Festival Burning Man řeší, jak snížit svou emisní bilanci. Možná přestane pálit dřevěné sochy

Burning Man se pořádá u nevadského Black Rock od roku 1997 a za dobu své existence se nesmazatelně zapsal do historie alternativních festivalů. Jedněmi z ústředních prvků této měsíc trvající společenské seance je idea komunitní soběstačnosti, nezávislosti a bezodpadového provozu. Tedy myšlenek, které hezky zní, ale skutečně dosáhnout jich není snadné. Píše o tom Dezeen.com.

Stačí nahlédnout na webové stránky festivalu a zdá se, že radikální je tu skoro všechno: inkluze, sebevědomí, sebevyjádření. To zbývající je pak striktně nezávislé: občanská odpovědnost, nadání, bezprostřednost. A snaha nezanechat po sobě v nevadské poušti žádné stopy a újmu na životním prostředí.

Jenže když se někde uprostřed pouště, 160 kilometrů od civilizace, sejde 80 000 lidí, dostávají se i jinak hezké ideály do úzkých.

Klimatizace, chlazení nápojů, ozvučení hudebních aparatur, doprava. To vše si žádá energii a produkuje menší či větší mírou nějaké ty emise. Například letošní Burning Man vyprodukoval 100 000 tun CO2.

Co z toho plyne? Vzhledem k tomu, že o čtyři léta dříve to bylo 49 000 tun, v roce 2006 „jen“ 27 000 tun, například to, že se festival rozhodně stává populárnější. Také poněkud komfortnější a rozhodně čím dál tím méně udržitelnější.

Nezávislé stanové městečko se totiž v průběhu let rozrostlo do stanové metropole, která za jeden měsíční festival vyprodukuje tolik emisí, co do počtu obyvatel 17x větší africký stát Svazijsko. Případně, že tu za měsíc zvládnou veselící se lidé vyprodukovat tolik emisí, jako 100x lidnatější Švýcarsko za týden. Což asi úplně v pořádku není.

S kritikou se nyní potýkají i organizátoři, kteří by rádi, aby byl festival do roku 2030 uhlíkově negativní. Snadné to není. I když se totiž mohou pochlubit tím, že za sebou účastníci festivalu nenechávají v poušti odpadky, pořád je zapotřebí dovézt vybavení, zázemí a potraviny do pouště a pak je zase dopravit nazpět do civilizace.

Největší výzvou je ale kritika samotného spalování skulptur a staveb, které daly festivalu jméno. I když se jedná o „obřad a rituál“, do značné míry je naprosto samoúčelný.

Příkladem může být chrám od Marishy Farnsworthové, vystavěný na festivalu v roce 2017. Umělkyně chtěla upozornit na dramatické změny, decimující americké lesy. A tak sesbírala po celých Státech stovku uschlých stromů, dopravila je do svého ateliéru ve Washingtonu, opracovala je, dopravila je do pouště v Nevadě, a tam je „umělecky“ spálila. Podobných skulptur a prvků umění jsou tu každý rok spáleny stovky. Demonstrativní likvidace ohněm se možná dá prodat jako svérázné vyjádření nějakého konceptuálního umění, ale z hlediska tvrdých počtů emisní bilance festivalu je to už nestravitelné. Protože je to pálení pro samotné pálení. A zdaleka se tu nepálí jen dřevo, ale také plasty a další pro atmosféru toxické produkty.

Organizátoři, kteří rozhodně za posledních pár let udělali hezký kus práce, teď stojí před těžkou volbou. Vymyslet další alternativy pálení tak, aby nebyly produkovány emise, ale přitom byla podstata rituálu zachována. Rozmáčení papírových zámků v poušti, s pomocí v cisternách dovezené vody, ale nebude ideálním řešením.

---

reklama

---