Moravská galerie: Výstava Sběratelé a mecenáši I ― Aristokracie

Sběratelé a mecenáši I ― Aristokracie
Kabinet Místodržitelského paláce Moravské galerie v Brně, Moravské náměstí 1a, Brno
vernisáž 23. srpna 2007 v 17 hodin
24. srpna – 6. ledna 2008

KURÁTOR VÝSTAVY
Zdeněk Kazlepka

GRAFICKÉ ŘEŠENÍ TISKOVIN
Jiří Maška

PRODUKCE
Miroslava Pluháčková, Vendula Borůvková

PROPAGACE
Simona Juračková, Hana Laudátová, Eva Maňasová

Základ sbírek volného i užitého umění Moravské galerie v Brně byl položen se vznikem Františkova muzea (pozdějšího Moravského zemského muzea) v roce 1817 a Moravského uměleckoprůmyslového muzea v roce 1873. U zrodu Františkova nebo také „národního muzea“ (Nationalmuseum), jak bylo tehdy současníky nazýváno, stála vzdělaná a patriotická moravská šlechta, která darovala muzeu do jeho počátků umělecká díla nebo vzácné předměty ze svých vlastních sbírek. Mezi těmito kosmopolitně smýšlejícími sběrateli–mecenáši vynikli zvláště italský kníže Odoardo III. Collalto e San Salvatore (1747–1833), který patřil vůbec k prvním „sponzorům“ muzea, hrabě Friedrich Silva Tarouca (1816–1881) a rakouský kníže Johann II. z Liechtensteinu (1840–1929).
Výstava představí necelou desítku exponátů z volného i užitého umění, které pocházejí z majetku těchto tří výjimečných osobností. Představené sbírkové předměty patří nejen k nejstarším akvizicím Moravské galerie v Brně, ale jsou současně dokladem kontinuity trvání této muzejní instituce, jež vznikla v roce 1961 sloučením obrazárny Moravského zemského muzea a Moravského uměleckoprůmyslového muzea.


