Tiskové zprávy
Člověk v tísni: Karneval rozmanitosti
Rok 2007 byl Evropskou komisí vyhlášen jako Evropský rok rovných příležitostí pro všechny (ERRP) a zaměřuje se na odstranění všech forem diskriminace. Příspěvkem neziskové organizace Člověk v tísni (www.clovekvtiscni.cz) se stal projekt Rovnost je Cool. Jeho smyslem je upozornit na viditelné i „neviditelné“ formy diskriminace v České republice i ve světě prostřednictvím dokumentárních filmů a sociálních spotů, diskusí a dalších tematicky zaměřených doprovodných akcí.
Jeho podzimní část nese název Karneval rozmanitosti a proběhne ve třinácti městech České republiky: Brně (17. 10. – 17. 11.), Českých Budějovicích (listopad – termín bude upřesněn), Hradci Králové (1. – 4. 11.), Liberci (3. – 5. 10. a 16. 10.), Olomouci (12. – 14. 11.), Opavě (1. – 7. 11.), Ostravě (29. 10. – 2. 11.), Pardubicích (29. 10. – 2. 11.), Plzni (11. – 13. 10.), Praze (8. – 11. 11.), Táboře (18. – 20. 10. a 22. – 23. 10.), Ústí nad Labem (8. – 11. 10.) a ve Vsetíně (6. – 9. 11.).
Projekce budou kromě vybraných kin probíhat také v nízkoprahových centrech a v domech dětí a mládeže. V Praze se Karneval rozmanitosti uskuteční ve spolupráci s Multikulturním centrem Praha v Paláci Lucerna (www.mkc.cz, Vodičkova 36, Palác Lucerna).
Kolekce vybraných sedmnácti filmů se dotýká šesti oblastí diskriminace, ke kterým se vztahuje ERRP. Jedná se o diskriminaci na základě genderu (sociálního pohlaví), sexuální orientace, etnicity a původu, věku, zdravotního postižení a náboženství. Na jejich výběru se podílelo programové oddělení Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Promítány budou tyto dokumenty:
Potížistky (Věra Chytilová, ČR, 2006), Každé správné manželství začíná slzami (Simon Chambers, VB, 2006), To všechno z lásky (Tomáš Kudrna, ČR, 2004) –gender; Paper Dolls (Tomer Heymann, Izrael, Švýcarsko, 2005), Dvě matky a otec (Miranda Wills, Austrálie, 2006), Netolerance – Ivan (Marko Popović, Srbsko a Černá Hora, 2002) – sexuální orientace; Hugo a Róza (Bengt Jägerskog, Švédsko, 2002), Teď jsem volná (Gadi Kviatek, Izrael, 2006) – věk; Risto a Minna (Mikko Keinonen, Finsko, 2006), Jak motýl (Ewa Pieta, Polsko, 2004), Sářin svět (Ingela Lekfalk, Švédsko, 2006) – tělesně a mentálně postižení; Černobílá škola v Little Rock (Brent a Craig Renaudovi, USA, 2007), Soňa a její rodina (Daniela Rusnoková, Slovensko, 2006), Big Mike (Hakan Berthas, Hanna Heilborn, Švédsko, 2004) – rasa a původ; Děti islámu (Bo Harringer, Švédsko, 2006), Ďáblovo hřiště (Lucy Walker, USA, 2001), Most přes Wadi (Barak a Tomer Heymannovi, Izrael, 2006) – náboženství.
Součástí projekcí budou také sociální spoty, dotýkající se uvedených šesti tematických oblastí. Pocházejí z řady zemí světa: Mexika, Brazílie, Srí Lanky, Belgie, Velké Británie, Austrálie, USA a dalších. Promítání dokumentárních filmů a sociálních spotů doplní debaty se zástupci diskriminovaných skupin a s pracovnicemi a pracovníky nevládních neziskových organizací, které se dané oblasti věnují. Účastí na kulturních vystoupeních a doprovodných akcích se navíc představí zástupci a zástupkyně nejrůznějších „menšinových“ skupin.
Podrobné informace získáte na webových strákách www.karnevalrozmanitosti.cz.
Festival je realizován ze státního rozpočtu České republiky a spolufinancován Evropskou unií v rámci realizace Evropského roku rovných příležitostí pro všechny (2007) – směrem ke spravedlivé společnosti v České republice.
Diskriminace na základě pohlaví/genderu (sociálního rodu)
Jedním z nejčastějších typů diskriminace je diskriminace na základě pohlaví/genderu. Vnímá ji v průměru 40% evropské populace. Gender (tzv. sociální rod – v češtině ho nepřekládáme a používáme jako termín) je koncept, který odkazuje na sociální rozdíly a role (v protikladu k biologickým rolím) mezi muži a ženami. Genderové postavení je naučené, částečně se kulturně liší, ale může existovat v různých variantách i v rámci jedné kultury. Genderové chování (chováme se jako ženy a jako muži) je naučené, mluvíme o tzv. genderové socializaci, ke které dochází v průběhu celého našeho života (potvrzujeme si kategorie ženství a mužství), nejvíce formující je ovšem v průběhu dětství a puberty.
Rozlišujeme dva typy diskriminace na základě pohlaví – přímou a nepřímou. Přímá se projevuje jako nerovné zacházení s člověkem na základě jejího/jeho pohlaví (například inzeráty, podle kterých bude na pracovní pozici přijat pouze muž nebo pouze žena). Nepřímou diskriminací rozumíme situaci, kdy zákon, politika nebo praxe, které se jeví na první pohled jako neutrální, mají neadekvátně negativní vliv na příslušníky jednoho pohlaví (například když zaměstnavatel rozhodne, že zaměstnanci na částečný úvazek nemají nárok na penzijní připojištění, které hradí zaměstnancům na plný úvazek. Protože ale na částečný úvazek pracují téměř výhradně ženy, toto opatření působí diskriminačně proti nim).
V souvislosti s pohlavím dochází k celé řadě projevů diskriminace a násilí, mluvíme například o tzv. feminizaci chudoby (zvyšující se podíl a převaha chudoby mezi ženami ve srovnání s muži, kupříkladu celosvětově vlastní muži 99,1% půdy, zatímco ženy pouze 0,9%); domácím násilí (jakákoli forma opakovaného fyzického, sexuálního nebo psychického násilí v rámci rodiny nebo domácnosti), sexuálním násilí (kromě domácího násilí a znásilnění také obchodování se ženami) a samozřejmě také diskriminace na základě pohlaví na pracovním trhu.
Karneval rozmanitosti se bude věnovat třem oblastem genderové diskriminace – domácímu násilí (na příkladu České republiky): To všechno z lásky, nízkému zastoupení žen v politice (na příkladu České republiky): Potížistky a genderové determinace napříč kulturami (na příkladu muslimských žen z Bangladéše, žijících ve Velké Británii): Každé správné manželství začíná slzami.
Užitečné odkazy:
www.management.gendernora.cz
www.feminismus.cz
www.ta-gita.cz
http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?apc=zzvx1--&f=g
http://ec.europa.eu/employment_social/index_en.html
http://ec.europa.eu/employment_social/index_en.html
http://www.coe.int/t/e/human%5Frights/equality/
Anotace
Potížistky
Věra Chytilová / Česká republika / 2006 / 52 min.
Provokativní snímek režisérky Věry Chytilové představuje členky nově založené strany Rovnost šancí z celé České republiky. Jejich cílem je zvýšit počet žen v české politice, a to jak na komunální, tak na celostátní úrovni. Snímek nabízí výpovědi kandidátek této strany ze všech koutů země, různého věku, vzdělání, povolání i osobnostního zaměření, které každá po svém chtějí přispět k lepší a spravedlivější společnosti.
Každé správné manželství začíná slzami
Simon Chambers / Velká Británie / 2006 / 62 min.
Šahanara se převlékne z růžových džínsů do hedvábného sárí a jede na londýnské letiště přivítat svého manžela. Viděla se s ním pouze jednou – při jejich společné svatbě, kterou domluvila její bangladéšská rodina. Přestože nevěří, že by toto smluvené manželství mohlo fungovat, ustoupí svému otci, který by se jí jinak zřekl. Poté vybere otec manžela i pro svou nejmladší dceru Hušnaru... Film nastiňuje problematiku života mladých žen na ose Východ-Západ. Zatímco se adaptují na kulturní prostředí Západu, které ženám nabízí svobodu při volbě partnera, tradice jejich vlastní kultury žádá něco, co už zkrátka nedokážou odevzdaně přijmout…
To všechno z lásky
Tomáš Kudrna / Česká republika / 2004 / 27 min.
