Je práce z domu dobrou zprávou pro životní prostředí? Podle studie dopravy neubyde

Hlavním poselstvím týmu Budnitzové je, že nějaký hromadnější přechod na práci z domova nepovede k pozorovatelnému snížení emisí, pokud nezměníme svůj životní styl.

Foto | mauro mora / unsplash.com

Jarní pandemie koronaviru ve Velké Británii výrazně zvýšila podíl zaměstnanců, kteří pracovali z domu a do své práce dojížděli jen občas. Spousta věcí k jednání se totiž dala vyřešit telefonem, po síti a konferenčními hovory. Když první vlna odezněla, ze 47 % z domova nárazově pracujících jich už 20 % v režimu home-office zůstalo. A možná nastálo. Výhodné je to pro ně i pro jejich zaměstnavatele. Snížily se tak náklady na provoz kanceláří, na energie. A hlavně výdaje ve formě peněz a času, spojené s dojížděním zaměstnanců do práce.

Trend vyhovuje hlavně technicko-administrativním profesím: programátorům, administrátorům sítí, účetním, návrhářům, kteří v Británii momentálně tvoří 90 % tzv. telecommuters. Tedy těch, kteří do práce dojíždí jen virtuálně a s kolegy jednají převážně s využitím moderních komunikačních technologií. Na nudné týmové poradě jsou zastoupeni monitorem s mikrofonem, zatímco si doma v klidu popíjí čaj u vlastního stolu.

Pozitiva a spokojenost na všech stranách? Nedořešenou otázkou zatím zůstává, jestli je taková práce z domu současně dobrou zprávou pro životní prostředí. A studií uveřejněnou v Journal of Transport Geography na ni hledají odpověď badatelé z Oxfordu a Bristolu. Soustředí se přitom jen na dílčí aspekt problematiky, a to vyčíslení cest, které různými dopravními prostředky z domu pracující telecommuters podniknou.

Za volant musíte stejně

Do ranní špičky evidentně nemusí, práce je čeká doma, na monitoru jejich počítače. Což potvrzují satelitní záběry dálničních přivaděčů i městských ulic, stejně jako slibné údaje o nižším znečištění ovzduší nad magistrálami. Cestují ale méně? Ne. Tým Hannah Budnitzové porovnal komplexní údaje o cestách z domu pracujících lidí za období 2009-2016 (kdy to ještě nebylo tolik trendy) a z covidové současnosti. A zjistili, že telecommuters v průměru týdně učiní 19 pojížděk, byť ne vždy nutně automobily, zatímco prezenčně do zaměstnání docházející jich zvládnou 20. Rozdíl je tedy ve výsledku nepatrný. Lidé s prací z domu jen cestují jindy, jinak.

Když už nic jiného, děti do školy/školky odvést ráno musí, stejně jako je odpoledne rozvážet po kroužcích. Uspořený čas, který ušetřili pojížděním kolonou do práce, využívají jinak. K dalším pojezdům v průběhu dne – na nákupy, anebo k dojíždění za volnočasovými aktivitami. Do knihovny anebo na hodinu jógy si zajedou stejně, jen třeba dopoledne. A znovu – osobní auta nejsou jediným dopravním prostředkem, který k tomu volí – ale rozhodně je mezi možnými variantami nejvíce zastoupen. Pokud totiž nežijete v centru velkého města, bez osobního dopravního prostředku se většinou neobejdete.

Život, kde to bez auta jde jen těžko

Hlavním poselstvím týmu Budnitzové je, že nějaký hromadnější přechod na práci z domova nepovede k pozorovatelnému snížení emisí, pokud nezměníme svůj životní styl a neodřekneme se aut. K tomu doplňují, že změna zatím není pravděpodobná, dokud náš životní prostor ve vesnicích a městech nebude takový životní styl bez aut umožňovat. Pokud od nás bude obchod, lékař anebo úřad vzdálen hodinu pěší cesty, budeme se snažit dostat se tam rychlejší a pohodlnější cestou. Byť za cenu emisí produkovaných vlastním vozem. Geografové z Oxfordu také doplňují, že společně s pandemií byl zaznamenám i boom prodejů nemovitostí.

Telecommuters si pořizují domy dále od center velkých měst, blíže venkovu a přírodě, protože jejich styl práce – zbavený nutnosti pravidelného dojíždění do zaměstnání - jim takové bydlení umožňuje. Spolu s tím ale narůstají emise, které běžnými nepracovními pojížďkami produkují. Home-office tedy není univerzálním receptem na snižování emisí z dopravy, tedy alespoň dokud nedojde k dalším změnám na úrovni služeb a jejich dostupnosti.