Zoo Děčín: Zoo: Uličník je zpátky!

Když byly Ulimu dva roky odcestoval dělat společnost samici do ústecké zoologické zahrady. Tam pobyl několik let. "Přibližně na půl roku se v roce 2007 vrátil zpátky k nám, poté pro něj koordinátor chovu našel místo ve francouzské zoo St. Martin la Plaine. Tam však po úhynu samice zůstal sám. U nás mezitím uhynul samec Kašpar, a proto jsme požádali koordinátora chovu o přidělení nového samce," vysvětlil zoolog. Rozhodnutí koordinátora tak vrátilo Uliho, kterému v děčínské zoo říkají zrdobněle Uličník, zpátky do Děčína.
"Na uvítanou jsme Uličníkovi přichystali mísu plnou ovoce, zeleniny a těstovin. S adaptací, myslím, problémy nebudou, hned mu chutnalo a s Utou si také hned padli do oka," uvedl ošetřovatel Zdeněk Šimek.


Babirusa (Babyrousa babyrussa) patří zcela jistě k nejbizarnějším zvířatům světa. Toto prase je pojmenováno podle domorodého názvu a znamená volně přeloženo „rohaté prase“ (babi = prase; rusa = roh). Název babirusa se rozšířil i do ostatních světových jazyků.
Samcům babirus dodávají prazvláštního vzhledu velmi dlouhé špičáky. Ty horní prorůstají kůží na rypáku, směřují kolmo vzhůru a obloukovitě se stáčejí k očím. Vytvářejí tedy zdání jakýchsi rohů, což zcela jistě vedlo k jeho domorodému jménu. Dolní špičáky bývají u starých jedinců ještě delší a jsou rovněž zatočené směrem k čelu. Samci si své kly brousí o kmeny stromů, ale pravděpodobně je používají k vzájemným soubojům a potyčkám jen ojediněle. Horní kly jsou totiž kupodivu křehké a překvapivě snadno se lámou. O jejich pravé funkci se vedou doposud učené diskuse, zdá se však, že slouží jen jako prostředek k imponování samici nebo k zastrašování nepřítele. Samice mají špičáky zakrnělé, u některých mohou dokonce zcela chybět.
Šedohnědá kůže na těle je měkká, zbrázděná četnými záhyby a téměř bez štětin. Velmi podivně působí také chobotovitě prodloužený rypák, který babiruse dobře umožňuje vyhledávat a získávat potravu v lesním podrostu. Babirusy obývají deštné pralesy zpravidla v blízkosti vodních toků, jezer a mořského pobřeží, ale také bažinaté a keřové porosty nedaleko lidských sídel. Zde si vyhledávají rostlinnou i živočišnou potravu, na rozdíl od ostatních prasat však neprorývají rypákem půdu, ale živí se listím, plody a drobnými živočichy, které najdou na zemi a v bylinném patře.
Babirusy nepatří k velkým prasatům. Délka těla se pohybuje obvykle mezi 80 a 110 centimetry, ocas je dlouhý 27- 32 cm a výška v kohoutku dosahuje 65 – 80 cm. Hmotnost dospělců může být až 100 kg. Dokáží se velmi rychle pohybovat v podrostu a také velmi dobře plavat mezi ostrůvky na moři. Potulují se v menších skupinách kolem 8 jedinců krajinou, kde svou přítomnost mohou ohlašovat charakteristickými hluboce mručivými hlasy. Babirusy odpočívají na dobře chráněných místech v ložích z trávy, listí a větví, velmi rády se také vyvalují v bahnitých kalištích.
Mívají dva vrhy do roka, ale samici se rodí jen 1 až 2 selata. Na rozdíl od ostatních prasat nejsou mláďata pruhovaná a samice má pouze jediný pár mléčných bradavek (proto ani nemůže mít více selat, protože by je neukrmila). Březost trvá přibližně 155 - 158 dní. Pohlavně mláďata dospívají přibližně po 1,5 roce života a dožívají se až 24 let věku.
Babirusa obývá pouze ostrov Sulawesi a několik menších přilehlých ostrůvků. Patří mezi ohrožené živočichy, jeho populace byla v roce 1986 odhadována na 4000 jedinců, ale v současnosti bude toto číslo patrně nižší. Je totiž lovena domorodci pro své chutné maso. Člověk pro babirusu představuje prakticky jediného nepřítele, neboť mimo přímého pronásledování působí negativně i odlesňováním krajiny a potenciálním přenosem chorob i parazitů z domácích prasat.