Film Tomáše Kudrny představuje příběhy tří žen, které se staly oběťmi domácího násilí. Jejich vyprávění jsou si v mnoha ohledech podobná. Na počátku byli jejich partneři milí a okouzlující, pak však přišla chvíle, kdy muž svou partnerku poprvé udeřil. Následovalo psychické ponižování i fyzické týrání, z něhož se ženy po dlouhou dobu nedokázaly vymanit. A to nejen proto, že jejich manželé svou agresi vydávali za projevy lásky, jak jim nahrává jeden z nejčetněji rozšířených stereotypů…
Diskriminace na základě sexuální orientace
Diskriminace gayů, lesem, bisexuálních a transgender lidí je v Evropské unii více vnímána především v Itálii, na Kypru, v Řecku a v Portugalsku, nejméně pak v Estonsku a Dánsku (tato informace vyplývá z průzkumu Evropské unie). V České republice pozoruje či pociťuje diskriminaci na základě sexuální orientace 48% obyvatel. Názory na existenci diskriminace na základě sexuální orientace se liší podle věku respondentů: mladí lidé vnímají tuto formu diskriminace jako více rozšířenou než občané nad 55 let.
Homosexualita (označení homosexuál vnímají gayové a lesby jako diskriminující, protože vychází z medicínské terminologie a staví tedy stejnohpohlavní sexuální orientaci do světla diagnózy a chorobopisu) byla v České republice vyňata ze seznamů nemocí v roce 1993. Československo zrušilo trestnost homosexuality v roce 1969 jako jedno z prvních zemí na světě. V roce 1990 byla srovnána věková hranice trestnosti souhlasného pohlavího styku homosexuálního s heterosexuálním, do té doby byl homosexuální styk trestný s osobou mladší osmnácti let, zatímco u heterosexuálního styku s osobou mladší patnácti let. Nyní platí pro oba typy sexuálních styků věková hranice patnácti let.
V České republice vstoupil 1. července 2006 v účinnost zákon o registrovaném partnerství pro gaye a lesby, o jehož přijetí se zasazovala řada nevládních neziskových organizací. Registrované partnerství je institut, který upravuje soužití dvojic stejného pohlaví. Zákon stanovuje uzavírání partnerství, podmínky pro jeho zrušení nebo zákon, vzájemné majetkoprávní vztahy parnterů, jejich práva a povinnosti vůči sobě navzájem, vůči institucím a vůči státu. Zákon o registrovaném partnerství dává gay a lesbickým párům právní jistotu v právním řádu České republiky. Nicméně tím, že stát stanovuje zvláštní institut pro legální soužití gayů a leseb, nebourá ještě hranice mezi právy heterosexuálních lidí a gayů a leseb. Gay a lesbické hnutí se proto dále zasazuje o úpravu tohoto zákona kvůli vztahům k majetku nebo péči o děti (přičemž nejde pouze o adopce, ale také o nedostatečnou úpravu práv a povinností k vlastním dětem, které mají gayové a lesby z předchozích vztahů).
Podle průzkumu společnosti RCA Research vzrostl počet obyvatel a obyvatelek České republiky, kteří by gay a lesbickým párům umožnili adoptovat děti. Pro se vyslovilo 39% respondentů a respondentek, zatímco v roce 2005 jich bylo o 12% méně.
Dalším důležitým cílem je přijetí antidiskriminačního zákona, který je standardní právní normou v zemích Evropské unie a jenž sice napoprvé prošel sněmovnou, který ale zamítl Senát.
Karneval rozmanitosti nabízí tři filmy s tematikou diskriminace na základě sexuální orientace: první se týká života transsexuálních lidí (Paper Dolls), druhý gay a lesbického rodičovství (Dvě matky a otec), třetí postavení gayů v současném Srbsku a Černé hoře (Netolerance).
Užitečné odkazy:
http://www.partnerstvi.cz/rp-uvod/
http://diskriminace.cz/do-sexualni/
http://www.partnerstvi.cz/gll-uvod/
http://www.iniciativa.cz/www/index.php/index.php
http://www.stud.cz/
http://www.lesba.cz/
http://www.004.cz/
Anotace
Paper Dolls
Tomer Heymann / Izrael, Švýcarsko / 2005 / 80 min.
Přes den se starají o staré, nemocné lidi, především ortodoxní Židy, jednu noc v týdnu vystupují se svou show v telavivských nočních barech. Skupina Paper Dolls je složená z filipínských transsexuálů, s nimiž režisér Tomer Heymann vede velmi osobní rozhovory. Vzniká tak působivá koláž několika lidských osudů, v nichž se snoubí zdánlivě neslučitelný svět ortodoxních Židů a barových tanečnic.
Dvě matky a otec
Miranda Wills / Austrálie / 2006 / 52 min.
Fiona a Kellie spolu žijí několik let a touží po dítěti. Stejnou touhu má také gay Darren, Fionin kolega z práce. Sepíší tedy smlouvu o společném rodičovství, provedou podomácku umělé oplodnění a za několik týdnů se již společně radují z Fionina těhotenství. Idyla ale netrvá dlouho – čím víc se blíží porod, tím více má Darren pocit, že ho chtějí obě přítelkyně z výchovy dítěte vyšachovat. Snímek sleduje dramatický vývoj vzájemných vztahů tohoto netradičního trojúhelníku tří milujících rodičů.
Netolerance – Ivan
Marko Popović / Srbsko a Černá Hora / 2002 / 25 min.
Dvacetiletý Ivan Jokič studuje na bělehradské univerzitě molekulární biologii. Do školy jezdí taxíkem, v kapse nosí skalpel, trpí paranoidními stavy a ze spánku ho často budí noční můry. Nápadnými slunečními brýlemi, obarvenými vlasy a celkovou vizáží dává jasně najevo svou homosexuální orientaci. Kvůli zmlácení na koleji, kopancům do hlavy v centru Bělehradu za lhostejného přihlížení policistů či kvůli brutálnímu napadení svých přátel při pokusu o uspořádání „Pride Parade“ trpí sociální fóbií a občas přemýšlí o odchodu do Německa. Navzdory svému strachu se ale Ivan nehodlá vzdát práva na otevřené projevy své sexuální identity.
Diskriminace na základě věku
Podle 46% Evropanů a Evropanek je ve společnosti rozšířená také diskriminace na základě věku. Z členských států si to myslí nejvíce lidé v Maďarsku (66%) a v České republice (63%), nejméně pak v Irsku (30%). V souvislosti s touto problematikou se objevuje termín ageismus, který míní stereotypizování a diskriminaci lidí pro jejich stáří. „Ageismus neboli věková diskriminace je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Projevuje se skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.“
Diskriminace na základě stáří znamená především snižování lidské důstojnosti, která patří mezi základní hodnoty světa. Projevuje se kupříkladu nevhodným chováním a oslovováním seniorů a seniorek. Podle doktory Ivy Holmerová, předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP, se v České republice v praxi zdravotnických i sociálních zařízení stále můžeme setkat s nevhodným, ponižujícím či zdětinšťujícím oslovováním pacientů/klientů vyššího věku, a to zejména v případech, kdy jsou nesoběstační, odkázaní na pomoc druhých, popřípadě postižení demencí. Společnost považuje za naprosto nepřípustné poškozování dobré praxe a lidské důstojnosti například dehonestující tykání, oslovování „babi“ a „dědo“, oslovování pouhým příjmením či křestním jménem, nevhodnými zdrobnělinami a podobně.
Typ diskriminace na základě věku se také poměrně často slučuje s dalšími typy, například ženy nad padesát let jsou stále nejvíce ohroženou skupinou na trhu práce v České republice. Platí pro něj rovněž rozdělení na kategorie přímé a nepřímé diskriminace.
Příklad diskriminace na základě věku uvádí na svých webových stránkách Sdružení obrany spotřebitelů:
„Spotřebitelka navštívila osobní poradnu SOS v Plzni. Reklamovala sportovní obuv s tím, že prosakuje levá bota. Dle tvrzení spotřebitelky ji prodejce neinformoval o nevhodnosti této obuvi do vlhka. Když jsme prodejci zatelenofonovali, sdělil nám, že patřičné informace podal ústně a navíc v přiloženém letáčku. S ohledem na stáří spotřebitelky, které je 74 let, odmítl přistoupit na provedení opravy nebo snížení kupní ceny.
Odpověď: Podnikatel se v tomto případě dopustil diskriminace spotřebitele z důvodu věku, odmítnout reklamaci proto, že zákazník je již pokročilejšího věku a oprava či výměna je vlastně bezpředmětná, je jasně diskriminační praktika. Doporučujeme obrátit se nepísemným podnětem na ČOI, která je oprávněna uložit podnikateli pokutu.“
V rámci Karnevalu rozmanitosti budou promítnuty dva filmy: Hugo a Róza a Teď jsem volná.
Užitečné odkazy:
http://www.stop-discrimination.info/4565.0.html
http://www.spotrebitele.info/diskriminace/zkusenosti.php
http://www.ageismus.cz/index.php?m=2
http://www.mpsv.cz/cs/2856
Anotace
Hugo a Róza
Bengt Jägerskog / Švédsko / 2002 / 58 min.
