Naše spotřeba masa ničí planetu, říká WWF. Řešením by mohlo být krmit dobytek hmyzem

Příště méně toho masa, ať můžeme zmenšit pole.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jeremy Brooks / Flickr

Zpráva britské WWF s dramatickým titulkem „Chuť k destrukci“ přitom nepopírá zásadní důležitost a význam živočišných bílkovin ve výživě člověka. Upozorňuje ale na to, že minimálně Britové konzumují masa více, než je zdrávo. O kolik? Britské zdravotnické směrnice pro výživu hovoří o tom, že průměrný denní příjem proteinů dospělé osoby by neměl přesahovat 55 gramů. Realita je ale jiná a konzumovaný průměr se dnes pohybuje mezi 64-88 gramy na den. Zhruba tedy o třetinu více. A 37 % z tohoto podílu tvoří živočišné bílkoviny. Proč je to problém?

„Lidé už mají určité povědomí o tom, jak se jejich masitá strava odráží na znečištění vod a půdy, stejně jako že způsobuje nárůst emisí skleníkových plynů,“ říká Duncan Williamson, vedoucí oblasti výživy ve WWF. „Méně už se ale ví o tom, že skutečně největší problémy plynou z produkce rostlinných krmiv pro tato zvířata.“ V lidské stravě nezastupitelné živočišné bílkoviny totiž „nerostou na stromech“. Skot, drůbež, ryby i prasata musí být nejprve vykrmeny rostlinnou stravou. A ta je do krajnosti náročná, pokud jde o zábor půdy.

Pokud by Britové konzumovali jen doporučené maximum 55 gramů bílkovin za den, mohli by si britští zemědělci teoreticky dovolit snížit rozlohu obdělávané půdy o 13 %. Nevypadá to extrémně, ale rozdíl lze připodobnit k polím o rozloze celého hrabství Yorkshire. Tedy asi 11 900 kilometrů čtverečních. O tolik by v britské krajině pak mohlo třeba být více „neprodukční“ vegetace, kdyby její obyvatelé jedli maso s jistou umírněností.

WWF se nebojí velkých čísel, a tak zmiňují i globální příklad. Pokud by se omezení o 13 % týkalo celého světa, zemědělské půdy by mohlo být až o 650 milionů hektarů méně. Tedy plocha o polovinu větší, než kterou dnes zabírá celá Evropská unie. WWF UK dále upozorňuje na to, že apetit Britů po mase vedl v posledních desetiletích k vyhynutí 33 druhů živočichů, ať už na doma nebo v zahraničí. Produkce živočišných bílkovin, stejně jako rostlinného krmiva, je totiž globální záležitostí.

Pole, která jsou zapotřebí k pěstování krmiva pro drůbež, skot, ryby či prasata, zabírají stále větší území, ze kterého vytlačují původní druhy živočichů. A k dokreslení celého obrazu je zapotřebí pochopit, že většina zemědělské produkce se dnes odehrává v těch ekologicky nejvíce ceněných územích. „Pěstování krmiv ohrožuje biodiverzitu v Amazonii, povodí Konga, jihoamerickém cerradu a v okolí Mekongu,“ říká Duncan.

Farmáři po celém světě dnes ve velkém sází sóju. Ta je z hlediska produkce rostlinných krmiv pro zvířata perspektivní. „Pokud ale bude trend zvýšené poptávky po živočišných bílkovinách pokračovat, budou v roce 2050 muset zemědělci pěstovat o 80 % více sóji, než v roce 2010,“ dodává Duncan. A takový přístup je z dlouhodobého hlediska a dostupné plochy neudržitelný. Trend růstu spotřeby živočišných bílkovin se přitom zdá nezvratitelný.

Britové dnes sní v přepočtu na osobu dvojnásobek masa, než v roce 1960. Ročně okolo 25 kilogramů kuřecího a 19,7 kilogramů masa. A ve světě? Zatímco v roce 1960 představovala drůbež 15 % globální spotřeby masa a masných výrobků, v roce 2012 už to bylo 32 %. V Asii, Evropě i ve Spojených státech tak zamířilo 41,5 % vypěstovaných krmivářských plodin k nasycení hladové drůbeže v chovech. Vepři si vyžádali dalších 30 %, a o 4 % z krmivářské produkce se přihlásily i rybochovná zařízení.

A jaká řešení WWF UK nabízí? Předně, omezit osobní spotřebu masa, alespoň na doporučené minimum. Bez živočišných bílkovin to ale úplně také nepůjde, a proto se snaží navrhnout „udržitelný“ alternativní model krmivářské výživy hospodářských zvířat. Například krmiva obsahující významný podíl proteinů získaných z hmyzu. Jejich chov totiž zdaleka nevyžaduje takový zábor půdy, jako zemědělská produkce sóji. Hmyz je velmi bohatý na proteiny. Velkokapacitní pěstování hmyzu by navíc neprodukovalo tolik skleníkových plynů. Jisté řešení představují i krmiva z mořských řas, které jsou v zásadě nenáročné na živiny a prostor.