AOPK ČR: Likviduje Správa CHKO Bílé Karpaty biodiverzitu?

Při čtení publikace Ohrožený hmyz nelesních stanovišť: ochrana a management (Konvička et al. 2005) jsme narazili (pracovníci Správy CHKO Bílé Karpaty) na několik nepřesností a chybných údajů týkajících se Bílých Karpat. Protože publikace jako celek je pro ochranu přírody přínosem, rádi bychom tyto zavádějící informace uvedli na pravou míru.

Kapitola 2.2. Rekviem za žluťásky popisuje mimo jiné management luk v Bílých Karpatech od 80. let minulého století, kdy ochranáři začali bojovat se zarůstáním luk. Píše se např. (str. 17): „Plošně omezená práce dobrovolníků napodobovala maloplošnou extenzívní mozaiku typickou pro hospodaření v minulosti.“S touto představou nelze souhlasit, protože většina tehdejších zásahů byla velmi razantních: po likvidaci křovin (i když s použitím sekyrek a pil) na řadě míst zůstaly holé plochy bez travního podrostu, odstraňované dřeviny se většinou pálily na ohništích přímo v lokalitě a teprve v následujícím roce bylo zahájeno pravidelné kosení. Obnova původního travinného porostu v takovýchto lokalitách trvá minimálně desítku let a na mnoha místech probíhá doposud. Zdaleka se tedy nejednalo o idylickou simulaci tradičního obhospodařování. Je však pravda, že tyto zásahy probíhaly na menších výměrách (v rámci možností ruční práce dobrovolníků), celkově se jednalo o desítky hektarů. Tehdejší dobrovolnická činnost tedy představovala mnohdy intenzivní a vždy pouze plošně i časově omezené zásahy. Podstatou tradičního hospodaření je ovšem něco zcela jiného, a to plošná údržba celé krajiny, realizovaná v průběhu celého roku po malých částech.

Od začátku 90. let Správa CHKO Bílé Karpaty usilovala o zajištění dostatečných finančních prostředků na údržbu nejcennějších lokalit. Mimochodem se tak neskromně domníváme, že tato naše iniciativa přispěla k vytvoření Programu péče o krajinu.

O několik řádků dále se říká: „Ochranáři vedou minulou válku, v níž byl hlavní prioritou boj se zarůstáním luk. Hlavně aby byly posečeny, tolik už nezáleží, jak a kdy.“

Takové krédo by si žádný ochranář nikdy nevzal za své. Vždyť ani při jednostranném zájmu o botanickou složku louky, jenž bývá bělokarpatským ochranářům neprávem přisuzován, není lhostejno kdy a jak bude pokoseno. Termín seče byl pro ochranáře vždy velmi důležitý – donedávna byly s ohledem na možnost dozrání diaspor rostlin preferovány pozdní (červencové) termíny. To odpovídalo i nárokům živočichů, zejména hmyzu, v souladu s tehdejší úrovní poznání. Průběžně jsou zásady péče o louky uvážlivě přizpůsobovány tak, aby odpovídaly nejnovějším botanickým i zoologickým poznatkům. Dále bychom chtěli dodat, že v roce 1998 pracovníci Správy začali spolupracovat na přípravě programu SAPARD, ve kterém byly Bílé Karpaty jedním ze 4 pilotních míst v republice, kde se tento program testoval. Jednalo se o střídání pastvy a kosení (simulace tradičního obhospodařování), vyplocení mokřadů a vodních toků na pastvinách, ponechávání neposečených pásů na loukách a zatravňování regionální travinobylinnou směsí. I když se do tohoto programu přihlásilo jen 6 zemědělských subjektů, všechny body navrženého programu byly úspěšně otestovány. Je tedy jasné, že louky v žádném případě nebyly (a nejsou) sečeny paušálně či bez ohledu na místní podmínky.

Také kapitola 6.1. Zemědělství: agroenvironmentální platby obsahuje některé nepřesností. Na str. 96–97 se uvádí: „Máme luční rezervaci, ta někomu patří; pokud se zapojí do agroenvironmentálních plateb, bude zde hospodařit ‚ekologicky‘, a my se nemusíme starat. Takto se stalo, že do agroenvironmentálních titulů spadlo přes 80 procent rozlohy luk v bělokarpatských rezervacích. Správa tamní CHKO se tím připravila o možnost reagovat na případný negativní vývoj.“

Výměra hodnotných luk (kromě NPR i dalších stovek hektarů v ochranných pásmech a dalších I. zónách) je přes 2000 hektarů. Jen na traktorové pokosení těchto ploch (ve výši 4000,- Kč/ha) by bylo třeba minimálně 8 miliónů korun, což je více než roční příděl financí z PPK. Bez použití zemědělských dotací na tyto lokality by se tedy další hodnotná území nekosila ručně, nezatravňovalo by se regionální směsí, nelikvidovaly nálety na ladem ležících pozemcích, nevysazovaly místní odrůdy ovocných stromů nebo další zeleň, nepodporovala přirozená obnova lesů… Měli jsme raději stovky hektarů luk v NPR nechat ležet ladem?