Hugovi táhne na stovku a jeho sestře Róze je devadesát šest let. V malém červeném domku na švédském venkově žijí stejně jako před sto lety. „Trik je v tom, zůstat veselý,“ svěřuje se filmařům stále elegantní Róza. Běh času je však neúprosný a po Hugových zdravotních komplikacích se oba ocitají v domově důchodců. Ani zde však neztrácejí obdivuhodný životní optimismus, dobrou náladu i schopnost vtipného nadhledu nad neduhy spojenými s jejich věkem.
Teď jsem volná
Gadi Kviatek / Izrael / 2006 / 50 min.
Tyto ženy už ve svém věku od života mnoho nečekaly. Návštěva vnoučat, výtvarný kroužek a posezení s kamarádkami, to byly hlavní radosti jejich poklidného vdovského života. Kdyby jim někdo řekl, že za rok budou stát na divadelním jevišti a sklízet nadšené ovace publika, byly by se mu srdečně vysmály. A přeci – po počáteční nedůvěře a rozpačitých začátcích se stane divadlo a dramatické minipříběhy postavené na jejich osobních zážitcích pozdní mízou jejich životů.
Diskriminace na základě fyzického či mentálního postižení
Polovina obyvatel České republiky je toho názoru, že u nás dochází k diskriminaci na základě fyzického či mentálního postižení. O něco horší situaci shledávají ve své zemi lidé z Itálie (68%), Francie (66%) a Portugalska (60%), nejlépe o své společnosti soudí Dánové a Dánky (32%).
Veřejnost ve všech členských zemích Evropské unie přitom vnímá těžkou situace tělesně postižených, podle ní by na odstraňování bariér mělo být vynakládáno více peněz.
Osoby se zdravotním postižením mají nedostatek rovnosti v přístupu ke zboží, službám, dopravě, vzdělání i zaměstnání. Zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace je obecnou zásadou práva EU a je výslovně zmíněna ve smlouvách v různých konkrétních kontextech.
Základní lidská práva zaručují všem lidem nezpochybnitelný prostor, ve kterém mohou svobodně rozvíjet a naplňovat svůj život. Dodržování lidských práv je velmi podstatné i z pohledu lidí s fyzických či mentálním postižením. Také pro tyto lidi platí, že respekt k právům umožňuje, aby žili svůj život svobodným a naplněným způsobem, rozvíjeli své schopnosti a o svém životě rozhodovali dle vlastní volby. Myšlenka lidským práv je jedním z pilířů a výdobytků moderní společnosti. Respekt k právům je proto i podmínkou skutečného začlenění lidí s fyzickým či mentálním postižením do společnosti.
Karneval rozmanitosti nabídne tyto filmy: Risto a Minna o soužití muže na vozíku a ženy malého vzrůstu, Jak motýl o chlapci s těžkým tělesným handicapem a Sářin svět o cestě za samostatností lehce mentálně postižené dívky.
Užitečné odkazy:
http://www.nrzp.cz/
http://www.imy.cz/
Anotace
Risto a Minna
Mikko Keinonen / Finsko / 2006 / 74 min.
Risto je od pasu dolů ochrnutý a od malička upoutaný na invalidní vozík, Minna měří jen něco málo přes metr. Společně tvoří šťastný manželský pár. Zatímco Minna se stará o domácnost a chodí na fyzioterapii, Risto pečuje o svůj vzhled a buduje si taneční kariéru. Čím větších úspěchů v tanci Risto dosahuje, tím více se vzdaluje od Minny... Snímek ukazuje, že i neobyčejní lidé mohou mít úplně obyčejné starosti.
Jak motýl
Ewa Pieta / Polsko / 2004 / 29 min.
Přemek se narodil s těžkým tělesným handicapem. Do svých šesti let věřil, že je stejný jako ostatní a že jeho matka rozumí skřekům, které on sám považuje za odpovědi. Postupně ale zjistil, že nikdo netuší, že je duševně zcela v pořádku. Až po mnoha letech strávených v ústavu objevila terapeutka signály, které k ní Přemek vysílal. Naučila ho speciální obrázkový jazyk Bliss, díky němuž postižený chlapec v šestnácti letech poprvé začal komunikovat se svým okolím, a dokonce psát básně.
Sářin svět
Ingela Lekfalk / Švédsko / 2006 / 54 min.
Sára se ve svých třiceti letech stěhuje do vlastního bytu situovaného naproti její nejlepší kamarádce; jede na svou první dovolenou bez rodičů do Bulharska; má práci, která ji baví… To, co je pro její vrstevnice už dávno samozřejmostí, je pro lehce mentálně postiženou Sáru objevováním nového světa, který ji trochu děsí, ale zároveň i láká.
Diskriminace na základě rasy/etnicity a původu
Podle průzkumu Evropské unie patří diskriminace na základě etnického původu mezi nejrozšířenější, tak ji alespoň vnímají samotní obyvatelé a obyvatelky všech členských zemí. Téměř každý pátý respondent či respondentka si myslí, že v jeho zemi je tato diskrimace velmi rozšířená (19%), dalších 45% dotázaných soudí, že je spíše rozšířená. Z celkového počtu respondentů a respondentek pak pouhá 2% soudí, že u nich tato forma diskriminace vůbec neexistuje. S výjimkou čtyř zemí EU se přitom většina občanů a občanek členských zemí domnívá, že lidé jiného etnického původu obohacují jejich národní kultury.
Česká republika se umístila na osmnáctém místě ze zemí pětadvacítky, 51% Čechů a Češek si uvědomuje tento typ diskriminace v naší společnosti. Jedním z nejčastějších problémů je diskriminace příslušníků a příslušnic romské národnosti. Dokument Romové v Evropské unii upozorňuje na 12 až 25 milionů Romů a Romek žijících v Evropě, z nichž 7 až 9 milionů jsou občany a občanky Evropské unie, kteří jsou rasově diskriminováni/y a často trpí přísnou strukturální diskriminací, chudobou a sociálním vyloučením a také diskriminací na základě pohlaví, věku, tělesného či mentálního postižení a sexuální orientace.
Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace zahrnuje pod pojem rasová diskriminace „jakékoliv rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém nebo na národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoliv jiné oblasti veřejného života.“
Úmluva zavazuje smluvní strany nejen k zákazu a odstranění rasové diskriminace, ale také k zajištění účinné ochrany pro oběti jednání, naplňující její znaky podle Úmluvy, prostřednictvím vnitrostátních soudů nebo jiných orgánů. Úmluva zakládá vlastní mechanismus kontroly plnění závazků smluvních stran, kterou je pověřen Výbor pro odstranění rasové diskriminace. Základem je předkládání zpráv smluvních stran o zákonodárných, soudních a jiných opatřeních k provedení Úmluvy.
V programu Karnevalu rozmanitosti najdete tyto dokumenty, zabývající se otázkou diskriminace na základě rasové/etnické příslušnosti: Černobílá škola v Little Rock o (ne)soužití „bílých“ a „černých“ Američanů a Američanek, Big Mike o aboriginském chlapci, kterého adoptovali švédští manželé a snímek slovenské režisérky Soňa a její rodina, který pojednává o životě v romské osadě Rudňany.
Užitečné odkazy:
http://www.diskriminace.cz/do-etnicka/rasova_a_etnicka_diskriminace.phtml
http://www.romea.cz/index.php?id=servis/z2005_0363
http://www.diskriminace.cz/do-etnicka/
http://www.diskriminace.info/do-etnicka/clovek_v_tisni_raxen.pdf
http://www.diskriminace.info/do-etnicka/enar.pdf
Anotace
Černobílá škola v Little Rock
Brent a Craig Renaudovi / USA / 2007 / 70 min.
V září 1957 nastoupili za přítomnosti televizních kamer ke studiu na střední škole v arkansaském městě Little Rock první černí studující, které přihlížejícím davem provedla policejní ochranka. O padesát let později jsou ve třídách, na chodbách či ve školní jídelně k vidění Američani i Afroameričani – ovšem téměř bezvýhradně v jednobarevných skupinkách. A zatímco „bílí studující“ přijíždějí do školy v luxusních autech a po vyučování hrají golf, sociální zázemí „černých studujících“ je většinou mnohem horší. Zdá se, že rovný přístup ke vzdělání nespočívá jen v možnosti se na školu přihlásit…
Soňa a její rodina
Daniela Rusnoková / Slovensko / 2006 / 37 min.
Slovenský časosběrný dokument sleduje v časovém rozmezí dvou let jednu z rodin žijících v romské osadě Rudňany. Přináší intimní pohled do života Soni, matky čtrnácti dětí a milující manželky, ženy silné a inteligentní, ale i bezmocné v kontextu každodenní starosti o obživu. Film sleduje její boj s mimořádně nuznými podmínkami, čímž vyvolává otázku, jak z tohoto zdánlivě začarovaného kruhu vystoupit.
