Jak (a zda) krmit s dětmi zvířátka

Najít napuchlou mrtvolu s igeliťákem v puse asi nebude na seznamu oblíbených okamžiků vašeho rána, že? A to ani když jde o ovci. Můj muž má zhruba 70 ovcí, které vypásají různé přírodní rezervace. Zní to jako hodně, ale kdo nemá tu zkušenost, řekl by, že je jich tak 20, než je začne počítat.

Je to malé stádečko, kdy ještě poznáte, která je která, u těch výraznějších si pamatujete jména, u těch méně výrazných jen povahu nebo zařazení do partičky kamarádek.

Nejsou to už zvířata vyloženě domácí, takže si člověk tak nějak zvykne, že při tomhle počtu se stává, ať chce nebo nechce, pánem nad životem a smrtí. Že i při dobré péči se stane ledacos – zvíře vám roztrhá nějaký pes, umře odmítnuté jehně, slabší ovce nezvládne odčervení… trochu vám zčerná humor, získáte pokoru před životem, který vzniká a zaniká, vyhradíte si v ledničce poličku na odčervovadlo a antibiotika proti mastitidě vemene a uložíte si do mobilu telefon na kafilerku.

Je tu ale jedna věc, která statisticky stojí život největší počet zvířat. Nejsou to psi. Nejsou to vlci. Nejsou to ani nemoci nebo úrazy. Asi vás to překvapí, ale jsou to dobří lidé. A je to dost deprimující.

Ovce a kozy – ale i koně – mají velmi citlivý žaludek. S lidským se to vůbec nedá srovnat v množství mikroorganismů, které jim pomáhají trávit potravu. Takový ovčí žaludek je dobře vyladěný na trávu a seno a vše, co ovce žere. Je dost konzervativní a nemá rád ani rychlé stěhování z pastviny na pastvinu, natož třeba přechod z trávy na seno. Vše se musí dělat pomalu a postupně, aby se mikroflóra pomalinku přeladila a nastavila na nové složení potravy. Dietní chyba pro ovci neznamená noc strávenou nad záchodovou mísou. Dietní chyba znamená, že se mikroflóra vymkne z řetězů, začne produkovat nějaké podivné plyny a ovce se prostě a jednoduše nafoukne a chcípne.

Zimní sezóna proto pro naše ovce znamená nejnebezpečnější období v roce. Skvěle snáší zimu, vítr i sníh; jsou to odolná plemena. Co ale nezvládnou, je nekontrolované a nekontrolovatelné přikrmování pečivem od lidí, kteří chodí kolem ohrady. Hlavně rodiče s dětmi ovce rádi krmí – ono je to takové uspokojivé a komu by se to nelíbilo, že jo.

Krmí je i přesto, že máme na plotě cedule, ať to nedělají a proč. I přesto, že je tam dvojitý ohradník, aby se k ohradě nešlo dostat úplně blízko. Občas je krmí i přesto, že jim přímo řekneme, aby to nedělali – chceme totiž ovečkám jistojistě odepřít dobrý život, asi. Pravidelně v ohradě nacházíme naházené pečivo, v lepším případě tvrdé, v horším případě měkké nebo plesnivé a v igelitových sáčcích. Loni nám uhynulo několik ovcí poté, co jakýsi dobrodinec do ohrady naházel kusy zelí v igelitové tašce – ani zelí ani igelit nebyly úplně to pravé ořechové.

Tento problém nemáme jenom my, stejně na tom jsou prakticky všichni chovatelé ovcí, koní a dalších zvířat, která nejsou přes zimu zavřená někde ve stodole nebo na nedostupných místech.

Je to smutné. Žijeme v období nadbytku. Čeho měli naši předkové pomálu a schraňovali to pro svá zvířata jako pamlsek, toho my máme tolik, že nevíme, co s tím. Tak nějak víme, že vyhazovat jídlo, i staré pečivo, není úplně OK. Jenže dát ovci jednou denně kousek dobře vysušeného chleba je skvělý pamlsek. Ale krmit cizí zvířata, když nevíte, kdo jim co dával před vámi, jestli už náhodou neměly další dvě tašky a jestli to stejně nesežere celé nejtlustší Tonička, která pak pojde, to už tak super není.

Takže… co s tím pečivem? Komu ho narveme do chřtánu, když už nám zbylo a byli bychom špatní lidé, kdybychom ho vyhodili? Ovcím a koním ne, tak… labutím? Kachnám?

Labutě a kachny jsou na tom o něco málo lépe. Neskončí po pečivu nafouknuté, ale “jen” ucpané (tedy v zimě. V hnízdní sezóně, s deformacemi křídel a peří, viz viz článek zde.). Na kost tvrdé pečivo v malém množství nějak zvládnou. Zdravé pro ně ale rozhodně není. Kvasnice nebo sůl jsou pro ně nebezpečné. Hlavně to pro ně ale je taková ucpávka, vata, řezanka… prostě něco, co jim nacpe žaludky, ale nepřinese žádné živiny. Je to takový ptačí fastfood – přejedený jedinec, který je ve skutečnosti podvyživený.

Znamená to zvířata nekrmit?

Ne nutně. Jsou tu i jiné možnosti než být velkým zlounem – a je při nich spousta legrace.

Nekrmte žádná zvířata bez souhlasu jejich majitele. Ani ovce, ani koně, ani psy. (Ani děti!) Ale nebojte se zeptat. Třeba zjistíte, že zrovna chovateli blízko vás krmení pečivem nevadí, protože jeho ovce to zvládnou. Nebo že bude rád, když mu pomůžete s dětmi navalit balík sena nebo dát zvířatům vodu. A že je to daleko lepší zábava.

Pokud rádi krmíte labutě a kachny, kupte jim třeba ovesné vločky. Nebo ještě lépe – kupte jim speciální krmení pro vrubozobé (např. tyto od od Zelené domácnosti) a když už jim dáváte pečivo, jen trochu a pouze v zimě.

Rozhlídněte se, co kolem vás vlastně také bydlí, a jestli se s tím nemůžete kamarádit. Znamená to víc se koukat, naslouchat a i nějaké informace načerpat. I ve městě můžete mít superúspěšné krmítko přímo na okně, ptačí budku, domeček pro netopýry nebo třeba chovat čmeláky. Můžete mít kámoše ježka, plcha nebo veverku. Možností je fúra a třeba ornitologové, veverkomilové (znáte záchrannou stanici PINKY?) nebo tým zmíněné Zelené domácnosti vás rádi nasměrují.

Uděláte tím vlastně docela velkou změnu. Spousta z nás má tak nějak přirozeně ráda zvířata – velmi často na takové té úrovni “máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá”. A často nás ani tak moc nezajímá, co chtějí nebo opravdu potřebují, hlavně když pěkně baští a vypadají roztomile, ideálně když si je můžeme pohladit. Není vůbec od věci ten vztah trochu narovnat. Učit se respektovat potřeby druhého. Něco se dozvědět. Umět přijmout i to, že ne vždy mohu být druhému užitečný přesně tak, jak si představuji a jak by se mi líbilo, protože to třeba má úplně jinak nastavené.

A mimochodem, to není něco, co by se týkalo jen zvířat.

---

reklama

---