Kromě národních emisních bilancí by bylo třeba i měření skleníkových plynů

Letos se celoplanetární emise velmi pravděpodobně vyšplhají na 36,8 miliard tun oxidu uhličitého.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | University of Bristol

Kde začít? Možná v roce 1990, se kterým často porovnáváme nynější emise CO2 v zemské atmosféře. Letos se celoplanetární emise velmi pravděpodobně vyšplhají na 36,8 miliard tun oxidu uhličitého. Což je zase a znovu rekord, který milník z roku 1990 překonává o 62 %. Důvod k radosti to rozhodně není, ale k panice nejspíš také ne. Protože o konkrétním původu všech těchto emisí dosud nemáme úplně jasno. Jak to? „S respektem k tomu, jak rigorózně jednotlivé země přistupují k hlášení vlastních emisí, je třeba připustit, že stávající inventární systém má své mezery,“ říká Matt Rigby, který se na bristolské univerzitě specializuje na atmosférickou chemii. A upozorňuje na možná úskalí dosavadního postupu stanovení národních emisních bilancí.

Chyba zrozená z kompromisu průměru

V čem je zádrhel? Menší háček je třeba v tom, že inventarizace pracuje s jistou mírou přípustného kompromisu. Zjednodušováním, průměrováním, standardizací. Dejme tomu, že s pomocí citlivé techniky změříte, kolik skleníkových plynů, metanu, uniká z jedné krávy. Naměřené číslo roznásobíte množstvím chovaných krav v celé zemi. Podobně spočítáte emise z automobilů, komínů továren a elektráren. Jenže ne všechny krávy produkují metan shodnou měrou, podobně jako stejně nečmoudí všechna auta. V průměrech se tedy mohou schovávat i výrazné odchylky. Není to nejpřesnější, ale jde to. Vzniklý součet jednotlivých veličin tak bude do jisté míry odrážet emisní produkci toho kterého státu. A ten větší háček?

„Že na základě takto vypočítané celonárodní emisní bilance nevíme to, co by mnozí z nás považovali za dost zásadní informaci. Tedy kolik v atmosféře nad tou kterou zemí už skleníkových plynů bylo a momentálně je. Většinou totiž takové měření chybí,“ říká Rigby. „Způsob, jakým na národní úrovni monitorujeme skleníkové plyny, je tedy nutně pozměnit a doplnit. Přesněji, je třeba začít průběžně měřit a monitorovat i skleníkové plyny v atmosféře, protože jinak nemáme moc šancí dozvědět o tom, zda někde dosahujeme zlepšení.“

Najdou se příkladné výjimky. Například Velká Británie, Austrálie nebo Švýcarsko patří mezi země, kde si atmosféru hlídají a průběžně monitorují. Díky tomu se mohli například Britové (s vydatnou pomocí Rigbyho týmu) dobrat zajímavých zjištění.

Papírově máme méně, v atmosféře se nic nezměnilo

Třeba, že po léta v národních odhadech emisí skleníkových plynů o 100 % nadhodnocovali výskyt HFC-134a (tetrafluorderivátu etanu). Mělo se za to, že tohle chladicí médium z klimatizací automobilů uniká do atmosféry. Byla to přesně ta chyba kompromisu průměru. Nebo se potvrdilo, že celonárodní vyčíslení emisí oxidů dusíku dost přesně odpovídá tomu, co Británie prezentuje v klimatických zprávách na půdě OSN. Někdy ale takové měření skleníkových plynů v atmosféře přináší víc otázek, než odpovědí. Například u metanu. I když Britové „plní normy“ a dost výrazně od roku 1990 snížili zdroje emisí metanu, což se dá z jejich celonárodních zpráv vyčíst, v atmosféře nad ostrovy je metanu vlastně pořád stejně.

„Teď jde o to, co to vlastně znamená,“ říká Rigby. „Uniká nám metan ze špatně zajištěných skládek, nefunguje nějaká bioplynová stanice, jak má? Nebo byly tyhle emise kompenzovány nějakým jiným opatřením?“ Tým chemiků z projektu DARE-UK, jehož je Rigby součástí, je na základě laboratorních analýz schopen stanovit, jaký je pravděpodobný původ té které molekuly metanu. A tím i zacílit pozornost na konkrétní znečišťující sektor či region. Podstatné je, že díky celonárodní síti atmosféru monitorujících stanic má Británie mnohem lepší přehled o tom, jak moc její národní emisní bilance odpovídají pravdě a kde je prostor ke zlepšení.

Jinak nám ale jen prostá inventarizace zdrojů znečištění a vyčíslení národních emisí, za kterou následují regulace a omezení, moc neprozradí o tom, kterým směrem se vlastně od roku 1990 ubíráme.