I v ochraně přírody se dělají chyby. Jen se o nich zatím moc nemluví

Tvrdit, že projekty v oblasti ochrany přírody nikdy neselhávají, je lež. Chyby a omyly jsou přirozeně vlastní i této oblasti lidského bádání a konání. Přesto se o neúspěšných projektech, které někde ve své realizaci selhaly, většinou nedozvíme. Což většinou vede k opakování těch samých chyb. Změnit to má iniciativa, kterou vyvíjí londýnská Imperial College. Píše o tom Mongabay.com.

Přírodovědkyně Allison S. Catalano nakousla svou prací dost nevděčné, ale přesto zásadní téma. Neúspěchy a selhání projektů praktické ochrany přírody. K těm totiž dochází a možná častěji, než by se nám to líbilo. V odborné literatuře se o nich ale dozvíme jen zřídka. Autorka se soustředila na sociální aspekty a vzájemnou komunikaci v těchto projektech, a když prošla databázemi vědeckých prací, nalezla všehovšudy 220 publikací, ve kterých se hovoří o nesnadném a postupném vývoji na cestě k úspěchu a jen 59 takových, ve kterých se analyzují příčiny konkrétních neúspěchů. Což je vzhledem k počtu celosvětově realizovaných projektů dost v nepoměru.

Tady se chyby nedělají!

„Vytváří se tím nebezpečná iluze, že téměř každý ochranářský počin vede k úspěchu,“ říká Catalano. „Což je dost hrubé zkreslení reality.“ Projekty selhávají, a to z nejrůznějších důvodů: Nedostatečné vedení, špatná koordinace mezi klíčovými partnery, neshody v týmu, příliš mnoho různých zájmů a odlišná motivace jednotlivých partnerů, jejich vzájemná nedůvěra. Korupce, špatné zkušenosti účastníků minulých projektů, pocit odcizení z rozhodování „o nás a bez nás“. Neschopnost porozumět očekávání místních, chybná forma komunikace. Nedostatek financování, špatně směřovaný tok financí a nevhodně rozložený rozpočet. Politika a její turbulentní změny. Je toho vlastně docela dost.

„Pracovala jsem s opravdu malým vzorkem „špatných výsledků“, takže bych z toho nechtěla extrapolovat nějaké dalekosáhlé závěry,“ říká Catalano. „Podstatné je, že o analýze chyb se v ochraně přírody vědecké práce prakticky netvoří.“ Je v tom trocha zvrácené logiky: jen dobrý výsledek je považován za měřítko úspěchu. Nikdo z odborníků nechce být spojován s projektem, který se nepovedl a dopadl špatně. Je to profesní sebevražda. Pokud selžete a dáte o tom světu vědět, není moc šancí, že by vám někdo znovu svěřil odpovědnost a finance k další takové realizaci. Proto se neúspěchy většinou přechází mlčením, kritická zhodnocení jsou zřídkavá (a z 85 % se na nich nepodílí ti, kteří jsou s neúspěšnými projekty spjati).

„V jiných oborech lidského bádání je přitom kritické zhodnocení a dokumentace neúspěchů naprosto běžnou záležitostí,“ vysvětluje Catalano. Těžko si například představit letecké inženýry, kteří by tvrdošíjně zamlčovali a přecházeli nedostatky vlastní práce. Výsledek ve vzduchu by byl katastrofální. Zhodnocení chyb a omylů je přirozenou cestou k učení, k tomu, jak dělat svou práci lépe. „Ochrana přírody je sice hodně jiná, než aviatika, ale i v ní musí být prostor pro přiznání omylu, k vytvoření signálu pro ostatní, že tudy cesta nevede.“

Pozor na ty, kteří nepřiznávají omyl

Stuart Pimm, profesor biologie ochrany přírody z Duke University, s tím v zásadě souhlasí. „Pokud nehovoříme o selhání, nemůžeme porozumět jeho příčinám a nemůžeme ani dosáhnout úspěchu. Stačí se ale podívat na projekty velkých neziskovek jako WWF, The Nature Conservancy, Conservation International, National Audubon Society nebo Wildlife Conservation Society – a zjistíme, že tady panuje úplná absence kritických zhodnocení chyb v projektech, což je samo o sobě dost výmluvné.“

Pochopitelně, že i v takových organizacích panuje vzájemná řevnivost, že se vedoucí neúspěšných projektů obávají nařčení z nekompetentnosti, že se vedoucí těchto organizací bojí, že se špatná reputace po přiznání neúspěchu odrazí u veřejnosti. „Ale bez přiznání vlastních chyb se nikdy nehneme z místa.“

Catalano ve spolupráci s Imperial College a dalšími institucemi nyní řeší vytvoření zatím anonymní platformy, která by umožnila diskutovat problematiku chyb a selhání ochranářských projektů. „Chybí nám definice selhání, neúspěchu a chyb a také dobré příklady neúspěšné praxe.“ Změnit se podle ní musí i smýšlení recenzentů odborných žurnálů, kteří dosud k publikaci připouštěli jen „úspěšné“ projekty.

---

reklama

---