I nepůvodní velcí savci mohou přírodě pomoci
Půltunový buvol vodní nebo neméně těžký los evropský vypadají na první pohled jako zvířata, která by mohla mimo přirozený areál svého výskytu působit přírodě značné škody. Přeci jen, jsou to těžkotonážní stroje na vypásání. Jejich průnik do nových lokalit, často i mimo rámec jejich domovského kontinentu, však překvapivě nepřináší tak výrazné komplikace, jako spíše benefity. A byť se jedná o druhy nepůvodní a invazní, ochránci přírody by na ně měli hledět smířlivěji. Alespoň to tvrdí terénní biolog Erick Lundgren z ASU: “Je vlastně stále těžší říct s rozhodnou jistotou, kam tato zvířata – osli, losi, buvoli nebo velbloudi – vlastně skutečně patří.“
Typickým příkladem, který jitří emoce, je neradostný osud divokých koní na pláních amerického středozápadu. Jedná se o druh, který sem byl zavlečen prvními kolonizátory před pěti stoletími. Ve volné přírodě se hojně rozšířil, a nejen vypásáním mění okolní krajinu k obrazu svému. Z definice je to tedy typický příklad nepůvodního invazního druhu. Jenže za těch 500 let se s prostředím natolik sžil, že se vlastně stal jeho přirozenou součástí. Ve své původní domovině přitom už na stáda divokých koní nenarazíte. Měli by být proto divocí koně hubeni i tam, kde získali nový prostor pro život? Takových případů je ale víc.
Lundgren uvádí, že se soustředil celkem na 76 populací velkých býložravých savců, u kterých hned dvaadvacet vytvořilo výrazné populace mimo svůj původní areál. A hned desítka z těchto zvířecích cestovatelů se už ve své původní domovině počítá mezi kriticky ohrožené nebo dokonce už vyhynulé ve volné přírodě. Příkladem může být třeba “obyčejný“ osel africký. Na východě a severu Afriky jdou jeho počty do stovek kusů, zatímco ve světě bychom jich napočítali na 5 milionů. “Možná už proto bychom na některé tyto nově příchozí měli hledět jako na úspěch ochrany přírody, a vítat jejich návrat,“ říká Lundgren.
Spolu s kolegy z ASU pak pro činnost těchto nepůvodních druhů používá termín “zdivočení Antropocénu“. “Likvidovat je mimo jejich přirozený areál by mohlo je i řadu dalších druhů přiblížit riziku vyhynutí,“ dodává. Proč? Tito zástupci megafauny totiž poskytují celou řadu užitečných ekologických služeb, kterými často nahrazují působení svých vyhynulých předchůdců. Jedním z takových užitečných přivandrovalců může být třeba bivol românesc, rumunský vodní buvol. Ten se stal nástrojem přírodního managementu rezervací ve Walesu. Vypásá vodní traviny v mokřinách a na zatopených příbřežních planinách, čímž udržuje vodní plochu otevřenou. Na jeho působení jsou tak vázány desítky druhů migrujících vodních ptáků.
Podobně dobře si pak vedou i obří suchozemské želvy, zavlečené z atolu Aldabra na ostrov Mauricius. Zastupují tu již vyhynulé druhy želv, a výrazně napomáhají k šíření semen stromů. Lundgren nedá dopustit ani na divoké oslíky v Sonorské poušti. Tito “burros“ jsou totiž nepřekonatelní, když přijde na vyhledávání podzemní vody. Svými kopyty rozhrabávají půdu, až vytvoří mělké napajedlo. To nakonec nevyužívají jen oni, ale tucty dalších malých savců nebo ptáků. “Když z krajiny zmizela původní megafauna, nebyl tu nikdo, kdo by něco takového dokázal,“ říká Lundgren. “Nepůvodní druhy velkých býložravých savců ale tu schopnost mají.“
reklama
