Bohaté země vysávají bývalé kolonie skrz obnovitelné zdroje energie. Říká se tomu klimatický kolonialismus

Tarfaya, v Maroku ležící instalace větrníků byla v roce 2016 se svými 300 MW největší na africkém kontinentu.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | TEDxTarfaya / Flickr

Táíwò sice vnímá pozitiva různých alternativních energetických koncepcí pro klima a rozvoj, ale současně varuje, že programy typu Nový zelený úděl (Green New Deal), které nyní s nadšením prosazují američtí Demokraté, nepředstavují často nic jiného, než novou formu kolonialismu rozvojových zemí. „Pro mě osobně je Nový zelený úděl jen prohloubením a rozšířením cizí nadvlády nad chudšími zeměmi, akorát prostřednictvím různých klimatických iniciativ. Je to snaha dále omezovat jejich nezávislost a dostat se k jejich zdrojům. Je to prostě klimatický kolonialismus, což je termín, který může znamenat odlišné věci pro různé lidi.“ Proč tak ostrá slova?

Brali jsme si od nich a teď se divíme, že mají málo

Dnes již bohaté a plně rozvinuté země, které své hospodářství částečně založily i na zisku z kolonií, kritizují své kdysi podřízené země za nedostatečně aktivní přístup k řešení klimatických problémů. Paradoxní je, že ony samy svou zelenou ekonomiku často vystavěly na základě zisků z kolonií, kterým dříve takovou možnost upíraly. Do kolonií byly dlouhá léta dodávány technologie spíše třetiřadé, výběhové a zastaralé, jejichž emisní bilance klimatickou krizi spíše prohlubovala. Podle Táíwòa získaly dnes rozvinuté země svůj náskok na úkor zemí třetího světa, a teď po nich znovu chtějí, aby s nimi držely krok. Tím to ale nekončí.

Termosolární elektrárna v africkém Maroku.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Michael Taylor©IRENA / Flickr

Ochráníme jejich půdu. Před nimi

Za příklad klimatického kolonialismu dává Táíwò například systém uhlíkových kompenzací (carbon offsets), které fungují jako „odpustky“. Při ní si například může bohatá korporace, jejíž činnost produkuje emise, zakoupit nebo pronajmout kus pralesa někde v tropech. Jeho přísnou ochranou pak kompenzuje svou negativní uhlíkovou bilanci. Teoreticky to funguje dobře, ale jen z pohledu vyspělého světa. Nikdo se totiž neptá, co přísná ochrana pralesa u rovníku udělá s miliony tamních obyvatel, kteří jej dosud měli za zdroj obživy. „Je to jednostranná směna, která prospěje pouze společnostem, ale už ne tisícům Uganďanů, Mosambičanů nebo Tanzánců, “píše Táíwò. Nejde při tom o nic neobvyklého, od roku 2014 skupují norské společnosti východní Afriku ve velkém, a letos se pustily i do skupování pralesů v Indonésii. Opět to vypadá navenek pozitivně: někdo rozumný se postará o to, aby světu nemizely pralesy. Ale ty pralesy vlastně nejsou Norska, byť nad nimi převezmou kontrolu.

Čistá energie z Třetího světa. Ne pro něj

Podobné a ne-li horší jsou pak plány rozvoje obnovitelných zdrojů, které jsou vlastně celé o zabírání cizího území a zdrojů. K tomuto problému se často vyjadřuje i profesor Daniel A. M. Egbe, koordinátor Africké sítě solární energie, podle nějž se jedná o jasnou formu exploatace afrických zdrojů. Z odvážných plánů na výstavbu obřích solárních farem v Africe, například 25 000 hektarovou v Tunisu, a podobně svými rozměry neskromné projekty Noor Ouarzazate v Maroku, totiž nebude mít prospěch Afrika. Staví je totiž Evropané, a čistá energie odtud bude zase proudit do Evropy. Miliony solárních panelů, které by si Afričané zatím stejně dovolit ze svého nemohli, tak Afričanům kromě pronájmu pouště nepřinesou žádný zisk nebo elektřinu. Možná si jednou na vlastní solární farmy nastřádají, ale pak už je stejně nebudou mít kam umístit. Ta nejlepší místa v Africe si totiž do té doby zabere Evropa.

Ano, můžeme. Ale jedině s Mexikem

Tím se Táíwò dostává zpět k Novému zelenému údělu amerických Demokratů. Ten totiž slibuje výraznou a rychlou změnu kurzu stávající energetiky ve směru obnovitelných zdrojů. Současná kapacita Spojených států produkovat dostatečné množství solární energie je ale omezená, a tak v tomto ambiciózním plánu počítá se stavbou solárních elektráren v Mexiku a státech střední Ameriky. Čímž naplňuje podle Táíwò pojem klimatického kolonialismu, tedy vysávání zdrojů a energie ze zemí, které budou na ekologické politice USA jen tratit. Je prý jedno, jestli takové počínání nazveme bojem proti klimatickým změnám, ale pořád je to prý jen novodobý kolonialismus.