Nehledě k tomu, že při zavádění agroenvironmentálních titulů ani nebylo možno uživateli pozemku, byť třeba v NPR, zabránit vstoupit do „agro-envi“ programu. U nových agroenvironmentálních programů (EAFRD) tato možnost existuje a Správa jí v mnoha případech využila. Je však otázkou, zda se podaří zajistit dostatek financí na správnou údržbu těchto pozemků. Má-li být tato péče lepší, než by byla podle pravidel „agro-envi“, bude to stát minimálně dvakrát více než prosté traktorové sečení za 4000,- Kč/ha.

Chceme reagovat i na otázku v kap. 6.2. Tvorba stanovišť a nová divočina (str. 100):

„Jindy, třeba v případě výsevů druhově bohatých bylinných směsí, mohou být počáteční náklady vyšší, vyrovná je však podstatně nižší náročnost vzniklých porostů na zahradnickou údržbu. (…) Proč ale tyto možnosti, navzdory nesporným kladům, nejsou skoro vůbec využívány?“

S použitím druhově bohatých směsí na obnovu přírodních stanovišť je spojena celá řada problémů, počínaje biologickými vlastnostmi jednotlivých rostlinných druhů, přes genetický původ materiálu, druhové složení směsi, registraci osiva, dotační podmínky až po praktické otázky sběru osiva v přírodě, množení druhů v matečných porostech, skladování směsi, agrotechniky výsevu, následné péče založeného porostu atd.

K úspěšné tvorbě regionální travinobylinné směsi je proto nutné, aby spolupracovali botanici, pícnináři a subjekty, které jsou schopné osivo nasbírat a namnožit. Konečně je třeba přesvědčit vlastníka či uživatele pozemku, aby takto připravenou směs použil.

Přes veškerá tato úskalí se podařilo v CHKO Bílé Karpaty od roku 1999 zatravnit přes 300 ha regionální druhově bohatou směsí. Kromě ochranných pásem chráněných území bylo toto osivo poskytnuto na rekultivaci 3 skládek a na přeměnu orné půdy v louky či pastviny u několika zemědělských subjektů. Snahou je inspirovat k používání místních směsí i další regiony ČR. Z iniciativy ZO ČSOP Bílé Karpaty proběhla v roce 1997 na toto téma konference (Jongepierová 1997) a v posledních letech několik pracovních seminářů. Výsledkem několikaletého projektu (VaV – SM/6/2/04) je metodika Obnova druhově bohatých porostů (Jongepierová et Poková 2006), ve které je i kapitola věnovaná významu zatravňování pro živočichy.

Pod fotografií v obrázkové příloze jsme našli “Plošná dvojí seč provozovaná v posledních letech v NPR Čertoryje zdecimovala populace všech ohrožených druhů motýlů. Zbylé neposečené ‚žírné‘ pásy jsou nesmyslně úzké a daleko od sebe.“

V letech 1997–2005 zajišťovala péči o NPR Čertoryje ZO ČSOP Bílé Karpaty z finančních prostředků SFŽP dle schváleného plánu péče. Celoplošné pokosení této NPR proběhlo pouze v roce 1997, poté byl na základě upozornění entomologů zpracován nový plán péče, na jehož tvorbě se podíleli jak botanik, tak zoolog Správy. Domníváme se, že jsme byli mezi prvními územími, kde zpracování plánu péče probíhalo v úzké spolupráci botanika a zoologa. V tomto plánu (schváleném v dubnu 1999!) bylo stanoveno ponechávání patnáctiny až desetiny výměry území nekoseného v podobě louček nebo pásů s tím, že polovina této výměry bude v případě vhodných klimatických podmínek kosena během září a října. Pokud se recentním poznáním došlo k závěru, že ponechávaná šířka pásů nebyla dostatečná, nelze to interpretovat jako ignoranci Správy.

Fotografie úzkých pásů v komentované publikaci pochází z roku 2006, kdy kosení NPR Čertoryje bylo hrazeno ze zemědělských dotací a zemědělci se snažili skloubit plán péče o NPR (požadavek na ponechávání pásů) se zemědělskými dotacemi, které požadují pokosení celé výměry bloku. Při vymezování druhově bohatých luk pro nové agroenvironmentální programy (EAFRD) byla celá výměra této NPR vyňata z těchto programů (stejně jako u několika dalších MZCHÚ dosud financovaných resortem zemědělství), aby Správa CHKO mohla uplatňovat požadavky plánu péče. Je však stále nejasné, zda se na tyto výměry podaří zajistit dostatečné finanční prostředky.

Text pod fotografií o plošné dvojí seči je zcela vymyšlený, protože všechny orchideové louky v Bílých Karpatech jsou koseny pouze 1x ročně (kdo by také platil 2 seče, když otavy díky suchu téměř nenarostou). Navíc zde řadu let panovala ohledně sena Nerudovská otázka: „Kam s ním?“ Jedinou lokalitou, která byla dříve sečena dvakrát ročně, byla část NPR Porážky, kde v 70. letech minulého století proběhl rekultivační zásah a bylo částečně změněno druhové složení dosevem kulturních trav. V NPR Čertoryje probíhá pouze ostrůvkovitá občasná druhá seč na místech s invadující třtinou křovištní.

Co říci závěrem – je nám líto, že při psaní tak významné publikace nepovažovali autoři za nutné kontaktovat Správu CHKO Bílé Karpaty a probrat s ní některé popisované problémy. Společnou diskusí se tak mohlo předejít zavádějícím informacím a možná i lépe objasnit skutečnou příčinu ubývání některých druhů motýlů.