Kde je díra v cirkulární ekonomice? Třeba v podivné recyklaci elektroniky, končící v Africe

Kolik elektronického odpadu z Evropy zůstane v Evropě? Odpověď by měla snadná, protože se všechny členské země EU v rámci Basilejské úmluvy zavázaly zdržet jeho vývozu. Zvlášť do zemí třetího světa. Investigativní práce Basilejské akční sítě (BAN, Basel Action Network) teď ale tvrdí něco jiného. / Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | inmediahk / Flickr

Řekněme, že se zbavujete výběhové LCD televize, tiskárny, monitoru nebo stolního počítače. Kam s ní? Nejspíš do svěrného dvora, odkud pak asi nejspíš zamíří k recyklaci. Ta by se podle platné legislativy měla v ideálním případě odehrát v zemi původu, v horším případě pak v některé sousední členské zemi EU.

Děje se to? Ověřit si to můžete podobně jako lidé z BAN, kteří „obětovali“ 314 malých sledovacích GPS, které zamontovali do staré elektroniky a odevzdali je spolu s odpadem k recyklaci. A pak jen sledovali, co s ní bude dál.

Elektronika na cestách

Hned do startu je třeba si říct, že na téhle jednoduše načrtnuté investigativní práci BAN by se dala najít spousta chyb: „testováno“ bylo jen 10 zemí EU, zastoupeno bylo jen naprosté minimum z možných sběrných středisek, distribuce GPS mezi sledované země byla nerovnoměrná, výsledek mohlo ovlivnit i to, zda se jednalo o tiskárnu, nebo počítač… ale i tak tu byly zajímavé výsledky.

Třeba to, že se 19 zásilek staré elektroniky (tedy 6 % vzorku) velmi záhy ze sběrného dvora ve své zemi odklonilo od očekávané trasy. Osm zamířilo do jiné země EU a hned 11 jich vyrazilo do světa.

Třeba LCD obrazovky z Velké Británie se podívaly do Nigérie, Tanzanie a Pákistánu. Do Nigérie a Ghany se podívaly počítače vyhozené v Itálii, původně německý monitor skončil v Thajsku, elektronika odevzdaná v Polsku se svezla na Ukrajinu. Stará tiskárna z Irska skončila v Hongkongu.

Nic proti výletům, ale přesně tohle by se dít nemělo. Tedy pokud platí Basilejská úmluva, dohoda omezující pohyb nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování. Všechny zmíněné země ji ale porušily. Zda vědomě? „To těžko říct, ale prakticky všechny tyto vývozy byly velmi pravděpodobně nelegální,“ konstatuje zpráva BAN.

Z procent jsou statisíce tun

Pak už je to jen otázka extrapolace získaných dat. Pokud 6 % zásilek elektronického odpadu končí tam, kde by nemělo, stačí se podívat na celkový souhrn elektronického odpadu vyprodukovaného ročně v EU a chvilku počítat. Výsledek? Zmíněných šest procent totiž odpovídá 352 474 tun elektronického odpadu. Což je pořádná hromada. Pokud byste ji naskladnili na přívěsy kamionů, bude z toho 400 kilometrů dlouhá kolona. Případně, k naložení téhle hromady na přepravní lodě byste potřebovali 17 466 kontejnerů. To jen pro ilustraci toho, o jak nepřehlédnutelnou věc se jedná. S tím, že někdo tady musel něco přehlížet dost dlouho.

Průměrná trasa, kterou odpad z Evropy do neplánovaného cíle urazil, činila 4127 kilometrů. S čímž se jistě pojí nějaké nemalé emise z lodní přepravy. Aby pak ve svém cíli, v zemích, které nemají dostatečné kapacity pro recyklaci takového odpadu, došlo k jejich spálení a rozebrání. To vše za uvolnění olova, rtuti, kadmia, dioxinu, PAU do místních vodních zdrojů, půdy a lidí.

„Takové pojetí recyklace je skutečně děsivé,“ říká Jim Puckett, ředitel BAN. K rozhořčení jej vedou ještě dva důvody. Předně, Evropská komise trvá na tom, že je v současnosti velmi přísná a tvrdě na dodržování zákazu vývozu dohlíží a je pro ni prioritou. Čemuž ale zjištěná skutečnost zrovna neodpovídá. A druhý? „V posledních měsících roste v EU tlak na zrušení (i tak selhávajícího) opatření o zákazu vývozu staré elektroniky k recyklaci.“ Jak by to v Asii a Africe asi vypadalo potom?