Britové hledí na blata: jejich revitalizace by posloužila k vázání emisního uhlíku

Zatímco v Čechách spekulujeme, jestli se na sucho a klimatické změny připravíme stovkou přehrad nebo tisícovkou rybníků, ve Velké Británii by chtěli obnovit původní blata. / Ilustrační foto

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Lucy_Prior / pixabay.com

Nejprve ty špatné zprávy, týkající se současnosti: nedotčené mokřady, rašeliniště a blata pokrývají dnes v Británii jen zlomek původní rozlohy. Drtivá většina z nich byla napojena na meliorační systémy a vysušena. Uvolnila se tím půda pro zemědělské hospodaření.

Problém je, že když se začnou blata odvodňovat, začnou při přesychání uvolňovat do atmosféry oxid uhličitý, který byl dosud vázaný v biomase. Ročně je to kolem 15-20 milionů tun CO2, což není úplně zanedbatelné. Celá ekonomika britských ostrovů produkuje kolem 380 milionů tun, takže pokud chce někdo snižovat emise, nemůže dlouhodobě ignorovat ani vysušená blata.

Levné provedení, masivní úspory

Dobrá zpráva, související s budoucností, je v podobném duchu. Pokud by se podařilo blata a rašeliniště znovu zavodnit a překrýt vegetací, přírodní systém vázání uhlíku by se obnovil. Technicky to přitom je asi tak náročné, jako ucpat odtok a uzavřít výpustě, tedy vlastně velmi snadné. Komplikací je, že by tím mohlo utrpět britské zemědělství. I když i to je relativní.

Ne každá meliorovaná blata jsou obdělávána nebo pasena, pro patrný úspěch by do startu postačilo zavodnit 10-20 % původní rozlohy rašelinišť v nížinatých údolích. Ty by navíc efektivně zadržovaly vodu v krajině.

Každá legrace něco stojí a ani obnovení blat by nebylo zadarmo. Odhady nákladů se pohybují mezi 8-22 miliardami liber v následujícím století. Nejde jen o vyčíslení doprovodných technických opatření, jako spíš o ztráty zemědělského hospodaření.

„Je tu hodně variant, možností a s nimi souvisejících nejistot,“ potvrzuje nepřesnost odhadů Adam Dutton z úřadu Národní statistiky, který byl požádán Parlamentem o vyčíslení možností revitalizace. „Na druhé straně, úspory v emisích po takovém opatření by se daly vyčíslit sumou 109 miliard liber.“

Když se to nepřežene…

Nápad se zavodněním blat se pozdává i profesoru hydrobiologie Chrisi Evansovi. „Právě ta nížinná blata na východě Anglie, která bychom rádi zavodnili mezi prvními, jsou v současnosti největšími přírodními producenty emisí.“

Ze zdroje emisního znečištění by se mohl stát lapač. Zavodnění regionu by také částečně řešilo otázku narušeného vodního režimu, půdní eroze a přetížení státního rozpočtu, protože zemědělská produkce „na blatech“ musí být zatím dotována.

Evans také upozorňuje na značný rozptyl v odhadech nákladů možné revitalizace rašelinišť. „Pokud budeme na místa zavážet materiál helikoptérou, přijde nás to draho.“ Obává se totiž, že by se například Ministerstvo pro zemědělství a otázky venkova chtělo až příliš aktivně chopit iniciativy, která by přitom mohla být pojata jako nenáročná přirozená obnova.