Česká vědkyně se podílela na unikátním výzkumu. Klíčovou roli hrály housenky z plastelíny
Je dobře známo, že tropické oblasti v blízkosti rovníku hostí mnohem více druhů než oblasti blíže pólům. „Otázkou dosud zůstávalo, jestli jsou i vzájemné vazby mezi živočišnými druhy směrem k rovníku silnější,“ říká Kateřina Sam z Entomologického ústavu Biologické centra AV ČR, která podklady v terénu pro nebývale rozsáhlý experiment připravovala na třech lokalitách z celkem 31, kde se pokus odehrával. „Směrem od rovníků počet druhů rostlin i živočichů klesá. Znamená to tedy, že i vzájemných vazeb, končících predací, bude méně?“ Hledání odpovědi ale nebylo snadné.
Globální trendy predace býložravého hmyzu totiž nikdy nezjistíte z jediné lokality. Kateřina Sam proto zdůrazňuje, že celá studie byla možná jen díky masivnímu společnému úsilí mezi výzkumnými pracovníky po celém světě: „To je krása toho, čemu říkáme distribuované pokusy. Jako ekologové si obvykle klademe otázky o procesech, které jsou mnohem rozsáhlejší, než by dokázal obsáhnout jediný výzkumník nebo tým. Když ale zapojíte vědce z celého světa, pochopíme všichni širší obraz toho, co se před námi odehrává.“ A byl to obraz skutečně plastický, či spíše plastelínový.
Za účelem měření míry predace totiž vědci rozmístili na listy rostlin na třech desítkách lokalit 2900 housenek vyrobených z dětské plastelíny. Dohromady podél 11,635 kilometrů dlouhého gradientu, od Arktického kruhu po jižní Austrálii. O to se postaralo celkem 41 výzkumníků z jednadvaceti různých zemí a desítky jejich dalších spolupracovníků v terénu. A dál? V následujících dnech se chodili zvědavě dívat, kolik těchto skrz naskrz falešných housenek bylo napadeno.
„Skvělá věc na téhle metodě, je, že můžete sledovat, kdo je skutečně predátorem,“ říká Sam. Čelisti mravenců zanechávají dvě malá bodnutí, zatímco ptačí zobáky zanechávají otisky tvaru V po obou stranách housenky. Stejně snadno poznáte i otisky chrupu obratlovců. A výsledek? „V podstatě každých 111 kilometrů od rovníku, tedy o každý stupeň zeměpisné šířky, klesá šance na napadení housenek o 2,7 %.“ Housenka žijící poblíž pólu má jen osminovou šanci na napadení predátorem v porovnání s housenkou na rovníku.
Podle Kateřiny Sam bylo fascinující to, že vzorek nebyl jen zrcadlený na obou stranách rovníku, ale také se objevoval podél gradientu nadmořské výšky. Konkrétně pak o 6,6 % na sto metrů nadmořské výšky. „Pohybujete-li se po horském svahu, zjistíte stejný pokles v riziku napadenosti jako při pohybu směrem k rovníku k pólům. To naznačuje, že interakce mezi druhy mohou být globálně ovlivňovány stejným hybatelem."
Studii, která posouvá hranice výzkumu i míru spolupráce mezi vědci z celého světa, nastartovala zdánlivě nevinná odborná rozprava mezi ekology Tomasem Roslinem a Eleanor Slade. Oba, stejně jako naše Kateřina Sam, pracovali už dříve s plastelínovými atrapami housenek. „Jenže Tomas použil plastelínové housenky v Grónsku, a kvůli téměř úplně nepřítomnosti kousanců si myslel, že tahle metoda nefunguje,“ vysvětluje Sam. „Eleonora je použila v deštných pralesích na Borneu, a zjistila, že to funguje až moc dobře. Oba autoři nakonec začali přemýšlet o tom, že vlastně může jít o dva konečné body globálního trendu, a oslovili další spolupracovníky, s prosbou o spolupráci.“
Z výsledků studie vyplývá, že členovci, zvláště mravenci, mohou být jedněmi z nejsilnějších činitelů, kteří kontrolují býložravé členovce, housenky hmyzu. „Abychom pochopili, proč svět zůstává zelený a není zcela zkonzumován hordami housenek, neměli bychom podcenit roli dravého hmyzu," říká Roslin.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
