Zoo Děčín: Zachráněný výr Kubíček

Jedním z řady úkolů zoologických zahrad je také péče o handicapované živočichy, tedy zvířata a ptáky s nejrůznějším postižením. Bývají to nejčastěji zvířata poraněná, ale hlavně na jaře lidé přinášejí do zoo i řadu mláďat, zdánlivě opuštěných, které však jejich rodiče jenom ponechali na chvíli samotné a brzy by se k nim vrátili. V dobré víře, že zachraňují zvířátku nebo ptáčeti život, ho tak o něj často lidé připraví, protože i přes veškerou péči zkušených ošetřovatelů v zoo bývá péče biologických rodičů nenahraditelná a mládě uhyne.

Jsou však i opačné případy, kdy lidská pozornost pomůže mládě opravdu zachránit. Takovým je i příběh výra Kubíčka, který začal v děčínské zoo 20. 5. letošního roku. Tehdy přinesl jeden z návštěvníků zoo do péče ošetřovatelů malé, asi 14 –ti denní mládě výra velkého. Zřejmě vypadlo v lese z hnízda a bylo vysílené, hladové a prokřehlé. V zoo se mu dostalo odpovídající péče, zejména od jeho hlavní opatrovnice, chovatelky Renaty Ludvíkové a malý výr Kubík, jak byl pojmenován, se začal pomalu zotavovat. Zpočátku se živil nasekanými kousky masa, později už dostával i celé menší potkany, myši nebo kuřátka. Ve věku jednoho měsíce se podobal Kubík veliké kupce prachového peří s ohromnýma oranžovýma očima a silnýma nohama s ostrými pařáty.

Výr velký je naší největší sovou, patří mezi ohrožené druhy fauny ČR. V dospělosti váží 2-4 kg a dosahuje velikosti až kolem 70 cm. Veliké soví oči mají vysokou rozlišovací schopnost, až 100x lepší než člověk. V úplné tmě sice také nevidí, ale tehdy nastupuje další výjimečný soví smysl, a tím je sluch. Lov kořisti za tmy usnadňuje sovám i jejich pověstný neslyšný let, kdy soví sluch není rušen zvukem vlastních křídel. Výr se v přírodě živí různými savci do velikosti zajíce, ptáky a někdy si pochutná i na rybě nebo na obojživelnících a plazech.

Náš výr Kubík je velice vnímavý ke svému okolí, zvláště ho vždy upoutají pohybující se lidé nebo zvířata. Když se na někoho zaměří pohledem, začne pohybovat a kroutit hlavou, čímž si zaostřuje pohled, ale výsledný dojem je velice komický. Ve své voliérce vydává neustále zvláštní zvuky, kterými na sebe upozorňuje kolemjdoucí. S radostí se vydává ze své ubikace na obhlídku přilehlého dvorečku, kde si nejprve procvičí svá mohutná křídla o rozpětí kolem 170 cm. Poté se začne rozvážně procházet a tváří se přitom nanejvýš důstojně. Své obdivovatele, kteří se k němu příliš přiblíží, se pokouší zastrašit hlasitým klapavým zvukem. Pokud to nepomůže a dotyčná osoba si na něj ještě dovolí i sáhnout, začne ji Kubík jemně oštipovat zobákem a snaží se ji uchopit svým pařátem. Vše dělá ale velice ohleduplně, a nikoho zatím nezranil, i když možnosti i sílu by na to už měl.

Postupně se zbavuje svého prachového opeření a křídelní letky má už plně dorostlé. S tím souvisí i obavy jeho ošetřovatelů, kteří netuší, jestli se Kubík nerozhodne k definitivnímu odletu. Může se stát, že se mladý výr Kubík při jednom rozcvičování křídel vznese, zakrouží nad zoo, aby se rozloučil se svými lidskými přáteli a odlétne- podle svého výběru a uvážení – neznámo kam… Pravděpodobnější varianta jeho dalšího osudu je však ta, že už je natolik zvyklý na lidskou společnost, že zůstane v zoo. V přírodě by mu kvůli ztrátě přirozené plachosti hrozilo příliš velké nebezpečí ze strany pytláckých střelců, pro které by byl snadným úlovkem.