Drsný lov velryb u Faerských ostrovů kvůli ochráncům zvířat asi nepřestane. Mohl by ale kvůli těžkým kovům
Známý faerský fotograf a potápěč Ingi Sørensen soudí, že grind je součástí historie ostrovů. Obyvatelé kusu vulkanické souše, ztracené v severním Atlantiku mezi Skotskem a Islandem, by totiž nebyli schopni přežít zimu bez této vydatné dávky živočišných bílkovin. „Je to prostě zdejší způsob života. Kdyby na Faerských ostrovech nebyl lov velryb, nedalo by se tu přežít.“ I dnes je nekomerční lov velryb kulohlavců podstatnou součástí zimní stravy zdejších obyvatel a naložené maso či velrybí tuk jsou nezbytnou surovinou zdejší kuchyně. Ne že by se jednalo o pokrmy místními nějak výrazně preferované. „Když se mě lidé zeptají, jak to velrybí maso chutná, odpovídám jim, že jako pravý anglický hovězí stejk,“ říká Tor Jensen, jeden z místních. „Jako pravý stejk z krávy, kterou jste na týden naložili do moře.“
Ke celému grindu přitáhli v posledních letech pozornost aktivisté z organizací na ochranu zvířat a přírody, v čele se Sea Shepherd. Výsledkem byly v zásadě jen dvě věci. Místní lidé se proti „odporu zvenčí“ při ochraně své tradice sjednotili a lodě Sea Shepherd už nejsou ve faerských vodách více vítány. Kritika nehumánních porážek velryb, nahnaných na pláže a dobíjených harpunami či oštěpy, vedla ale ještě k jedné události. Lov se nově stal „dobrovolnou“ záležitostí a velrybáři si mohou každý rok vybrat, jestli se jej budou chtít účastnit. Jens Mortan Rasmussen je jedním z takových dobrovolníků a za lovem kulohlavců si pevně stojí. „Velrybí maso je totiž zásadním obnovitelným zdrojem potravy pro naše ostrovy. Všechno ostatní jídlo sem totiž musíte dovážet. O masu ze supermarketu přitom stěží víme, odkud pochází.“
Rasmussen dodává, že jeden ulovený kulohlavec je hmotnostně-potravním ekvivalentem k dvěma tisícovkám kuřat. „A pokud říkáte, že dokážete sníst kuře, ale nemůžete zabít velrybu, jste pokrytci. Pro mě je zabíjení každého zvířete pro jídlo jen zabíjením zvířete pro jídlo, a je jedno, jestli je to velryba nebo kuře. Není to dobrá věc, ale je to věc nezbytná pro získání jídla a pro přežití.“ S tím v zásadě souhlasí i další obyvatelka ostrovů, Rannvá Johansenová. Příčí se jí ale způsob, jakým je celý grind veden. Považuje ho za barbarský a přežitý. „Nikdy totiž velrybu nezabijete tak, jako třeba ovci. Té přiložíte hlaveň k hlavě a zmáčknete spoušť a v ten moment je mrtvá. Lov velryb ale trvá i s naháněním celé hodiny. Naháněno je celé rodinné hejno, včetně matek s mladými. A ti všichni nakonec leží v mělké krvavé vodě na pláži a čekají na nůž.“
Faerské ostrovy si však za svou tradicí navzdory silnému mezinárodnímu odporu stojí. Ukončit tuto zažitou praxi by ale v dohledné době mohlo něco docela jiného. Znečištění moří. Zvyšující se koncentrace nebezpečných chemikálií, zejména sloučenin rtuti a těžkých kovů v mořské vodě totiž činí maso ulovených velryb přinejmenším rizikovým zdrojem potravy. „Ve skutečnosti je v moři opravdu hodně znečišťujících látek a ty putují potravními řetězci severních moří až k velkým savcům, velrybám,“ říká Jóanes Eliasen, faerský biochemik. Nejvíce toxickými látkami promořené jsou populace živočichů z vrcholu potravního řetězce, tedy především savci žijící u pobřeží Grónska, Sibiře, Kanady a Faerských ostrovů. „Je ironií, že lidé na ostrovech se pomalu otravují svou tradiční potravou.“
reklama