DŮLEŽITÍ MECENÁŠI Z ŘAD ARISTOKRACIE

K prvním „sponzorům“ Františkova muzea patřil Odoardo III. z Collalto e San Salvatore (1747 Treviso–1833 Brtnice). Pocházel z prastarého severoitalského rodu, který odvozoval svůj původ již od langobardských králů. Tento smyslem pro umění oplývající kníže shromáždil ve svém vídeňském paláci na náměstí Am Hof pozoruhodnou sbírku starožitností. Součástí této znamenité kolekce byly i umělecké předměty zdobící interiéry moravských collaltovských zámků v Brtnici a v Uherčicích, které dal kníže zvelebit podle poslední vídeňské módy. Odoardova rozsáhlá sbírka obsahovala kromě obrazů starých mistrů, soch ze dřeva, bronzu i mramoru, předmětů ze slonoviny, želvoviny a drahých kamenů, i řadu antických skulptur a gem (kameje a intaglie), z nichž některé daroval Františkovu muzeu. Tímto darem se stal nejen jedním z prvních mecenášů nově vzniklé instituce, která si kladla za cíl ku „slávě, vzdělávání, průmyslu a štěstí Moravy“ zmapovat široké spektrum společenských a přírodních oborů, ale zároveň se stal zakladatelem sbírky antického umění na Moravě. V roce 1819 a 1821 získalo muzeum od knížete padesát kusů antických kamejí zasazených do prstenů ze zlata, dvanáct kamejí s poprsími prvních římských císařů z alabastru na mramorových destičkách zasazených ve zlatě, mramorovou bustu Marca Aurelia a čtyři antické hlavy z pentelského mramoru, které údajně pocházely z Herculanea a Pompejí. Kolekci obrazů Františkova muzea kníže obohatil o rozměrný obraz, představující oficiální portrét prince Evžena Savojského (1663–1736), proslulého císařského vojevůdce a vynikajícího znalce a sběratele umění. Jeho autorem byl stejně tak věhlasný malíř Johann Kupezky (1666–1740), který zde zobrazil portrétovaného v sebevědomém postoji jako „apoteózu aktivní moci“. Předpokládá se, že Kupezky namaloval obraz v roce 1715 a později Philipp Rugendas (1666–1742) přimaloval do pozadí výjev z bitvy u Bělehradu, která se odehrála v roce 1717, a v níž Evžen Savojský zvítězil nad tureckými vojsky.
U Bělehradu pod prapory Evžena Savojského bojoval i Manuel da Silva Tarouca, pradědeček dalšího ze šlechtických mecenášů Friedricha Silva Tarouca (1816 Čechy pod Kosířem–1881 Brno). Taroucové byli starým, původem portugalským rodem, který se v rakouských zemích, a poté i na Moravě, usadil v 18. století, a který je v českém dějepise umění neodmyslitelně spjat s osobností Josefa Mánesa. Právě Friedrich, navštěvující hodiny kreslení u Josefova otce Antonína, stál na počátku kontaktů, z nichž se vyvinulo přátelství i pozdější hmotná podpora Mánesovy umělecké dráhy. On sám se po vzoru svého dědečka Františka Šternberka (1763–1830), mecenáše umění a věd, spoluzakladatele Společnosti vlasteneckých přátel umění (předchůdkyně Národní galerie) a pražské Akademie, intenzivně zajímal o umění a podílel se na vlasteneckých aktivitách české a moravské společnosti. Poté, co se v roce 1846 usadil v Brně, začal systematicky budovat sbírky mincí, rytin, starých tisků a jiných uměleckých děl, z nichž některá zdědil po svém dědečkovi hraběti Šternberkovi. Sem patří na výstavě zastoupený „ovidiovský“ obraz Pan a Syrinx od benátského malíře Sebastiana Ricciho (1659–1734). Jeho knihovna průběžně doplňovaná svazky z nejrůznějších vědních oborů i českou literaturou sloužila zájemcům i jako knihovna veřejná. Snaha přispět ke vzdělání širších vrstev a naplnění národnostních cílů motivovaly velkorysý dar několika tisíc svazků Františkovu muzeu (1854). O pět let později před odchodem do severní Itálie, kde sloužil dobrovolně jako vojenský kaplan, témuž muzeu daroval nejen další část své bohaté knihovny, ale také umělecké a historické sbírky. Friedrich Silva Tarouca se stal mecenášem muzejních sbírek i nepřímo, když knihovnu a umělecké poklady po návratu z Itálie (1866) znovu nashromážděné, odkázal Matici moravské, jejímž smyslem bylo přispívat k poznání českých dějin a k rozvoji české vzdělanosti. Když tato instituce po vzniku samostatného československého státu ukončila činnost (1919), převedla své sbírky, tedy Friedrichův odkaz, do brněnských muzeí a Moravské zemské knihovny. Celý soubor, který Moravská galerie v Brně jako dědička Obrazárny Moravského zemského muzea spravuje, čítá na dva a půl tisíce položek: dva obrazy, rozsáhlé konvoluty grafických listů, soubory reprodukcí malířských děl 16.–19. století a přes 560 kreseb – mezi nimi i zde vystavenou Didoninu smrt od Friedricha Heinricha Fügera.
Mecenášem Františkova muzea a současně členem elitní skupiny padesáti nejvýznamnějších zakladatelů Moravského uměleckoprůmyslového muzea byl i Johann II. z Liechtensteinu (1840 Lednice–1929 Valtice). Rod Liechtensteinů, jehož dějiny podle legendy sahají až do dob římské republiky, začal nabývat na významu na počátku 17. století za Karla I. (1569–1627), který upevnil pozice rodu na valtickém, lednickém a boskovickém panství. Roku 1608 dosáhl povýšení do knížecího stavu, o šest let později získal pro rod dědičně titul opavského vévody a roku 1622 krnovského vévody. S osobou Karla I. se pojí také počátek systematického budování rodových uměleckých sbírek. Tato dlouholetá rodová tradice vyvrcholila na přelomu 19. a 20. století, kdy se hlavou rodu stal kníže Johann II. Jeho sběratelský zájem se soustřeďoval především na italské a nizozemské umění 14., 15. a počátku 16. století. Nakupoval zvláště italské deskové obrazy, sochařské výtvory renesančního umění, svatební truhly, tzv. cassone, a italskou majoliku. Zalíbení našel i v benátské malbě 18. století a ve výrobcích prvních evropských porcelánek.
Kníže nejenže dál rozšiřoval bohatou rodovou sbírku, současně také podporoval řadu státních i soukromých muzeí po celé monarchii. Nejvíce se soustředil na podporu Slezského zemského muzea v Opavě, jehož byl protektorem. Významně přispěl i k budování sbírek brněnských muzejních domů. Moravské uměleckoprůmyslové muzeum od něj získalo více jak dvě stovky exponátů, mezi nimi i jedinečnou kolekci italské majoliky s vrcholnými příklady faenzské produkce z počátku 16. století. Františkovu muzeu věnoval šest italských obrazů z 15. a 16. století, několik nizozemských prací ze 17. století a řadu děl malířů 19. století, mezi nimi např. dva žánrové obrazy od Petruse van Schendel.


KONTAKT PRO MÉDIA

Hana Laudátová, manažerka pro média, +420 724 516 672, +420 532 169 174
tisk@moravska-galerie.cz