec Kužílek a senátor Žantovský?

Je to samozřejmě správný návrh, jdoucí ve správném směru. Rozhodně bych tomuto návrhu řekl ano. Náš zákon je jaksi historicky předsunut úvahám o úpravě přístupu k informacím obecně. Tak je tomu ve většině evropských zemí. Nejdřív se pociťovala potřeba upravit právo na informace o životním prostředí a až následně právo na informace obecně. Navíc oblast informací o životním prostředí je jistým způsobem privilegovaná. I v naší ústavě je svoboda přístupu k informacím o životním prostředí zdůrazněna vedle článků, které se týkají obecně svobody projevu.

Je tento zákon přímo podmínkou pro přijetí ČR do EU?

Podmínkou přijetí je zesouladnění našeho právního řádu s právním řádem unie, s požadavky na to, co má splňovat právní řád členské země. V tomto smyslu je to součást velice striktního požadavku. Samozřejmě že přistupující země mohou v rámci vyjednávání žádat v určitých oblastech o udělení výjimek a odkladů. Ale tím, že tento zákon budeme mít, nebudeme muset o žádnou takovou výjimku žádat a bude o problém méně. Já bych řekl, že toto je nepochybně součástí požadavku, kladeného na nového člena.

V loňském roce jste na právnickém poli slavil tři velké úspěchy - v Kašperských Horách, v Tmani a v Plzni. Co považujete za nejdůležitější na tom, že soud rozhodl ve prospěch občanů proti státu či soukromé firmě?

V případě Kašperských Hor bylo vydáno mnoho rozhodnutí, ale tato kauza stále ještě trvá. Co se týká Tmaně a dálnice D5 u Plzně, tam již byly vydány rozsudky. Minimálně v těchto dvou případech, ale i v případě Kašperských Hor, jde o využití správního soudnictví v zájmu životního prostředí. Pokud úřady státní správy rozhodnou jinak, než by si přáli občané, mohou se tito odvolat k nadřízenému orgánu. Ovšem protože jde většinou o orgány stejného charakteru, jen hierarchicky nad sebou, v praxi to vypadá většinou tak, že odvolací orgán původní rozhodnutí podrží a pak už zbývá jediná šance, a tou je správní soud.

Správní soudy byly zřízeny po listopadu 1989 proto, aby tu byla nezávislá instance, která by mohla přezkoumat zákonnost jinak definitivních správních rozhodnutí. To se stalo právě u Tmaně i v Plzni, ale i v případě Kašperských Hor, kdy správní soud zrušil povolení k průzkumu ložisek zlata ve velké oblasti Kašperské Hory - okolí firmě TVX Euro Důlní. Nevýhodou je, že všechno dlouho trvá a že se u správního soudu neposuzuje věcná správnost záměru, ale pouze soulad rozhodnutí orgánu státní správy se zákony.

Dlouhá doba rozhodování soudů se může zdát někdy spíše na škodu životního prostředí, jako v případě Plzně, kde vlekoucí se spory zabraňují řešení situace neúnosné míry tranzitní dopravy proudící městem... Argument, že ekologové zabraňují zlepšení životního prostředí v Plzni, je demagogický. Kdyby zájmová skupina kolem dnešního primátora Proska neprosadila v Klausově vládě revokaci rozhodnutí někdejší Pithartovy vlády o trase obchvatu, byl by tento úsek dálnice otevírán zároveň s úsekem Plzeň-Rozvadov, tj. někdy loni na podzim. Když ekologové trvají na tom, že se všechny varianty musejí objektivně posoudit, pak jednají podle mého soudu naprosto racionálně. A právě v tomto postoji vidím východisko z dnešní patové situace. Obchvat se tam neumisťuje na dva roky, ale z hlediska lidského života napořád. Není omluvitelné vybrat nejhorší variantu z možných a pak její odpůrce obviňovat z toho, že něco zdržují.

Mají podle vás tato rozhodnutí alespoň nějaký precedenční význam pro další podobné případy? V ČR nemáme precedenční právní systém...

To sice nemáme, nicméně určitý význam jakéhosi soudního výkladu, který je zpravidla aplikovatelný nebo je brán v úvahu v jiných podobných případech, samozřejmě tyto rozsudky mají. Je to třeba šedesát stran textu, na nichž se soud vysloví k výkladu řady ustanovení různých zákonů. Samozřejmě způsobem, který je závazný jen pro ten konkrétní případ, ale který je inspirující i pro případy další. Samosebou nelze vyloučit, že by některý soud v podobném případě rozhodl jinak, ale musel by pak řádně odůvodnit svůj odlišný výklad zákona.

Děkuji za rozhovor.