Big Mike
Hakan Berthas, Hanna Heilborn / Švédsko / 2004 / 58 min.
Mike se narodil v Austrálii aboriginským rodičům. Vzhledem k matčinu nízkému věku se ocitl v kojeneckém ústavu, odkud ho adoptoval švédský pár. Když se jeho nová matka rozhodla vrátit se do Švédska, ocitl se Mike rázem tisíce kilometrů od své rodné země. Společně s kamarádem se věnuje hiphopu, má mnoho kamarádů a cítí se ve Švédsku jako doma. Jednoho dne mu z Austrálie zavolá jeho biologická matka a on se rozhodne ji navštívit. Zvítězí v Mikeovi dosavadní švédský životní styl a stesk po starých kamarádech, nebo radost z nově nalezené rodiny a původních kořenů?
Diskriminace na základě víry a náboženského vyznání
Problematická otázka víry a náboženského vyznání rozděluje obyvatelky a obyvatele členských zemí EU do dvou názorových táborů. Podle jednoho z nich je tento typ diskriminace rozšířený (44%), druzí ho pociťují výjimečně (47%). Podle pěti procent všech dotázaných tato diskriminace vůbec neexistuje. Česká republika se řadí na předposlední místo s 11%. Obyvatelé a obyvatelky České republiky také spíše souhlasí s viditelným nošením náboženských symbolů na pracovišti: pro se vyslovilo 59% respondentek a respondentů. Nejvíce přitom nesouhlasí Litva (29%) a Francie (36%).
Valné shromáždění OSN vyhlásilo v listopadu 1981 Deklaraci o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře. K diskriminaci na základě víry a náboženského vyznání dochází z důvodu příslušnosti k určitému náboženství či víry, nebo také proto, že je člověk bez vyznání.
Podle výzkumu veřejného mínění, které provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) platí v České republice náboženství za jednu z nejnižších hodnost – spolu s politikou. Lidé si mnohem více cení rodiny (více než tři čtvrtiny dotázaných); přátel a známých; práce; volného času a teprve pak politiky a náboženství.
Diskriminace na základě víry a náboženství tak v České republice nepatří k těm nejpalčivějším, proto jsme se zaměřili především na odstranění mýtů a stereotypů spjatých s některými náboženstvími a světovými konflitky, týkajícími se víry.
Karneval rozmanitosti uvede tři snímky s tematikou diskriminace na základě víry a náboženského vyznání: Děti islámu o šestici mladých lidí, kteří přišli do Švédska z různých arabských zemí a kteří přistupují různě k pravidlmů šaríji; Ďáblovo hřiště o životě Amišů v USA a Most přes Wadi o soužití Židů a Arabů v Izraeli.
Užitečné odkazy:
http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005013101&PHPSESSID=188c2302944350eaca6f2c7a31bd11ab
http://www.unison.org.uk/acrobat/B986.pdf
http://www.enar-eu.org/en/events/regdisc/religious%20discrimination%20in%20Europe%20LA.pdf
http://www.sant.ox.ac.uk/princeton/pap_rudiger.shtml
Anotace
Děti islámu
Bo Harringer / Švédsko / 2006 / 75 min.
Snímek představuje šest mladých lidí, kteří přišli do Švédska z různých arabských zemí. Někteří vyznávají pravidla šaríji, někteří se proti islámským pravidlům bouří. Jeden je hiphoper, jiní považují hudbu za hřích. Někteří tvrdí, že žena musí poslouchat svého muže, někteří – nebo spíše některé – bojují za ženská práva. Film Děti islámu ukazuje, že není muslim jako muslim – stejně jako v jiných náboženstvích vstupují do výkladu života ve víře další kritéria, související s jejich vlastní identitou.
Ďáblovo hřiště
Lucy Walker / USA / 2001 / 77 min.
Uprostřed nejmodernější civilizace žijí v USA lidé, kteří se všeho vzdávají ve prospěch prostého života ve víře. Amišové nepoužívají žádná motorová vozidla a do jejich domů nevede elektřina. Po dosažení šestnácti let však dostávají mladiství příslušníci této komunity křesťanů možnost okusit všech svodů okolního světa – ďáblova hřiště. Snímek je portrétem čtyř mladých lidí, kteří se ve víru divokých večírků snaží najít své místo ve světě a rozhodují se, zda chtějí svůj život strávit jako amišové, či jako běžní Američané.
Most přes Wadi
Barak a Tomer Heymannovi / Izrael / 2006 / 57 min.
V kraji Wadi, který se nachází ve středu Izraele, žijí v těsné blízkosti Židé a Arabové. Po desítkách let násilných konfliktů se společně rozhodli založit dvojjazyčnou a národnostně smíšenou školu pro své děti. Sama idea jako by najednou přemostila národnostní, politické a náboženské konflikty celého Izraele. Každý státní nebo náboženský svátek však znamená pro učitele a rodiče dětí nelehké rozhodování o tom, co se mají děti učit. Situace je složitá jak pro dospělé, tak pro děti samotné, které čeká buď cesta tolerance, nebo zášti předchozích generací.
O Člověku v tísni
Člověk v tísni vznikl jako humanitární organizace, která za patnáct let rozšířila svou působnost do mnoha dalších oblastí – podporuje rozvoj v méně šťastných oblastech světa (Etiopie, Afghánistán, Namibie a další), podporuje sociální integraci ve 45 českých a moravských městech a obcích, pořádá festival Jeden svět, podporuje dodržování lidských práv (Kuba, Bělorusko, Moldávie a další) a provozuje informační a vzdělávací projekty.
„Člověk v tísni ve světě v rámci svých humanitárních a rozvojových projektů přímo pomohl přibližně 1 156 000 lidem (utečencům a lidem v krizových nebo válečných oblastech, kterým pomohl zabezpečit jídlo, pitnou vodu, přístřeší či nové zaměstnání, žákům a učitelům škol a dalším),“ bilancuje patnáct let Člověka v tísni Marek Štys, vedoucí humanitární a rozvojové sekce. Nepřímo Člověk v tísni prostřednictvím opravené infrastruktury, nových klinik a nemocnic a mnoha jinými způsoby zlepšil životní podmínky 2 819 000 lidí.
„Člověku v tísni, přesněji řečeno našemu snažení, které začínalo v roce 1992 v rámci humanitárně-reportérského týmu Epicentrum a pokračovalo jako Nadace Lidových novin, aby se v roce 1994 proměnilo v Člověka v tísni, je letos 15 let,“ říká Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni, který stál u jejích začátků. Oslavu patnáctých narozenin pořádá Člověk v tísni jako poděkování všem, kteří za dobu jeho existence podpořili jeho činnost.
„Člověk v tísni ve světě v rámci svých humanitárních a rozvojových projektů přímo pomohl přibližně 1 156 000 lidem (utečencům a lidem v krizových nebo válečných oblastech, kterým pomohl zabezpečit jídlo, pitnou vodu, přístřeší či nové zaměstnání, žákům a učitelům škol a dalším),“ bilancuje patnáct let Člověka v tísni Marek Štys, vedoucí humanitární a rozvojové sekce. Nepřímo Člověk v tísni prostřednictvím opravené infrastruktury, nových klinik a nemocnic a mnoha jinými způsoby zlepšil životní podmínky 2 819 000 lidí.
Společnosti Člověk v tísni se za patnáct let od svého vzniku podařilo:
Ve světě
• přímo pomoci přibližně 1 156 800 lidem v Asie, Africe, Latinské Americe a Evropě (žákům a učitelům škol, lidem v krizových nebo válečných oblastech, kteří dostali balíčky s jídlem a dalšími nejnutnějšími potřebami, a dalším). Nepřímo Člověk v tísni prostřednictvím opravené infrastruktury nebo nových nemocnic zlepšil životní podmínky 2 819 000 lidí po celém světě
• vyhlásit 22 SOS sbírek a z jejich výtěžku pomohl lidem v Sarajevu, Íránu, Čečensku, Afghánistánu, na Kubě, Srí Lance a v mnoha dalších zemích
• postavit nebo zrekonstruovat 241 škol
• podpořit lidi usilující o demokratizaci a dodržování lidských práv v Bělorusku, Moldávii, Barmě, na Kubě, Ukrajině...
