Kraj Vysočina: Nikdo z rychlostní železnice nejásá

Návrh konceptu územního plánu kraje Vysočina vyvolal debaty o trati vysokorychlostní železnice, která by měla možná v budoucnu naším krajem procházet. Není divu, protože v územním plánu by měla být nejen zanesena možná trasa, ale také ochranná pásma kolem tratě, která jsou široká šest set metrů. Důsledkem je stavební uzávěra v tomto koridoru a tedy mnohdy katastrofální dopady na rozvoj jednotlivých obcí, jichž se navržená trasa dotýká. V případě některých obcí se dokonce může jednat o praktický zánik. Koncept územního plánu ale trasu rychlé železnice nevymyslel a nikdo z představitelů kraje z rychlostní železnice nejásá.

Celý problém vznikl už před pěti lety, kdy vláda přijala rozhodnutí o možné budoucí výstavbě vysokorychlostní železnice bez jakékoli veřejné diskuze a tedy jakékoli pozornosti sdělovacích prostředků. Zároveň schválila i možné trasy, z nichž dvě varianty se týkají také Vysočiny. Navíc se vláda zavázala držet územní rezervu pro tyto trasy, která musí být následně zanesena do územně plánovací dokumentace.

To jsou rozhodnutí a opatření, která tehdy vládu vlastně nic nestála. Že na stamiliardovou investici naše republika prostě nemá finanční zdroje? Potřebujeme vůbec takovou železnici, jestliže se naše už existující dráhy potácejí v zásadních ekonomických a provozních problémech? Nevšiml jsem si, že by na toto téma probíhal alespoň náznak diskuzí. Zkrátka si tohoto neuvěřitelného závazku tehdy nikdo nevšiml. Dnes, díky připravovanému konceptu územního plánu, je najednou problém na stole s fatálními následky pro desítky tisíc obyvatel a to jenom v našem kraji. V dalších krajích to budou čísla ještě větší.

Omezení katastrofálních důsledků je možné v několika variantách. Sama trasa je přes Vysočinu vedena ve dvou – severní a jižní. Pokud v územním plánu rozhodneme o jedné z nich, obyvatelům části kraje spadne kámen ze srdce, druhým balvan nezmizí a stavební uzávěra se začne uplatňovat. Nerozhodneme-li, popřípadě koncept územního plánu vůbec neschválíme, paradoxně bude důsledek ještě horší – stavební uzávěry se postupně začnou uplatňovat v obou trasách. Při jakékoli aktualizaci územních plánů dotčených obcí se tyto uzávěry potom nutně projeví, což už se vlastně děje posledních několik let. Poslední a nejjednodušší je zrušit zmíněné rozhodnutí vlády, případně jej upravit tak, aby stavební uzávěry nemusely být v této chvíli uplatňovány v územních plánech vůbec. Co když bude za deset či dvacet let nakonec rozhodnuto dráhu nestavět? V územních plánech omezení zmizí, ale jak k tomuto nakonec zbytečnému omezení jednotlivé obce i vlastníci nemovitostí přijdou? A jestliže se někdy naše vláda rozhodne podobnou stavbu stavět, má přece dost možností, jak o její trase rozhodnout například zákonem. Nakonec stejné mechanismy se uplatnily i v případě velkých liniových staveb jako dálnice nebo ropovody.

František Dohnal, hejtman kraje Vysočina