Co nám vlastně říkají vyhynutí a zázračné návraty druhů? Video

Kdy se vlastně stane nějaký druh vyhynulý? Je to zdánlivě prostá otázka, která dnes v ochranářské praxi zaznívá poměrně často. Už proto, že se takovým vyhynutím většinou snažíme bránit. Jak ale ukazují události z několika posledních týdnů, ne vždy to s oním vyhynutím trefíme a způsob této definitivní klasifikace bude asi zapotřebí přehodnotit. Píše o tom Independent.

Nazýváme jí jen latinským jménem Chelonoidis phantasticus. S českým překladem jsme se neobtěžovali, protože tahle mimořádná želva z ostrovu Fernandina na Galapágách byla od roku 1906 považována za vyhynulou. Letos, dne 21. února, byla po 112 letech znovu objevena, jako dočista živá. Pak následovala Wallaceova obří včela, se kterou jsme se papírově rozloučili v roce 1980 a levhart obláčkový tchajwanský, kterého jsme neviděli od roku 1983, a tak jsme jej ze seznamu existujících druhů vyškrtli v roce 2013.

Jenže v průběhu necelých čtrnácti dnů se hned tři druhy, které jsme měli za vyhynulé, ukázaly být živé. Takhle s živými mrtvými nemůže pracovat ani městské krematorium, ani sofistikovaná ochrana přírody. Kdy je tedy druh vyhynulý?

Neviděný neznamená mrtvý

Z definice IUCN je to prosté: „Druh je zařazen mezi vyhynulé, když neexistuje žádné důvodné podezření o smrti posledního známého zástupce druhu.“ Kritérií je samozřejmě víc. Je zapotřebí provést vyčerpávající opakované pozorování v terénu, ve známých i očekávatelných habitatech zmizelého druhu. Tak, aby byly postiženy všechny časové fáze jeho vývoje. Je to vlastně detektivka, při které řešíte, co pár posledních zástupců vyhynulého druhu dělalo měsíce a léta před smrtí posledního exempláře.

A protože vyhynutí druhu obvykle předchází kratší nebo delší pobyt na Červeném seznamu ohrožených druhů, stávají se logicky s jeho narůstající vzácností přímá pozorování vzácná. Proto si často nejsme jistí, jestli druh vymírá, nebo to už má za sebou. Proč na tom záleží?

Odepsat předčasně je chyba

Protože omyly mohou být bolestivé. Vyhynutí nějakého endemického druhu může dát podnět pro zrušení rezervací, které jsou už teď vlastně nadbytečné. Zmizí etický či politický argument pro jejich údržbu. Velké peníze, směřující do ochrany a výzkumu konkrétního kriticky ohroženého či už vyhynulého druhu, mohou být přesměrovány jinam, k dalším potřebným. Jenže to funguje i naopak: zrušit rezervaci, i když v ní bez našeho vědomí přežívá pár skutečně posledních exemplářů? Když předčasně odepíšeme druh ještě přežívající mimo náš dosah, podepisujeme tím často rozsudek smrti.

Proto se na definitivu, zařazení druhu mezi vyhynulé, čeká dlouhá léta. Datum spatření posledního exempláře v terénu je totiž jen zřídka i datem jeho vyhynutí.

Hrobečky, příklady neúspěšné ochrany druhu, jsou zrovna tak motivující i deprimující. A ona radostná znovu-objevení? Ty do celého procesu vnáší ještě více zmatku. Je totiž zapotřebí ve velmi krátkém čase zajistit podklady a zaktivizovat zdroje pro rychlou ochranu. V první řadě zjistit, jestli se takový domněle vyhynulý druh jen ztratil ze záběru (a jeho stav zůstává neméně kritický), nebo tu máme celou vzkříšenou populaci.

Nikdo se přitom nežene do ochrany duchů, jsou zapotřebí skutečné důkazy o existenci druhu. Přitom právě jejich absence vedla k domněnkám o vyhynutí. Platí tu opačná presumpce, než v soudním právu. Druh je dále považován za vyhynulý, dokud se neprokáže opak. Pochybnosti může rozptýlit jasný důkaz, ale ne vždy je možné na kameru ukázat „ptáka v hrsti“.

Návraty, zmizení. A podvody

Zmíněnou želvu z Galapág sice 112 let nikdo neviděl, ale v posledních letech se hromadily důkazy v podobě pobytových stop: trus, otisky v písku, okusy na kaktusech. Walaceova obří včela spadala do trochu jiné kategorie, technicky byla druhem, o kterém nebyl dostatek dat (data deficient). A stále spornou existenci levharta obláčkového nedávno potvrdila pozorování dvou skupin místních rangerů. Stoprocentní jistotou ale neoplýváme. Situací, kdy někdo finguje zázračný návrat vyhynulého druhu, je totiž také dost.

Naposled se tak stalo loni v říjnu, v Austrálii, kde s pomocí muzejních vzorků peří někdo „připravil scénu“ slavného návratu nočního papouška.

Zprávy o vyhynutí nebo návratu druhů je proto vždy zapotřebí brát s jistou rezervou. Vždy ale nesou poselství: naše vědomosti o přírodě mají daleko k dokonalosti, neměli bychom je přeceňovat. A rozhodně bychom neměli opomínat ochranu ohrožených druhů a spoléhat na šťastnou náhodu. Hranice mezi nedostatkem dat z terénu, kritickým ohrožením a vyhynutím je totiž velmi tenká.

---

reklama

---