ZO ČSOP Rokycany: Zamotaného raroha zachránili hasiči

Kuriózní případ záchrany sokolnicky vedeného vzácného dravce raroha velkého řešili v nedávné době rokycanští ochránci přírody ve spolupráci s Hasičským záchranným sborem Plzeňského kraje – územním odborem Rokycany.

Raroh velký – dravec často využívaný v sokolnictví – ulétl svému majiteli včetně sokolnické výbavy od posedu a zamotal se do stromu v Němčičkách nedaleko Rokycan. Naštěstí si jej všimla kolemjdoucí paní Hamáčková, která kontaktovala svého manžela a ten rokycanské ochránce přírody. Ti se okamžitě vydali na místo, načež zjistili, že vyprostit zamotaného raroha z větví vysokého stromu je nad jejich technické možnosti. Proto se s žádostí o pomoc obrátili na hasiče. Ti vyslali do míst vysouvací žebřík, jehož posádka raroha bez potíží vysvobodila ze smrtelné pasti. Kdyby totiž nebyl dravec včas objeven postupně by uhynul hlady. Až do této chvíle probíhalo vše bez problémů, kdyby hasiči s vysouvacím žebříkem při zpáteční cestě nezapadli. Muselo tedy přijet další vozidlo. To však zachránce bohužel nevytáhlo. Ze zachránce se tedy během okamžiku stal zachraňovaný. Naštěstí si rokycanští ochránci dokáží poradit téměř v každé situaci. Proto zavolali speciální lesnický traktor, který si s vytažením naštěstí poradil a vše tedy dobře dopadlo. Dravec se vrátil svému majiteli, hasiči zpět na základnu a ochránci přírody ke své práci.

Raroh velký /Falco cherrug/ je hnědě zbarveným druhem sokola zřetelně větším než sokol stěhovavý. Má světlou hlavu s málo zřetelným vousem na lících. Spodní strana těla je na bílém podkladě silně hnědě skvrnitá, hřbet je hnědý. Nohy mláďat jsou modrošedé, starých žluté, oči tmavě hnědé. Prachový šat je bílý. Ozývá se „kikikiki“ nebo protáhlým „kie-kie“. Raroh velký obývá nejčastěji stepní krajinu lemovanou pohořími či skalami, na kterých s oblibou hnízdí. Hnízdí však i na stromech v agrocenózách kulturní stepi. Na skalách zůstává věrný jednou vybranému hnízdišti,

na stromech je odkázán na hnízda jiných ptáků. Hnízdí od března do května. Samice snáší čtyři až pět červenohnědě skvrnitých vajec, na nichž sedí 31 dnů. Vylíhlá mláďata krmí ještě šest až sedm týdnů. Kromě období hnízdění žije raroh velký tiše a nenápadně. Rarozi velcí jsou všestranní lovci. Loví stejně na zemi jako ve vzduchu. Jejich kořistí jsou živočichové do velikosti králíka nebo kachny. Je částečně tažný, táhnou zvláště mladí ptáci.

Záchranná mise se tedy vydařila. Zbývá jen poděkovat všem zúčastněným – nálezkyni uvízlého raroha paní Hamáčkové z Rokycan a samozřejmě hlavně rokycanským profesionálním hasičům, kteří pomohli. Bez jejich pomoci by záchrana raroha byla velice těžká. Nutno však podotknout i skutečnost, že to nebyl první případ příkladné spolupráce mezi hasiči a ochránci přírody. Někdy pomohou ochránci hasičům či jiným složkám integrovaného záchranného systému, jindy zase hasiči vypomohou ochráncům přírody technikou. Jedná se např. o záchranu domněle přimrzlých labutí či úprav čapích hnízd. Příkladů spolupráce je však mnohem víc. Svoji významnou roli sehrál při vyprošťování hasičů i Petr Bouše z Dýšiné, za což mu též patří obrovský dík. Svoji ochotou a nezištností dokázal, že to s naší společností není až tak zlé. Kéž by podobných lidí bylo kolem nás více.

A ještě malá poznámka

K rarohům mají rokycanští ochránci přírody zvláštní vztah. V roce 1996 až 1998 pomáhali Mgr. Janu Kumberovi z Volduch s realizací zajímavého projektu, se kterým se můžete blíže seznámit na www.csop.erc.cz – odborné programy – raroh velký

