Klam místo síly. Malí pavouci si vyrábí své větší dvojníky, aby mohli přežít

Malí křižáci rodu Cyclosa z Peru a Filipín přišli s nečekanou obranou proti predátorům: ve svých sítích si vytvářejí nadrozměrné atrapy sebe sama. Tyto falešné siluety většího pavouka matou vážky, ptáky i další lovce a dávají drobným pavoukům šanci přežít období, kdy jsou nejzranitelnější. Na první pohled to vypadá, že celá ta hra s pavoukem a mouchou lapenou do sítě má docela přímočará pravidla, která ve výsledku pro mouchu nekončí dobře. Zapomínat se ovšem nesmí na to, že kolem té napnuté sítě existuje mnohem větší svět, který pro má změnu svá vlastní pravidla hry. A ty zase moc nestraní pavoukům.

Pavouk je sice obávaný osminohý predátor, zhouba drobného polétavého hmyzu, ale pro další ne až tak drobné živočichy je sám spíše chutnou svačinkou. Snadnou kořistí, protože se v utkané síti docela „hloupě“ vystavuje všem hladovým ptákům, ještěrkám, stonožkám, žábám, netopýrům, dravým vážkám, vosám – kutilkám.

Nachytat pavouka v jeho síti přitom není o nic těžší, než třeba u třeboňského rybníka bafnout na rybáře. Víte přesně, na kterém břehu je hledat, kde mají své místečko, poznáte je podle zaparkovaného vozu. Loví sice, ale sami jsou nehybní. Jihočeské rybáře, ty největší predátory kaprů, už raději necháme být. Posloužili nám jen jako zpodobnění pavouků, kteří se při lovu přidržují své sítě, a tím ze sebe vlastně dělají kořist. Ne tedy všichni.

Někteří zástupci pavouků rodu Cyclosa, druhů křižáků z Peru a Filipín, se „naučili“ chytrou strategií alespoň částečně minimalizovat rizika spojená s lovem do sítí, s nimiž se zatím potýkali.

Studii v žurnálu Ecology and Evolution o tom publikovali badatelé z univerzity v australské Canberře. Konkrétně pak entomologové z týmu George Olaha. Než se ale dostaneme ke středu té jimi upletené sítě nových objevů, je třeba zmínit jednu životně důležitou drobnost.

Míra ohrožení pavouků totiž souvisí s jejich – drobností.

Čím menší je totiž lovec v síti, tím univerzálnější je pro ostatní predátory z řad bezobratlých i obratlovců kořistí.

Například dravé vážky – šidélka z podčeledi Pseudostigmatinae - se preferenčně soustředí na lov křižáků s velikostí těla mezi třemi až šesti milimetry. S takovými nemají žádnou práci, a jim samotným přitom dohromady přitom nehrozí. Takže menší křižáky rodu Cyclosa, ať už ty v podhůří peruánských And anebo na svazích hory Mount Kanlaon na Filipínách, systematicky z jejich sítí „sbírají“ a doplňují si jimi vlastní jídelníček.

Ovšem křižáky, kteří jsou větší, raději nechávají být.

Ti by se mohli lépe bránit, být i nebezpeční. Takže pro křižáka, který je existenčně spjatý se svou lovnou sítí, je do jisté míry lepší být co nejdříve tím velkým a vykrmeným pavoukem, kterého vážky – šidélka nechají na pokoji.

Svou velikostí zužuje profil živočichů, kteří by se ho mohli snažit ulovit.

Vyrobit si svého většího dvojníka

Ta naznačená rada – co nejrychleji vyrůst, aby jim dravé vážky daly pokoj – ovšem moc nepomáhá těm křižákům, kteří zatím ještě malí jsou. A to už nás dostává k onomu evolučnímu objevu.

Ti zmínění malí pavouci totiž vytváří ve svých sítích své vlastní dvojníky.

Atrapy, napodobeniny sebe samotných. Jen tedy ve větším měřítku. A tito jejich dvojníci jsou natolik přesvědčiví, že dokážou zmást potenciální predátory. Zásadní je, že tito vytvoření dvojníci jsou o dost větší než pavouci, kteří je vytvořili.

Je to překvapivě důmyslná formu klamu, která stírá hranici mezi prostým instinktem a pohotovou vynalézavostí.

Křižáci ty napodobeniny vytváří z vláken a materiálu, který porůznu sesbírají. Využívají úlomky listů, vysušené zbytky tělíček lapeného hmyzu, kousky půdy.

Každá z nich poměrně věrně napodobuje siluetu těla opravdu velkého pavouka, jeho těla i do stran vybíhajících nohou. Že nejde jen o náhodu, to dokládá, že po dokončení (živí) pavouci tyto makety dále udržují a různě upravují, aby zůstaly zavěšené poblíž středu sítě. Mají pro ně význam. Nejsou to jen odpadky ani náhodně usazené nečistoty.

Jsou to cíleně vytvářené struktury, které slouží současně jako pojistka i klamný cíl.

Silueta většího pavouka, usazená v síti, se totiž v očích případných predátorů ztotožňuje s obtížně zvládnutelnou kořistí. A případně ze sebe atrapa dělá terč.

Tak jako tak z toho těží ten docela malý pavouček – křižák, který se schovává někde poblíž útočníky odrazujícího výtvoru.

To, že pavouci ve svých sítích mají zachycené cosi jako nepořádek, není nic neobvyklého. Těmihle dekorativními prvky, které patří do širší kategorie struktur známých jako stabilimenta, se mohou chlubit desítky druhů pavouků. Ale přesný význam těchto útvarů je do značné míry zahalen nejistotou.

Vědci pro ně zatím navrhli několik možných vysvětlení. Například prý může jít o „zvýraznění“ sítě, tak, aby do ní nevráželi ptáci. Může jít o vytvoření nástrahy v podobě kořisti (ve skutečnosti ale tahle návnada udělá z lovce pavoučí kořist). Nicméně v případě dvou druhů křižáků Cyclosa se dá celá ta námaha vysvětlit snahou o snížení rizika predace.

Vytváření atrap „mnohem většího pavouka“ pomáhá „mnohem menším pavoukům“ přežít.

Jak říká entomolog George Olah: „Tvarováním nečistot a vláken do nadrozměrných napodobenin pavouci mění vizuální informace, na které predátoři spoléhají, a získávají tak ochranu bez rizika přímé konfrontace.“

V té tiché geometrii sítí může přežití záviset méně na síle či rychlosti, a více na tom, jak přesvědčivě dokáže malý pavouk ztvárnit v nadrozměrném uměleckém díle svou vlastní podobu.

---

reklama

---