V České republice
• založit festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, za jehož devět let existence mělo 282 314 diváků možnost shlédnout 1016 filmů
• myšlenku filmu jako účinného vzdělávacího prostředku rozšířit na 2200 základních a středních škol po celé zemi v rámci programu Jeden svět na školách
• v oblasti intekulturního a globálního vzdělávání uspořádat semináře pro 2500 učitelů, vychovatelů, studentů, úředníků státní správy, samosprávy a Policie ČR v rámci programu Varianty
• poskytnout komplexní řešení problému sociálního vyloučení a pomoci tak jen za poslední rok 2500 rodinám ve 110 vyloučených komunitách 45 měst a obcí po celé zemi
• pomoci při rozsáhlých povodních v letech 1997, 2002 a 2006
• založit Klub přátel Člověka v tísni (www.clovekvtisni.cz/klub), ke kterému se rozhodlo připojit již 2950 lidí
www.clovekvtisni.cz
Jeho podzimní část nese název Karneval rozmanitosti a proběhne ve třinácti městech České republiky: Brně (17. 10. – 17. 11.), Českých Budějovicích (listopad – termín bude upřesněn), Hradci Králové (1. – 4. 11.), Liberci (3. – 5. 10. a 16. 10.), Olomouci (12. – 14. 11.), Opavě (1. – 7. 11.), Ostravě (29. 10. – 2. 11.), Pardubicích (29. 10. – 2. 11.), Plzni (11. – 13. 10.), Praze (8. – 11. 11.), Táboře (18. – 20. 10. a 22. – 23. 10.), Ústí nad Labem (8. – 11. 10.) a ve Vsetíně (6. – 9. 11.).
Projekce budou kromě vybraných kin probíhat také v nízkoprahových centrech a v domech dětí a mládeže. V Praze se Karneval rozmanitosti uskuteční ve spolupráci s Multikulturním centrem Praha v Paláci Lucerna (www.mkc.cz, Vodičkova 36, Palác Lucerna).
Kolekce vybraných sedmnácti filmů se dotýká šesti oblastí diskriminace, ke kterým se vztahuje ERRP. Jedná se o diskriminaci na základě genderu (sociálního pohlaví), sexuální orientace, etnicity a původu, věku, zdravotního postižení a náboženství. Na jejich výběru se podílelo programové oddělení Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Promítány budou tyto dokumenty:
Potížistky (Věra Chytilová, ČR, 2006), Každé správné manželství začíná slzami (Simon Chambers, VB, 2006), To všechno z lásky (Tomáš Kudrna, ČR, 2004) –gender; Paper Dolls (Tomer Heymann, Izrael, Švýcarsko, 2005), Dvě matky a otec (Miranda Wills, Austrálie, 2006), Netolerance – Ivan (Marko Popović, Srbsko a Černá Hora, 2002) – sexuální orientace; Hugo a Róza (Bengt Jägerskog, Švédsko, 2002), Teď jsem volná (Gadi Kviatek, Izrael, 2006) – věk; Risto a Minna (Mikko Keinonen, Finsko, 2006), Jak motýl (Ewa Pieta, Polsko, 2004), Sářin svět (Ingela Lekfalk, Švédsko, 2006) – tělesně a mentálně postižení; Černobílá škola v Little Rock (Brent a Craig Renaudovi, USA, 2007), Soňa a její rodina (Daniela Rusnoková, Slovensko, 2006), Big Mike (Hakan Berthas, Hanna Heilborn, Švédsko, 2004) – rasa a původ; Děti islámu (Bo Harringer, Švédsko, 2006), Ďáblovo hřiště (Lucy Walker, USA, 2001), Most přes Wadi (Barak a Tomer Heymannovi, Izrael, 2006) – náboženství.
Součástí projekcí budou také sociální spoty, dotýkající se uvedených šesti tematických oblastí. Pocházejí z řady zemí světa: Mexika, Brazílie, Srí Lanky, Belgie, Velké Británie, Austrálie, USA a dalších. Promítání dokumentárních filmů a sociálních spotů doplní debaty se zástupci diskriminovaných skupin a s pracovnicemi a pracovníky nevládních neziskových organizací, které se dané oblasti věnují. Účastí na kulturních vystoupeních a doprovodných akcích se navíc představí zástupci a zástupkyně nejrůznějších „menšinových“ skupin.
Podrobné informace získáte na webových strákách www.karnevalrozmanitosti.cz.
Festival je realizován ze státního rozpočtu České republiky a spolufinancován Evropskou unií v rámci realizace Evropského roku rovných příležitostí pro všechny (2007) – směrem ke spravedlivé společnosti v České republice.
Diskriminace na základě pohlaví/genderu (sociálního rodu)
Jedním z nejčastějších typů diskriminace je diskriminace na základě pohlaví/genderu. Vnímá ji v průměru 40% evropské populace. Gender (tzv. sociální rod – v češtině ho nepřekládáme a používáme jako termín) je koncept, který odkazuje na sociální rozdíly a role (v protikladu k biologickým rolím) mezi muži a ženami. Genderové postavení je naučené, částečně se kulturně liší, ale může existovat v různých variantách i v rámci jedné kultury. Genderové chování (chováme se jako ženy a jako muži) je naučené, mluvíme o tzv. genderové socializaci, ke které dochází v průběhu celého našeho života (potvrzujeme si kategorie ženství a mužství), nejvíce formující je ovšem v průběhu dětství a puberty.
Rozlišujeme dva typy diskriminace na základě pohlaví – přímou a nepřímou. Přímá se projevuje jako nerovné zacházení s člověkem na základě jejího/jeho pohlaví (například inzeráty, podle kterých bude na pracovní pozici přijat pouze muž nebo pouze žena). Nepřímou diskriminací rozumíme situaci, kdy zákon, politika nebo praxe, které se jeví na první pohled jako neutrální, mají neadekvátně negativní vliv na příslušníky jednoho pohlaví (například když zaměstnavatel rozhodne, že zaměstnanci na částečný úvazek nemají nárok na penzijní připojištění, které hradí zaměstnancům na plný úvazek. Protože ale na částečný úvazek pracují téměř výhradně ženy, toto opatření působí diskriminačně proti nim).
V souvislosti s pohlavím dochází k celé řadě projevů diskriminace a násilí, mluvíme například o tzv. feminizaci chudoby (zvyšující se podíl a převaha chudoby mezi ženami ve srovnání s muži, kupříkladu celosvětově vlastní muži 99,1% půdy, zatímco ženy pouze 0,9%); domácím násilí (jakákoli forma opakovaného fyzického, sexuálního nebo psychického násilí v rámci rodiny nebo domácnosti), sexuálním násilí (kromě domácího násilí a znásilnění také obchodování se ženami) a samozřejmě také diskriminace na základě pohlaví na pracovním trhu.
Karneval rozmanitosti se bude věnovat třem oblastem genderové diskriminace – domácímu násilí (na příkladu České republiky): To všechno z lásky, nízkému zastoupení žen v politice (na příkladu České republiky): Potížistky a genderové determinace napříč kulturami (na příkladu muslimských žen z Bangladéše, žijících ve Velké Británii): Každé správné manželství začíná slzami.
Užitečné odkazy:
www.management.gendernora.cz
www.feminismus.cz
www.ta-gita.cz
http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?apc=zzvx1--&f=g
http://ec.europa.eu/employment_social/index_en.html
http://ec.europa.eu/employment_social/index_en.html
http://www.coe.int/t/e/human%5Frights/equality/
Anotace
Potížistky
Věra Chytilová / Česká republika / 2006 / 52 min.
Provokativní snímek režisérky Věry Chytilové představuje členky nově založené strany Rovnost šancí z celé České republiky. Jejich cílem je zvýšit počet žen v české politice, a to jak na komunální, tak na celostátní úrovni. Snímek nabízí výpovědi kandidátek této strany ze všech koutů země, různého věku, vzdělání, povolání i osobnostního zaměření, které každá po svém chtějí přispět k lepší a spravedlivější společnosti.
Každé správné manželství začíná slzami
Simon Chambers / Velká Británie / 2006 / 62 min.
Šahanara se převlékne z růžových džínsů do hedvábného sárí a jede na londýnské letiště přivítat svého manžela. Viděla se s ním pouze jednou – při jejich společné svatbě, kterou domluvila její bangladéšská rodina. Přestože nevěří, že by toto smluvené manželství mohlo fungovat, ustoupí svému otci, který by se jí jinak zřekl. Poté vybere otec manžela i pro svou nejmladší dceru Hušnaru... Film nastiňuje problematiku života mladých žen na ose Východ-Západ. Zatímco se adaptují na kulturní prostředí Západu, které ženám nabízí svobodu při volbě partnera, tradice jejich vlastní kultury žádá něco, co už zkrátka nedokážou odevzdaně přijmout…
To všechno z lásky
Tomáš Kudrna / Česká republika / 2004 / 27 min.
Film Tomáše Kudrny představuje příběhy tří žen, které se staly oběťmi domácího násilí. Jejich vyprávění jsou si v mnoha ohledech podobná. Na počátku byli jejich partneři milí a okouzlující, pak však přišla chvíle, kdy muž svou partnerku poprvé udeřil. Následovalo psychické ponižování i fyzické týrání, z něhož se ženy po dlouhou dobu nedokázaly vymanit. A to nejen proto, že jejich manželé svou agresi vydávali za projevy lásky, jak jim nahrává jeden z nejčetněji rozšířených stereotypů…
Diskriminace na základě sexuální orientace
Diskriminace gayů, lesem, bisexuálních a transgender lidí je v Evropské unii více vnímána především v Itálii, na Kypru, v Řecku a v Portugalsku, nejméně pak v Estonsku a Dánsku (tato informace vyplývá z průzkumu Evropské unie). V České republice pozoruje či pociťuje diskriminaci na základě sexuální orientace 48% obyvatel. Názory na existenci diskriminace na základě sexuální orientace se liší podle věku respondentů: mladí lidé vnímají tuto formu diskriminace jako více rozšířenou než občané nad 55 let.
