Mikuláš Peksa, poslanec EP za Piráty: Eura z Fondu spravedlivé transformace už zase míří do chřtánu velkých firem, Babišovo impérium nevyjímaje

Základním pilířem Fondu spravedlivé transformace je cílená pomoc strukturálně postiženým regionům na odklon od uhelného průmyslu. Investice mají směřovat primárně na podporu malého a středního podnikání, přesto v plánech najdeme miliardy pro chemické a energetické giganty.

Fond spravedlivé transformace má přinést zacílenou pomoc regionům, které jsou závislé na silně znečisťujícím průmyslu. Vyjednávání o konečné podobě fondu se blíží do finále a spolu s ním se začínají objevovat konkrétní regionální plány na investice do přechodu na bezemisní ekonomiku. Celkem je v Evropské unii vytipována stovka regionů, které splňují podmínky pro to, aby získaly finance z těchto speciálně určených evropských zdrojů. V Česku se konkrétně jedná o Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský kraj.

Server Seznam Zprávy minulý týden upozornil na projektový plán Ústeckého kraje, ve kterém se na předních místech –⁠ co se výše předpokládané investice týče –⁠ umístil vedle Lovochemie (patřící do koncernu Agrofert) také Unipetrol (ovládaný polskou vládou) či energetický gigant ČEZ. Informace vzbudila velký rozruch a rozhořčené reakce místních politiků.

Není se čemu divit: jakékoliv spojení firem z koncernu Agrofert se slovem „dotace“ vzbuzuje zaslouženou ostražitost. Je to cena, kterou platíme za předsedu vlády v masivním střetu zájmů, ale také za historicky mizerně nastavený systém dotací, který nahrává hlavně velkým firmám.

Jak vyplývá z grafu podílu jednotlivých odvětví na emisích skleníkových plynů v České republice, největší znečištění ovzduší má na svědomí energetika, s velkým odstupem následovaná dopravou a průmyslovou výrobou.

Zahrajme si teď na chvíli na ďáblova advokáta.

Podíváme-li se na největší znečišťovatele, zjistíme, že se –⁠ nepřekvapivě –⁠ velice často jedná o velké podniky, případně provozy, patřící do českých či zahraničních koncernů.

A ač mají být finance z Fondu spravedlivé transformace primárně určeny na pomoc malému a střednímu podnikání, zvyšování kvalifikace a rekvalifikace či na obnovu krajiny, je nasnadě, že chceme-li splnit unijní cíle snižování emisí, bez spolupráce s velkými firmami a koncerny se úplně neobejdeme. Všechno je ale otázka míry.

„Investice pro spravedlivou transformaci”
* Investice do technologií a infrastruktury pro dostupnou čistou energii, do snižování emisí skleníkových plynů, energetické účinnosti a obnovitelné energie
* Zakládání nových firem, např. prostřednictvím podnikatelských inkubátorů a poradenských služeb
* Podpora malých a středních podniků, včetně startupů, vedoucí k ekonomické diverzifikaci
* Zvyšování kvalifikace a rekvalifikace pracovníků
* Regenerace a dekontaminace lokalit, obnova krajiny, nové využití průmyslových objektů
* Výzkum a inovace, podpora přenosu vyspělých technologií
* Digitalizace a digitální konektivita
* Technická pomoc
* Posílení oběhového hospodářství, mimo jiné prostřednictvím předcházení vzniku odpadu, efektivního využívání zdrojů, opětovného použití, oprav a recyklace
* Pomoc při hledání zaměstnání uchazečům o zaměstnání
* Aktivní začleňování uchazečů o zaměstnání

Sama Evropská unie v dokumentu, který obsahuje pokyny pro investiční akce v jednotlivých regionech, připouští, že v českých „uhelných regionech“ nemusí podpora malého a středního podnikání stačit na pokrytí ztráty desítek tisíc pracovních míst, které jsou zde přímo i nepřímo navázány na těžbu uhlí. V dokumentu se píše: „Výjimečně, a je-li to nezbytné pro provádění místního plánu spravedlivé transformace, lze uvažovat o podpoře vhodných investic ve velkých podnicích.“


Transformace nebo status quo?

Tady však narážíme na jádro celého problému. Z vládních dokumentů, které máme k dispozici, totiž vyplývá, že minimálně v Ústeckém kraji si tuto výjimku vyložili po svém a z výjimečné podpory, která má být dobře argumentovaná, udělali standard.

Ústecký krajský zastupitel za Piráty Vít Rous nahlíží na plány kraje kriticky:
„Jsem si vědom toho, že předpoklad podpory pouze malých a středních podniků v podmínkách našeho kraje je obtížně udržitelný. Přesto se lze jen těžko smířit s tím, že peníze určené pro rozvoj strukturálně postižených regionů by měly být směřovány do vylepšení hospodaření soukromých společností a na rekultivační projekty, na které si firmy měly vytvořit rezervy samy. Není v tom žádná inovace, nic, co by jakkoli zlepšilo postavení obyvatel kraje –⁠ a právě tímto kritériem by se měla poměřovat každá taková veřejná podpora. Ve chvíli, kdy si vedení kraje stěžuje, že jiné projekty než od velkých firem stejně nemá k dispozici, je spíše na místě otázka, co můžeme udělat pro to, abychom to těm malým firmám nebo obcím ulehčili.“

Nesourodost předložených krajských plánů a odlišná úroveň detailů, do kterých byly jednotlivé projekty rozpracovány, dávají tušit, že dokumenty vznikaly pod časovým tlakem, bez jasně dané metodiky ze strany ministerstva a bez konzultace s veřejností. Do seznamu se tak dostaly především projekty ve vysokém stadiu připravenosti, které sice mají potenciál snížit emise skleníkových plynů či pomoci s obnovou krajiny, ale jejichž nositeli jsou bohužel v převážné většině velké firmy.

