Nemusí v Pekle sněžit. Stačí, že na Antarktidě začne pršet

Antarktida, největší poušť planety Země, se mění rychleji, než jsme si donedávna připouštěli. S rostoucími teplotami přibývá deště na úkor sněhu. A právě tento jev zásadně narušuje stabilitu ledovců i křehké polární ekosystémy. Gobi, Kalahari a samozřejmě Sahara v povědomém výčtu největších pouští světa nikdy nechybí. Ten seznam by ale nebyl úplný, pokud bychom k němu nepřipsali Arktickou a Antarktickou poušť. Přesně tak, mrazivé oblasti. Pouště totiž nejsou klasifikovány na základě svých vysokých teplot nebo přítomností písečných dun. Pouště „dělá“ až absence dešťových srážek. A právě to k nim připisuje rozlehlé oblasti polárních pustin. První dvě největší pouště na planetě Zemi jsou ledové.

Za poušť je obecně považována oblasti, kde roční úhrn srážek nepřesahuje 250 milimetrů. I v pouštích totiž umí zapršet. V centrálních částech Sahary je to méně než 50 milimetrů, ale v jejich okrajových oblastech to umí být i třikrát víc. V severních regionech Kalahari naprší i 220 milimetrů ročně. Antarktická poušť patří k těm vůbec nejsušším. Průměrný roční úhrn tu činí méně než 50 milimetrů, ale regionálně jde jen o jednotky milimetrů srážek. V některých jejích oblastech, například v úžině McMurdo, nespadly žádné srážky zřejmě už dva miliony let.

Skutečnost, že Antarktická poušť je království sněhu, ledu a sucha, ovšem přestává platit. To království se mění, a ne úplně příjemným způsobem. V rozsáhlém článku na webu The Conversation na to upozorňuje Bethan Daviesová, glacioložka univerzity v Newcastle.

Uvádí například, že déšť už nyní padá častěji na úzkém a hornatém Antarktickém poloostrově, nejsevernějším výběžku kontinentu směřujícím k Jižní Americe. Poloostrov, který je už teď nejteplejší částí Antarktidy, se tak otepluje rychleji než zbytek kontinentu, a mnohem rychleji než činí globální průměr. Představuje tak předzvěst toho, co může v příštích desetiletích čekat pobřežní oblasti Antarktidy. Zejména křehký Západoantarktický ledový štít.

Průměrné vyšší teploty totiž znamenají více dešťových srážek. I mírné zvýšení teplot předznamenává, že na Antarktidu budou srážky dopadat mírně častěji ve formě deště místo sněhu. Ovšem efekt dešťových srážek sám o sobě už mírný není. Sníh déšť „nemá rád“.

Na Antarktickém poloostrově déšť přináší teplo, sníh rozpouští a odplavuje, čímž ochuzuje ledovce o jejich „výživu“. Tající voda se může dostat až na dno ledovce, kde působí jako mazivo a urychluje jeho pohyb. To zvyšuje odlamování ledovců, tvorbu ker, a zrychluje ztrátu jejich hmoty do oceánu. Na plovoucích ledových šelfech déšť zhutňuje sníh na povrchu, takže se začnou tvořit jezírka vody. Tato voda se pak zahřívá, protože odráží méně slunečního záření než okolní sníh a led, a může se propadat skrz ledový šelf až do oceánu pod ním.

„Tím oslabuje led a podporuje odlamování dalších ker,“ vysvětluje Daviesová. „To může vést k destabilizaci ledového šelfu.“

Tlak na celý ekosystém

Ohrožen je i mořský led. Déšť snižuje sněhovou pokrývku a odrazivost povrchu, což urychluje tání. Úbytek mořského ledu zároveň oslabuje přirozenou ochranu, která tlumí vlny oceánu a brání odlamování konců ledovců. Polárním ekosystémům déšť nepomáhá, naopak je dostává pod velký tlak.

Znamená to méně prostoru pro řasy a kril, méně míst pro rozmnožování tučňáků a tuleňů. V případě tučňáků může dojít k zaplavování jejich hnízdišť. U nich se znovu hodí upozornit na to, že se vyvinuli pro život v polární poušti a na déšť nejsou přizpůsobeni. Peří mláďat není voděodolné, takže silný déšť je promáčí, což může vést k podchlazení a smrti.

Déšť ovlivňuje polární život i v menších měřítcích, byť s většími dopady. Odstraňuje sněhovou pokrývku a narušuje sněžné řasy – mikroskopické rostliny důležité pro suchozemské ekosystémy Antarktidy. Tyto řasy živí mikroorganismy a drobné bezobratlé a zároveň ztmavují povrch sněhu, čímž zvyšují pohlcování slunečního záření a urychlují tání. Sníh rovněž obvykle funguje jako izolace. Tlumí výkyvy teplot a chrání organismy pod ním. Bez něj jsou ale tyto organismy vystaveny drsnějším a proměnlivějším podmínkám.

Dešťové přeháňky pociťují takříkajíc na vlastní kůži i sami polární badatelé. Jsou vybaveni na mráz a oslňující slunce, nikoliv dešťové přeháňky. Letadla, která sem přiváží zásoby, přistávají na štěrkových ranvejích, které jsou zřídkakdy namrzlé. Celá zdejší výzkumná infrastruktura byla navržena pro sníh, ne pro dlouhodobý déšť. Déšť, který zmrzne na přistávacích drahách, je činí nepoužitelnými, dokud led neroztaje. Břečka a tající voda mohou poškozovat budovy, stany, přístroje i vozidla.

Na Antarktidě se nachází 92 oficiálně chráněných historických míst a památek, vzniklých během dvou století objevování a výzkumu. Mnohé z těchto dřevěných chat, skladů a raných vědeckých zařízení byla v prostředí ledové pouště přirozeně zakonzervována. Ovšem v tom mírně teplejším a vlhčím klimatu může rozmrzající permafrost a deště ohrozit stabilitu těchto staveb. Dřevo bude rychleji chátrat, základy se budou propadat.

„Antarktický poloostrov se už dnes rychle mění,“ říká Daviesová. „Pokud se globální oteplení v tomto století přiblíží 2 °C nebo 3 °C, extrémní počasí, srážky a tání se ještě zesílí. Poškození ekosystémů, infrastruktury, ledovců i historických památek může být vážné a potenciálně nevratné.“

Déšť, kdysi v Antarktidě vzácný, se stává silou schopnou přetvářet život na poloostrově. A ne žádoucím způsobem. Jak uzavírá Daviesová: „Omezení růstu oteplení pod 1,5 °C tyto změny zcela nezastaví. Ale může zpomalit tempo, jakým déšť proměňuje tento zmrzlý kontinent.“

---

reklama

---