Homosexualita (označení homosexuál vnímají gayové a lesby jako diskriminující, protože vychází z medicínské terminologie a staví tedy stejnohpohlavní sexuální orientaci do světla diagnózy a chorobopisu) byla v České republice vyňata ze seznamů nemocí v roce 1993. Československo zrušilo trestnost homosexuality v roce 1969 jako jedno z prvních zemí na světě. V roce 1990 byla srovnána věková hranice trestnosti souhlasného pohlavího styku homosexuálního s heterosexuálním, do té doby byl homosexuální styk trestný s osobou mladší osmnácti let, zatímco u heterosexuálního styku s osobou mladší patnácti let. Nyní platí pro oba typy sexuálních styků věková hranice patnácti let.
V České republice vstoupil 1. července 2006 v účinnost zákon o registrovaném partnerství pro gaye a lesby, o jehož přijetí se zasazovala řada nevládních neziskových organizací. Registrované partnerství je institut, který upravuje soužití dvojic stejného pohlaví. Zákon stanovuje uzavírání partnerství, podmínky pro jeho zrušení nebo zákon, vzájemné majetkoprávní vztahy parnterů, jejich práva a povinnosti vůči sobě navzájem, vůči institucím a vůči státu. Zákon o registrovaném partnerství dává gay a lesbickým párům právní jistotu v právním řádu České republiky. Nicméně tím, že stát stanovuje zvláštní institut pro legální soužití gayů a leseb, nebourá ještě hranice mezi právy heterosexuálních lidí a gayů a leseb. Gay a lesbické hnutí se proto dále zasazuje o úpravu tohoto zákona kvůli vztahům k majetku nebo péči o děti (přičemž nejde pouze o adopce, ale také o nedostatečnou úpravu práv a povinností k vlastním dětem, které mají gayové a lesby z předchozích vztahů).
Podle průzkumu společnosti RCA Research vzrostl počet obyvatel a obyvatelek České republiky, kteří by gay a lesbickým párům umožnili adoptovat děti. Pro se vyslovilo 39% respondentů a respondentek, zatímco v roce 2005 jich bylo o 12% méně.
Dalším důležitým cílem je přijetí antidiskriminačního zákona, který je standardní právní normou v zemích Evropské unie a jenž sice napoprvé prošel sněmovnou, který ale zamítl Senát.
Karneval rozmanitosti nabízí tři filmy s tematikou diskriminace na základě sexuální orientace: první se týká života transsexuálních lidí (Paper Dolls), druhý gay a lesbického rodičovství (Dvě matky a otec), třetí postavení gayů v současném Srbsku a Černé hoře (Netolerance).
Užitečné odkazy:
http://www.partnerstvi.cz/rp-uvod/
http://diskriminace.cz/do-sexualni/
http://www.partnerstvi.cz/gll-uvod/
http://www.iniciativa.cz/www/index.php/index.php
http://www.stud.cz/
http://www.lesba.cz/
http://www.004.cz/
Anotace
Paper Dolls
Tomer Heymann / Izrael, Švýcarsko / 2005 / 80 min.
Přes den se starají o staré, nemocné lidi, především ortodoxní Židy, jednu noc v týdnu vystupují se svou show v telavivských nočních barech. Skupina Paper Dolls je složená z filipínských transsexuálů, s nimiž režisér Tomer Heymann vede velmi osobní rozhovory. Vzniká tak působivá koláž několika lidských osudů, v nichž se snoubí zdánlivě neslučitelný svět ortodoxních Židů a barových tanečnic.
Dvě matky a otec
Miranda Wills / Austrálie / 2006 / 52 min.
Fiona a Kellie spolu žijí několik let a touží po dítěti. Stejnou touhu má také gay Darren, Fionin kolega z práce. Sepíší tedy smlouvu o společném rodičovství, provedou podomácku umělé oplodnění a za několik týdnů se již společně radují z Fionina těhotenství. Idyla ale netrvá dlouho – čím víc se blíží porod, tím více má Darren pocit, že ho chtějí obě přítelkyně z výchovy dítěte vyšachovat. Snímek sleduje dramatický vývoj vzájemných vztahů tohoto netradičního trojúhelníku tří milujících rodičů.
Netolerance – Ivan
Marko Popović / Srbsko a Černá Hora / 2002 / 25 min.
Dvacetiletý Ivan Jokič studuje na bělehradské univerzitě molekulární biologii. Do školy jezdí taxíkem, v kapse nosí skalpel, trpí paranoidními stavy a ze spánku ho často budí noční můry. Nápadnými slunečními brýlemi, obarvenými vlasy a celkovou vizáží dává jasně najevo svou homosexuální orientaci. Kvůli zmlácení na koleji, kopancům do hlavy v centru Bělehradu za lhostejného přihlížení policistů či kvůli brutálnímu napadení svých přátel při pokusu o uspořádání „Pride Parade“ trpí sociální fóbií a občas přemýšlí o odchodu do Německa. Navzdory svému strachu se ale Ivan nehodlá vzdát práva na otevřené projevy své sexuální identity.
Diskriminace na základě věku
Podle 46% Evropanů a Evropanek je ve společnosti rozšířená také diskriminace na základě věku. Z členských států si to myslí nejvíce lidé v Maďarsku (66%) a v České republice (63%), nejméně pak v Irsku (30%). V souvislosti s touto problematikou se objevuje termín ageismus, který míní stereotypizování a diskriminaci lidí pro jejich stáří. „Ageismus neboli věková diskriminace je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Projevuje se skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.“
Diskriminace na základě stáří znamená především snižování lidské důstojnosti, která patří mezi základní hodnoty světa. Projevuje se kupříkladu nevhodným chováním a oslovováním seniorů a seniorek. Podle doktory Ivy Holmerová, předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP, se v České republice v praxi zdravotnických i sociálních zařízení stále můžeme setkat s nevhodným, ponižujícím či zdětinšťujícím oslovováním pacientů/klientů vyššího věku, a to zejména v případech, kdy jsou nesoběstační, odkázaní na pomoc druhých, popřípadě postižení demencí. Společnost považuje za naprosto nepřípustné poškozování dobré praxe a lidské důstojnosti například dehonestující tykání, oslovování „babi“ a „dědo“, oslovování pouhým příjmením či křestním jménem, nevhodnými zdrobnělinami a podobně.
Typ diskriminace na základě věku se také poměrně často slučuje s dalšími typy, například ženy nad padesát let jsou stále nejvíce ohroženou skupinou na trhu práce v České republice. Platí pro něj rovněž rozdělení na kategorie přímé a nepřímé diskriminace.
Příklad diskriminace na základě věku uvádí na svých webových stránkách Sdružení obrany spotřebitelů:
„Spotřebitelka navštívila osobní poradnu SOS v Plzni. Reklamovala sportovní obuv s tím, že prosakuje levá bota. Dle tvrzení spotřebitelky ji prodejce neinformoval o nevhodnosti této obuvi do vlhka. Když jsme prodejci zatelenofonovali, sdělil nám, že patřičné informace podal ústně a navíc v přiloženém letáčku. S ohledem na stáří spotřebitelky, které je 74 let, odmítl přistoupit na provedení opravy nebo snížení kupní ceny.
Odpověď: Podnikatel se v tomto případě dopustil diskriminace spotřebitele z důvodu věku, odmítnout reklamaci proto, že zákazník je již pokročilejšího věku a oprava či výměna je vlastně bezpředmětná, je jasně diskriminační praktika. Doporučujeme obrátit se nepísemným podnětem na ČOI, která je oprávněna uložit podnikateli pokutu.“
V rámci Karnevalu rozmanitosti budou promítnuty dva filmy: Hugo a Róza a Teď jsem volná.
Užitečné odkazy:
http://www.stop-discrimination.info/4565.0.html
http://www.spotrebitele.info/diskriminace/zkusenosti.php
http://www.ageismus.cz/index.php?m=2
http://www.mpsv.cz/cs/2856
Anotace
Hugo a Róza
Bengt Jägerskog / Švédsko / 2002 / 58 min.
Hugovi táhne na stovku a jeho sestře Róze je devadesát šest let. V malém červeném domku na švédském venkově žijí stejně jako před sto lety. „Trik je v tom, zůstat veselý,“ svěřuje se filmařům stále elegantní Róza. Běh času je však neúprosný a po Hugových zdravotních komplikacích se oba ocitají v domově důchodců. Ani zde však neztrácejí obdivuhodný životní optimismus, dobrou náladu i schopnost vtipného nadhledu nad neduhy spojenými s jejich věkem.