Jak upozorňuje Zuzana Klusová, zastupitelka za Piráty v Moravskoslezském kraji, s financováním z Fondu spravedlivé transformace se počítá například i pro sanaci enviromentálních a sociálních škod napáchaných těžařskou firmou OKD:
„Slovo spravedlnost má obzvláště v souvislosti s OKD ironický nádech. Spravedlivá transformace pro mě znamená šanci vrátit tomu slovu zpět svůj smysl. To bude možné ale jen ve chvíli, kdy desítky miliard z Evropské unie pomohou zlepšit nejen životní prostředí v kraji, ale také životní úroveň jeho obyvatel. V centru pozornosti během procesu transformace průmyslu a energetiky tedy musí být lidé a místní malé a střední podniky. Pokud znovu nasměřujeme většinu peněz velkým soukromým průmyslovým znečišťovatelům, kýžené proměny se nedočkáme.“


Transparentní plánování je základ

Nestačí ale jen dotace správně naplánovat a vypořádat se s mentalitou, že nalít miliardy do betonu a velkých projektů je nejjednodušší, a tudíž také nejschůdnější cestou. Stejně důležité je, aby se peníze skutečně dostaly k těm firmám nebo obcím, které finanční pomoc přetaví ve kvalitní projekty. Ďábel bývá v detailu –⁠ a toto jsou ty nejdůležitější „detaily“, na které by měl stát při definování podmínek podpory pamatovat:

* Jasně definované indikátory úspěšnosti projektu: Stát musí mít přehled o tom, který projekt funguje a který ne. Mezi tyto indikátory (ve firmách se jim říká KPI) může patřit snížení emisí v dané továrně nebo počet lidí zapojených do rekvalifikačního kurzu.

* Konec vrchnostenské mentality státu: Když stát poskytuje firmě podporu, mají táhnout za jeden provaz –⁠ navzájem se potřebují a je v zájmu obou, aby projekt dobře dopadl. Skončit by měly nesmyslné pokuty kvůli administrativním drobnostem. Nebo by měl stát podnikatelům vyjít vstříc, pokud chtějí projekt ukončit před plánovaným datem –⁠ s tím, že by vraceli jen část podpory, v závislosti na plnění indikátorů.

* Vytvoření kvalitního portálu pro žádosti o podporu: Tohle je dlouhodobý problém státu a nejen pokud jde o přidělování státní podpory. Většinu státních IT systémů lze charakterizovat jako „šrot za cenu Ferrari“. Drahé, ale k ničemu. Systémy jsou neintuitivní, člověk musí dlouze listovat nápovědou, než najde i ty nejzákladnější funkce.

I když výše zmíněné body mohou znít jako samozřejmost, v praxi to tak bohužel není. Výsledek je ten, že zde vzniklo zcela nové podnikatelské odvětví: dotační poradenství. Protože běžné firmy se v záplavě administrativy nemůžou vyznat, najímají si kvůli podání žádosti specializované firmy. Část přidělené dotace se tak utopí v provizích těchto firem, místo aby sloužila účelu podpory. A to rozhodně není něco, co po nás chce Unie. To si děláme sami.

Zelená dohoda pro Evropu bývá často přirovnávána k Marshallovu plánu v tom, že má potenciál stát se stěžejním impulsem pro Evropské hospodářství a připravit ho na výzvy klimatické změny.

Fond spravedlivé transformace je důležitým nástrojem, jak zajistit, aby přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku proběhl i v těch nejchudších regionech Evropské unie s co nejmenšími socioekonomickými dopady.

Bohužel kvůli historicky špatné zkušenosti s investicemi do čisté energie (např. nechvalně proslulé solární dotace) a samozřejmě také se systematickým zneužíváním finančních prostředků EU společnostmi z Babišova impéria panuje v Česku obecně nízká důvěra v jakékoliv dotační programy. A při pohledu na postup vlády při přípravě plánu či na vleklé problémy s jakýmkoliv dlouhodobějším plánováním lze říct, že zcela oprávněně. To ale není problém investic, které naléhavě potřebujeme, to je problém státu, který chce nutně rozhodovat o věcech, o kterých rozhodnout neumí.

Největší výzvou teď bude uhájit prostředky na transformaci evropského hospodářství před největšími firmami i lobby betonářů a dalších zastánců megalomanských staveb. Tak, aby dotace opravdu mohly být použity na ochranu klimatu a zvýšení životní úrovně všech obyvatel.