MŽP ČR: Evropská unie a ochrana ovzduší

Motto informační kampaně MŽP před referendem o vstupu ČR do EU „Společná Evropa – společné životní prostředí“ je platné v málokteré složce životního prostředí tak, jako právě v ovzduší. Znečišťování ovzduší je jev, který neuznává hranice států a regionů. Proto musí Česká republika postupovat v součinnosti nejen se sousedními, ale i geograficky vzdálenými zeměmi při omezování všech škodlivých vlivů.

Přes problémy, se kterými se Česká republika musí v oblasti ochrany ovzduší vyrovnávat, je prokázaným faktem, že po r. 1989 se kvalita ovzduší výrazně zlepšila:

Vývoj emisí hlavních znečišťujících látek

Znečišťující látka/látky 1990 2000 2001 2001/2000 (%) 2001/1990 (%)
Tuhé látky (kt) 565,0 57,0 54,0 94,7 9,6
Oxid siřičitý (kt) 1 850,0 264,0 251,0 95,1 13,6
Oxidy dusíku (kt) 551,0 321,0 332 ,0 103,4 60,3
Oxid uhelnatý (kt) 1 275,0 648,0 649,0 100,1 50,9
Těkavé organické sloučeniny (kt) 441,0 227,0 222,0 97,8 50,3
Kadmium (t) 4,3 2,9 2,8 96,6 65,1
Rtuť (t) 7,5 3,8 3,6 94,7 48,0
Olovo (t) 241,4 105,7 49,0 46,4 20,3
Polycyklické aromatické uhlovodíky (t) 751,6 487,6 470,0 96,4 62,5
Polychlorované bifenyly (kg) 772,9 474,1 450,0 94,9 58,2
Polychlorované dibenzo-dioxiny/dibenzofurany (g) 1 251,7 743,8 730,0 98,1 58,3

Pokles emisí znečišťujících, zejména tuhých látek a oxidu siřičitého, se projevil poklesem imisní zátěže, došlo také ke snížení imisní zátěže těžkými kovy, arzenem, kadmiem a olovem a k výraznému snížení emisí oxidu uhličitého. V oblasti ochrany ozónové vrstvy Země byla od roku 1996 zákonem zakázána výroba a dovoz látek na bázi halogenů, které ozónovou vrstvu nejvíce poškozují, spotřeba ostatních látek poškozujících ozónovou vrstvu byla výrazně omezena. Největším problémem současnosti je nárůst oxidů dusíku z automobilové dopravy.

Situace v oblasti emisí tzv. skleníkových plynů není zdaleka tak optimistická, jak se někdy prezentuje. Zatímco země Evropské unie snížily během posledních deseti let emise CO2 o 3,5 %, je trend v České republice právě opačný, přičemž hlavní podíl na něm má energetika spolu s dopravou. Je nutné mít na paměti, že emise CO2 na obyvatele činily v r. 2001 v ČR 12,6 tun na osobu zatímco v zemích evropské patnáctky činily 8,9 tuny na osobu. Nelze se tedy uspokojit s formálně dobrou výchozí pozicí, neboť značný podíl prozatím dosažené redukce připadá na celkový pokles výkonnosti hospodářství v období počátku transformačního procesu v letech 1990–1993, nikoli na progresivní změny v energetickém hospodářství.

Náročnější požadavky na ochranu ovzduší přinesl nový český zákon o ovzduší č. 86/2002 Sb., který zajišťuje soulad s požadavky legislativy Evropských společenství (ES). Jedná se o splnění následujících povinností v předem daných časových limitech :

· Povinnost splnit imisní limity pro znečišťující látky ke specifickému termínu : to se týká například emisí oxidu siřičitého, oxidů dusíku, troposférického ozónu, benzenu, oxidu uhelnatého a olova.
· Povinnost splnit emisní limity pro zdroje uvolňující do ovzduší těkavé organické látky, splnit redukční plán emisí prostřednictvím snížení obsahu, nebo náhradou rozpustidel
· Povinnost splnit plán snížení emisí pro existující zvláště velké spalovací zdroje
· Povinnost splnit nové emisní limity pro spalovny
· Provozovat novou imisní síť měření znečištění, hodnotit každé překročení limitu a najít jeho příčinu, zpracovat program opatření tak, aby bylo dosaženo imisního limitu k povinnému termínu
· Povinnost splnit emisní stropy prostřednictvím Národních a krajských programů

V zákoně o ovzduší č. 86/2000 Sb., jsou nově stanoveny, případně posíleny pravomoci krajů a obcí v přenesené působnosti jako orgánů ochrany ovzduší. Orgány krajů budou (kromě přípravy krajských programů) rozhodovat v povolovacích a správních řízeních pro provozovatele velkých a středních zdrojů emisí znečišťujících látek. Orgány obcí (nové okresy) mají v kompetenci především střední zdroje a na svém katastrálním území vykonávají působnost obce. Při tvorbě nového zákona o ochraně ovzduší se přihlíželo k tomu, aby především obce byly dostatečně vybaveny nástroji pro rozhodování o kvalitě ovzduší na svém území.

Orgán obce v přenesené působnosti je mj. dotčeným správním orgánem v územním, stavebním a kolaudačním řízení z hlediska ochrany ovzduší, nařizuje odstranění závad u malých zdrojů, ukládá opatření k nápravě zjištěných závad, vypracovává místní programy zlepšování kvality ovzduší a místní program snižování emisí znečišťujících látek s cílem chránit ovzduší a zdraví obyvatel obce. Také je zmocněn vydat nařízení, jímž může na svém území zakázat některé druhy paliv pro malé spalovací zdroje znečišťování, nebo nařízení jímž může na svém území stanovit podmínky spalování suchých rostlinných materiálů nebo toto spalování zakázat (při stanovení těchto podmínek přihlíží zejména ke klimatickým podmínkám, stavu ovzduší ve svém územním obvodu, vegetačnímu období a hustotě obytné zástavby).

Metodickou pomocí pro zajištění vyššího využívání zákonem daných pravomocí pracovníků z oblasti ochrany ovzduší na nižších úrovních řízení (kraje, obce) je také předvstupní projekt EU Phare Twinning „Instituce pro povolování a monitoring v oblasti kvality ovzduší“. Jeho základním cílem je dokončení transpozice a implementace právního rámce a sektorové legislativy v řízení kvality ovzduší a další posílení administrativních, monitorovacích a prosazovacích možností v této oblasti.

ČR je vázána nejen přísnými normami ES, ale i požadavky mezinárodních smluv na ochranu ovzduší (Úmluva EHK OSN o dálkovém znečišťování ovzduší přesahujícím hranice států, Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, Montrealský protokol o ochraně ozónové vrstvy Země).