Teď jsem volná
Gadi Kviatek / Izrael / 2006 / 50 min.
Tyto ženy už ve svém věku od života mnoho nečekaly. Návštěva vnoučat, výtvarný kroužek a posezení s kamarádkami, to byly hlavní radosti jejich poklidného vdovského života. Kdyby jim někdo řekl, že za rok budou stát na divadelním jevišti a sklízet nadšené ovace publika, byly by se mu srdečně vysmály. A přeci – po počáteční nedůvěře a rozpačitých začátcích se stane divadlo a dramatické minipříběhy postavené na jejich osobních zážitcích pozdní mízou jejich životů.
Diskriminace na základě fyzického či mentálního postižení
Polovina obyvatel České republiky je toho názoru, že u nás dochází k diskriminaci na základě fyzického či mentálního postižení. O něco horší situaci shledávají ve své zemi lidé z Itálie (68%), Francie (66%) a Portugalska (60%), nejlépe o své společnosti soudí Dánové a Dánky (32%).
Veřejnost ve všech členských zemích Evropské unie přitom vnímá těžkou situace tělesně postižených, podle ní by na odstraňování bariér mělo být vynakládáno více peněz.
Osoby se zdravotním postižením mají nedostatek rovnosti v přístupu ke zboží, službám, dopravě, vzdělání i zaměstnání. Zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace je obecnou zásadou práva EU a je výslovně zmíněna ve smlouvách v různých konkrétních kontextech.
Základní lidská práva zaručují všem lidem nezpochybnitelný prostor, ve kterém mohou svobodně rozvíjet a naplňovat svůj život. Dodržování lidských práv je velmi podstatné i z pohledu lidí s fyzických či mentálním postižením. Také pro tyto lidi platí, že respekt k právům umožňuje, aby žili svůj život svobodným a naplněným způsobem, rozvíjeli své schopnosti a o svém životě rozhodovali dle vlastní volby. Myšlenka lidským práv je jedním z pilířů a výdobytků moderní společnosti. Respekt k právům je proto i podmínkou skutečného začlenění lidí s fyzickým či mentálním postižením do společnosti.
Karneval rozmanitosti nabídne tyto filmy: Risto a Minna o soužití muže na vozíku a ženy malého vzrůstu, Jak motýl o chlapci s těžkým tělesným handicapem a Sářin svět o cestě za samostatností lehce mentálně postižené dívky.
Užitečné odkazy:
http://www.nrzp.cz/
http://www.imy.cz/
Anotace
Risto a Minna
Mikko Keinonen / Finsko / 2006 / 74 min.
Risto je od pasu dolů ochrnutý a od malička upoutaný na invalidní vozík, Minna měří jen něco málo přes metr. Společně tvoří šťastný manželský pár. Zatímco Minna se stará o domácnost a chodí na fyzioterapii, Risto pečuje o svůj vzhled a buduje si taneční kariéru. Čím větších úspěchů v tanci Risto dosahuje, tím více se vzdaluje od Minny... Snímek ukazuje, že i neobyčejní lidé mohou mít úplně obyčejné starosti.
Jak motýl
Ewa Pieta / Polsko / 2004 / 29 min.
Přemek se narodil s těžkým tělesným handicapem. Do svých šesti let věřil, že je stejný jako ostatní a že jeho matka rozumí skřekům, které on sám považuje za odpovědi. Postupně ale zjistil, že nikdo netuší, že je duševně zcela v pořádku. Až po mnoha letech strávených v ústavu objevila terapeutka signály, které k ní Přemek vysílal. Naučila ho speciální obrázkový jazyk Bliss, díky němuž postižený chlapec v šestnácti letech poprvé začal komunikovat se svým okolím, a dokonce psát básně.
Sářin svět
Ingela Lekfalk / Švédsko / 2006 / 54 min.
Sára se ve svých třiceti letech stěhuje do vlastního bytu situovaného naproti její nejlepší kamarádce; jede na svou první dovolenou bez rodičů do Bulharska; má práci, která ji baví… To, co je pro její vrstevnice už dávno samozřejmostí, je pro lehce mentálně postiženou Sáru objevováním nového světa, který ji trochu děsí, ale zároveň i láká.
Diskriminace na základě rasy/etnicity a původu
Podle průzkumu Evropské unie patří diskriminace na základě etnického původu mezi nejrozšířenější, tak ji alespoň vnímají samotní obyvatelé a obyvatelky všech členských zemí. Téměř každý pátý respondent či respondentka si myslí, že v jeho zemi je tato diskrimace velmi rozšířená (19%), dalších 45% dotázaných soudí, že je spíše rozšířená. Z celkového počtu respondentů a respondentek pak pouhá 2% soudí, že u nich tato forma diskriminace vůbec neexistuje. S výjimkou čtyř zemí EU se přitom většina občanů a občanek členských zemí domnívá, že lidé jiného etnického původu obohacují jejich národní kultury.
Česká republika se umístila na osmnáctém místě ze zemí pětadvacítky, 51% Čechů a Češek si uvědomuje tento typ diskriminace v naší společnosti. Jedním z nejčastějších problémů je diskriminace příslušníků a příslušnic romské národnosti. Dokument Romové v Evropské unii upozorňuje na 12 až 25 milionů Romů a Romek žijících v Evropě, z nichž 7 až 9 milionů jsou občany a občanky Evropské unie, kteří jsou rasově diskriminováni/y a často trpí přísnou strukturální diskriminací, chudobou a sociálním vyloučením a také diskriminací na základě pohlaví, věku, tělesného či mentálního postižení a sexuální orientace.
Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace zahrnuje pod pojem rasová diskriminace „jakékoliv rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém nebo na národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoliv jiné oblasti veřejného života.“
Úmluva zavazuje smluvní strany nejen k zákazu a odstranění rasové diskriminace, ale také k zajištění účinné ochrany pro oběti jednání, naplňující její znaky podle Úmluvy, prostřednictvím vnitrostátních soudů nebo jiných orgánů. Úmluva zakládá vlastní mechanismus kontroly plnění závazků smluvních stran, kterou je pověřen Výbor pro odstranění rasové diskriminace. Základem je předkládání zpráv smluvních stran o zákonodárných, soudních a jiných opatřeních k provedení Úmluvy.
V programu Karnevalu rozmanitosti najdete tyto dokumenty, zabývající se otázkou diskriminace na základě rasové/etnické příslušnosti: Černobílá škola v Little Rock o (ne)soužití „bílých“ a „černých“ Američanů a Američanek, Big Mike o aboriginském chlapci, kterého adoptovali švédští manželé a snímek slovenské režisérky Soňa a její rodina, který pojednává o životě v romské osadě Rudňany.
Užitečné odkazy:
http://www.diskriminace.cz/do-etnicka/rasova_a_etnicka_diskriminace.phtml
http://www.romea.cz/index.php?id=servis/z2005_0363
http://www.diskriminace.cz/do-etnicka/
http://www.diskriminace.info/do-etnicka/clovek_v_tisni_raxen.pdf
http://www.diskriminace.info/do-etnicka/enar.pdf
Anotace
Černobílá škola v Little Rock
Brent a Craig Renaudovi / USA / 2007 / 70 min.
V září 1957 nastoupili za přítomnosti televizních kamer ke studiu na střední škole v arkansaském městě Little Rock první černí studující, které přihlížejícím davem provedla policejní ochranka. O padesát let později jsou ve třídách, na chodbách či ve školní jídelně k vidění Američani i Afroameričani – ovšem téměř bezvýhradně v jednobarevných skupinkách. A zatímco „bílí studující“ přijíždějí do školy v luxusních autech a po vyučování hrají golf, sociální zázemí „černých studujících“ je většinou mnohem horší. Zdá se, že rovný přístup ke vzdělání nespočívá jen v možnosti se na školu přihlásit…
Soňa a její rodina
Daniela Rusnoková / Slovensko / 2006 / 37 min.
Slovenský časosběrný dokument sleduje v časovém rozmezí dvou let jednu z rodin žijících v romské osadě Rudňany. Přináší intimní pohled do života Soni, matky čtrnácti dětí a milující manželky, ženy silné a inteligentní, ale i bezmocné v kontextu každodenní starosti o obživu. Film sleduje její boj s mimořádně nuznými podmínkami, čímž vyvolává otázku, jak z tohoto zdánlivě začarovaného kruhu vystoupit.
Big Mike
Hakan Berthas, Hanna Heilborn / Švédsko / 2004 / 58 min.