Česká republika tvoří západní hranici areálu rozšíření raroha velkého. Historická hnízdiště v Čechách byla popsána až na linii Vltava - Labe. Dnes už se tento náš největší sokolovitý dravec v Čechách příliš nevyskytuje. Zásluhu na tom má s největší pravděpodobností člověk, který ojedinělá historická hnízdiště v minulosti brutálně vystřílel. „Woborzil našel v r. 1842 hnízdo na skalnatém pravém břehu Vltavy u Větrušic, ulovil samici a vybral 5 vajec. V roce 1843 znovu hnízdil pár na skalách protějšího břehu mezi Morání a Letkami, ale Woborzil ulovil celý pár a dal vybrat 4 mláďata. Znovu v Čechách hnízdil až v r. 1932 až 1933 ve Vojtěchodole u Mšena, ve výklenku pískovcové skalní stěny. Není vyloučeno občasné hnízdění i jinde (v r. 1940 na skále poblíž Milešovky byla nalezena čerstvě vypelichaná pera starého jedince a vypátráno na skále i hnízdo) “. Zdroj citace : K. Hudec, W. Černý : Ptáci 2, str. 210, Academia, nakladatelství ČSAV, Praha 1977.

Motivem naší činnosti bylo obnovení populace rarohů velkých, kteří díky člověku neměli šanci založit prosperující populaci. Proto jsme v letech 1996 - 1998 ve spolupráci s Magistrátem města Ústí nad Labem a firmami SETUZA, a.s. a AGROPORT, a.s. ze stejného města vypustili celkem 10 rarohů velkých, v oblasti, kde v minulosti hnízdili. Vypouštění jsme prováděli z ploché střechy Obecního domu v Ústí nad Labem, neboť se jedná o výškovou budovu, z níž je krásný výhled do okolní přírody s přitažlivou Mariánskou skálou. Z důvodu rizika úrazu elektrickým proudem při dosednutí na sloupy elektrického vedení jsme naše rarohy velké neoznačovali širokými ornitologickými kroužky. Dali jsme přednost tenkým, nesnímatelným duralovým kroužkům s kombinací mikročipu systému Trovan, který je vpíchnut v prsní svalovině, bezprostředně u hřebene prsní kosti. Nesnímatelné kroužky jsou většinou ze žlutohnědě eloxovaného duralu, a proto jsou velmi nenápadné i při pozorování silným dalekohledem. Naše rarohy lze tedy spolehlivě identifikovat pouze po odchycení. Z 10 vypuštěných rarohů velkých bylo 8 mladých jedinců blízce příbuzných pocházejících z našeho chovu. S nimi byli zcela nepříbuzní 2 jedinci - pěstounský „otec“ mláďat, vypuštěných v r. 1996, který byl také sokolnicky vycvičen (Ikar) a přikoupený mladý raroží samec, vypuštěný v r. 1997 (Saša). Vypuštěná mláďata se nejdéle vracela k přikrmování (1 měsíc) v r. 1997, kdy jsme na střeše Obecního domu měli umístěnou i jejich adoptivní matku. Tohoto starého a sokolnicky vedeného raroha jsme nad Obecním domem i volně pouštěli ke kroužení z důvodu zvýraznění přirozené rodičovské péče. Vzhledem k tomu, že do současné doby nevíme o žádných ztrátách na životech námi vypuštěných rarohů velkých, domníváme se, že se všech 10 dravců naučilo samostatně lovit. Dnes se mohou i rozmnožovat. Naše metodika tedy umožňuje téměř bezztrátové vypouštění mláďat do volné přírody.

V naší činnosti chceme i nadále pokračovat spoluprací s dalšími lidmi, kterým není lhostejný osud rarohů velkých v Čechách. Proto jsme ZOO Ústí nad Labem poskytli 1 mladý raroží pár odchovaný v r. 1999 k dalšímu rozšiřování chovu, i když se sami (díky tragické události, při které jsme přišli o chovný raroží pár) potýkáme s nedostatkem odchovaných rarohů velkých. Souvisí to i s nedostatkem finančních prostředků na jejich chov. V současné době odchováváme také sokoly stěhovavé (Falco peregrinus) a to ptáky středoevropského a britského původu. Zásadně se však nezabýváme odchovem kříženců obou těchto druhů.

Díky úsilí realizátorů se hned druhým rokem (tj. v r. 1997), kdy projekt probíhal, dostavily první dílčí výsledky. Bylo zjištěno hnízdění rarohů velkých v Labských pískovcích, respektive cca tři kilometry od hranic - bohužel na německé straně. Tehdy se jednalo o hnízdění mladé samice a starého samce, jejichž tři mláďata zlikvidoval výr velký - přirozený nepřítel denních dravců. Nemuselo sice jít o „naše“ dravce, v každém případě to však dokumentuje vhodnost zvolené oblasti pro přirozené hnízdění rarohů velkých. Ústecký ornitolog Jiří Vondráček pozoroval rarohy velké v Ústí nad Labem i 16.2., 17.5., 2.6. a 1.7. roku 1998. V dalším případě byl raroh velký v tomto městě pozorován i při úspěšném ulovení městského holuba.