Mike se narodil v Austrálii aboriginským rodičům. Vzhledem k matčinu nízkému věku se ocitl v kojeneckém ústavu, odkud ho adoptoval švédský pár. Když se jeho nová matka rozhodla vrátit se do Švédska, ocitl se Mike rázem tisíce kilometrů od své rodné země. Společně s kamarádem se věnuje hiphopu, má mnoho kamarádů a cítí se ve Švédsku jako doma. Jednoho dne mu z Austrálie zavolá jeho biologická matka a on se rozhodne ji navštívit. Zvítězí v Mikeovi dosavadní švédský životní styl a stesk po starých kamarádech, nebo radost z nově nalezené rodiny a původních kořenů?
Diskriminace na základě víry a náboženského vyznání
Problematická otázka víry a náboženského vyznání rozděluje obyvatelky a obyvatele členských zemí EU do dvou názorových táborů. Podle jednoho z nich je tento typ diskriminace rozšířený (44%), druzí ho pociťují výjimečně (47%). Podle pěti procent všech dotázaných tato diskriminace vůbec neexistuje. Česká republika se řadí na předposlední místo s 11%. Obyvatelé a obyvatelky České republiky také spíše souhlasí s viditelným nošením náboženských symbolů na pracovišti: pro se vyslovilo 59% respondentek a respondentů. Nejvíce přitom nesouhlasí Litva (29%) a Francie (36%).
Valné shromáždění OSN vyhlásilo v listopadu 1981 Deklaraci o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře. K diskriminaci na základě víry a náboženského vyznání dochází z důvodu příslušnosti k určitému náboženství či víry, nebo také proto, že je člověk bez vyznání.
Podle výzkumu veřejného mínění, které provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) platí v České republice náboženství za jednu z nejnižších hodnost – spolu s politikou. Lidé si mnohem více cení rodiny (více než tři čtvrtiny dotázaných); přátel a známých; práce; volného času a teprve pak politiky a náboženství.
Diskriminace na základě víry a náboženství tak v České republice nepatří k těm nejpalčivějším, proto jsme se zaměřili především na odstranění mýtů a stereotypů spjatých s některými náboženstvími a světovými konflitky, týkajícími se víry.
Karneval rozmanitosti uvede tři snímky s tematikou diskriminace na základě víry a náboženského vyznání: Děti islámu o šestici mladých lidí, kteří přišli do Švédska z různých arabských zemí a kteří přistupují různě k pravidlmů šaríji; Ďáblovo hřiště o životě Amišů v USA a Most přes Wadi o soužití Židů a Arabů v Izraeli.
Užitečné odkazy:
http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005013101&PHPSESSID=188c2302944350eaca6f2c7a31bd11ab
http://www.unison.org.uk/acrobat/B986.pdf
http://www.enar-eu.org/en/events/regdisc/religious%20discrimination%20in%20Europe%20LA.pdf
http://www.sant.ox.ac.uk/princeton/pap_rudiger.shtml
Anotace
Děti islámu
Bo Harringer / Švédsko / 2006 / 75 min.
Snímek představuje šest mladých lidí, kteří přišli do Švédska z různých arabských zemí. Někteří vyznávají pravidla šaríji, někteří se proti islámským pravidlům bouří. Jeden je hiphoper, jiní považují hudbu za hřích. Někteří tvrdí, že žena musí poslouchat svého muže, někteří – nebo spíše některé – bojují za ženská práva. Film Děti islámu ukazuje, že není muslim jako muslim – stejně jako v jiných náboženstvích vstupují do výkladu života ve víře další kritéria, související s jejich vlastní identitou.
Ďáblovo hřiště
Lucy Walker / USA / 2001 / 77 min.
Uprostřed nejmodernější civilizace žijí v USA lidé, kteří se všeho vzdávají ve prospěch prostého života ve víře. Amišové nepoužívají žádná motorová vozidla a do jejich domů nevede elektřina. Po dosažení šestnácti let však dostávají mladiství příslušníci této komunity křesťanů možnost okusit všech svodů okolního světa – ďáblova hřiště. Snímek je portrétem čtyř mladých lidí, kteří se ve víru divokých večírků snaží najít své místo ve světě a rozhodují se, zda chtějí svůj život strávit jako amišové, či jako běžní Američané.
Most přes Wadi
Barak a Tomer Heymannovi / Izrael / 2006 / 57 min.
V kraji Wadi, který se nachází ve středu Izraele, žijí v těsné blízkosti Židé a Arabové. Po desítkách let násilných konfliktů se společně rozhodli založit dvojjazyčnou a národnostně smíšenou školu pro své děti. Sama idea jako by najednou přemostila národnostní, politické a náboženské konflikty celého Izraele. Každý státní nebo náboženský svátek však znamená pro učitele a rodiče dětí nelehké rozhodování o tom, co se mají děti učit. Situace je složitá jak pro dospělé, tak pro děti samotné, které čeká buď cesta tolerance, nebo zášti předchozích generací.
O Člověku v tísni
Člověk v tísni vznikl jako humanitární organizace, která za patnáct let rozšířila svou působnost do mnoha dalších oblastí – podporuje rozvoj v méně šťastných oblastech světa (Etiopie, Afghánistán, Namibie a další), podporuje sociální integraci ve 45 českých a moravských městech a obcích, pořádá festival Jeden svět, podporuje dodržování lidských práv (Kuba, Bělorusko, Moldávie a další) a provozuje informační a vzdělávací projekty.
„Člověk v tísni ve světě v rámci svých humanitárních a rozvojových projektů přímo pomohl přibližně 1 156 000 lidem (utečencům a lidem v krizových nebo válečných oblastech, kterým pomohl zabezpečit jídlo, pitnou vodu, přístřeší či nové zaměstnání, žákům a učitelům škol a dalším),“ bilancuje patnáct let Člověka v tísni Marek Štys, vedoucí humanitární a rozvojové sekce. Nepřímo Člověk v tísni prostřednictvím opravené infrastruktury, nových klinik a nemocnic a mnoha jinými způsoby zlepšil životní podmínky 2 819 000 lidí.
„Člověku v tísni, přesněji řečeno našemu snažení, které začínalo v roce 1992 v rámci humanitárně-reportérského týmu Epicentrum a pokračovalo jako Nadace Lidových novin, aby se v roce 1994 proměnilo v Člověka v tísni, je letos 15 let,“ říká Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni, který stál u jejích začátků. Oslavu patnáctých narozenin pořádá Člověk v tísni jako poděkování všem, kteří za dobu jeho existence podpořili jeho činnost.
„Člověk v tísni ve světě v rámci svých humanitárních a rozvojových projektů přímo pomohl přibližně 1 156 000 lidem (utečencům a lidem v krizových nebo válečných oblastech, kterým pomohl zabezpečit jídlo, pitnou vodu, přístřeší či nové zaměstnání, žákům a učitelům škol a dalším),“ bilancuje patnáct let Člověka v tísni Marek Štys, vedoucí humanitární a rozvojové sekce. Nepřímo Člověk v tísni prostřednictvím opravené infrastruktury, nových klinik a nemocnic a mnoha jinými způsoby zlepšil životní podmínky 2 819 000 lidí.
Společnosti Člověk v tísni se za patnáct let od svého vzniku podařilo:
Ve světě
• přímo pomoci přibližně 1 156 800 lidem v Asie, Africe, Latinské Americe a Evropě (žákům a učitelům škol, lidem v krizových nebo válečných oblastech, kteří dostali balíčky s jídlem a dalšími nejnutnějšími potřebami, a dalším). Nepřímo Člověk v tísni prostřednictvím opravené infrastruktury nebo nových nemocnic zlepšil životní podmínky 2 819 000 lidí po celém světě
• vyhlásit 22 SOS sbírek a z jejich výtěžku pomohl lidem v Sarajevu, Íránu, Čečensku, Afghánistánu, na Kubě, Srí Lance a v mnoha dalších zemích
• postavit nebo zrekonstruovat 241 škol
• podpořit lidi usilující o demokratizaci a dodržování lidských práv v Bělorusku, Moldávii, Barmě, na Kubě, Ukrajině...
V České republice
• založit festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, za jehož devět let existence mělo 282 314 diváků možnost shlédnout 1016 filmů
• myšlenku filmu jako účinného vzdělávacího prostředku rozšířit na 2200 základních a středních škol po celé zemi v rámci programu Jeden svět na školách
• v oblasti intekulturního a globálního vzdělávání uspořádat semináře pro 2500 učitelů, vychovatelů, studentů, úředníků státní správy, samosprávy a Policie ČR v rámci programu Varianty
• poskytnout komplexní řešení problému sociálního vyloučení a pomoci tak jen za poslední rok 2500 rodinám ve 110 vyloučených komunitách 45 měst a obcí po celé zemi
• pomoci při rozsáhlých povodních v letech 1997, 2002 a 2006
• založit Klub přátel Člověka v tísni (www.clovekvtisni.cz/klub), ke kterému se rozhodlo připojit již 2950 lidí
www.clovekvtisni.cz
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
