Městská zeleň v zápasu proti klimatickým změnám? Ano, ale s košťaty nepočítejte

Staré stromy jsou v rozrůstajících se městech na překážku. Rekonstrukce i novostavby si žádají prostor a letitá zeleň v ulicích se jeví jako zbytné zboží. Developeři často argumentují tím, že projektem vynucenou likvidaci dřevin kompenzují vysazením násobně většího počtu nových exemplářů. Vypadá to jako dobré řešení, příkladné splynutí šedé a zelené infrastruktury. Jenže původní ekosystémové služby, poskytované starými stromy, ta nově vysazená "košťata" prostě nenahradí.

Co že by vlastně zrovna stromy měly umět? Jaké jsou ty jejich ekosystémové služby? Servis jimi poskytovaný v zastavěných oblastech je skoro bez hranic: do své biomasy zapracovávají uhlík, produkují tisíce litrů čerstvého kyslíku. Od kořenů po vrcholky koruny podporují v existenci nejrůznější živočichy, houby, mechy, lišejníky. Zachycují a zpomalují vodu, pomáhají ji vpravit do půdy, nikoliv do kanalizace. Příjemně zastiňují své okolí a tím v létě snižují teplotu, potírají efekt tepelných ostrovů. Mohou pomoci s regulací hluku, jako akustická bariéra.

Stromy fungují skvěle. Ale jen ty rozrostlé

Pokud vás trápí astma, stromy v ulicích vám dají vydechnout. Většinou. Pozitivní efekt stromů taky dohledáte u zdánlivě nesouvisejících jevů. Prokazatelně snižují kriminalitu, přispívají ke zlepšení duševního zdraví a vaší pohody, výhled na ně vás chrání před depresemi a stresem ve složitých životních situacích, mají pozitivní vliv na porodní váhu novorozenců (platí to například u sociálně vyloučených předměstí). A pokud vám před obchodem roste rozložitý strom, vězte, že u vás budou zákazníci více utrácet. Krása. Tahle reklama na stromy, kterou jste už jistě někdy aspoň z části slyšeli, má ale jeden podstatný háček.

Veškerá zde uvedená pozitiva totiž víceméně platí jen pro velké a dospělé, letité stromy. Souhrnné ekobenefity, přínosy plynoucí rozrostlého stromu, jsou totiž o 92 % vyšší než z čerstvě zasazeného "koštěte".

Když se z ulice musí kvůli administrativní novostavbě odporoučet vzrostlý strom nebo kus staré aleje, nové stromky je funkčně nezastoupí. Ano, nějakou tu vodu zadrží a kyslík taky vyrobí, ale bude jim to trvat desítky let, než reálně dosáhnou původního přínosu starého exempláře. A to je přesně problém tolik žádané zelené infrastruktury, která je dnes v developerských plánech načrtnuta stejně přímočaře, jako architektura šedá.

Vykácíme, dosadíme. Není co řešit

Šedá infrastruktura je takový nepevně usazený termín vztažený na technické doplňky lidských sídel. Z principu jí tak může být třeba dlažba chodníku, kanalizace a odvodnění vozovky, asfalt silnice. Věci, které dobře umíme projektovat, počítat a stavět. A hlavně snadno zvládáme vyčíslit jejich cenu. Metr chodníku? Pokud to vezmete s vybagrováním, zhutněním povrchu, pokládkou obrubníků, strusky a zámkové dlažby, bratru za 1100 Kč. Plocha z asfaltu? Řekněme třeba 2200 Kč za metr. Na těch cifrách zase tolik nesejde, nabídku stejně nakonec určuje poptávka. Což ostatně platí i pro infrastrukturu zelenou.

Ta je s vlastní definicí mimochodem ještě víc na štíru. Obecně by snad mělo jít o strategicky plánovanou decentralizovanou síť přírodních a polo-přírodních oblastí s rozdílnými environmentálními prvky. Může jí být ledacos. Ozeleněná střecha, travnatý lem, ekodukt, park, živý plot, luční biopás, kamenná zídka, strom. Prvky, které nás přibližují přírodě a oddalují klimatickým změnám. „Třímetrový buk? Prosím, 2500 Kč. Máte štěstí paninko, dneska nám přišel javor mléč, kultivar Globosum. … to bude za tři tisíce.“ Takhle to ale funguje jen na papíře, nikoliv v praxi.

Šedá a zelená. Infrastruktury, které nejsou rovnocenné

Než se ze zakoupeného buku nebo javoru v balu stane funkčně plnocenná náhrada pokáceného rozrostlého předchůdce, bude to trvat desítky let. Přírodu do města nebo na náves prostě instantně nenakoupíte po vybraných kouscích jako zboží z katalogu. Nejsou to jednotlivé obrubníky a tvarovky, které si naberete ze skladu.

Je to spíš něco, co buď máte, nebo ne. Anebo ještě přesněji, je to něco, co jste možná měli, a když to jednou zbytečně promrháte, zpátky už to koupit nejde. Co se s tím dá dělat? Nabídnout a prosadit ve městech takové strategie, které již existující infrastrukturu zelenou postaví na roveň infrastruktuře šedé. Jak? Třeba opravdu důsledným propočtem benefitů.

Strategie, které by skutečně chránily existující zeleň

V Bristolu například zkouší vykalkulovat optimální náhradu starého stromu za nové ne jen podle standardní tabulky (z ní plyne, že za strom o průměru 50 cm nahradí 5 stromků), ale například podle toho, kolik do sebe původní strom byl schopný zabudovat uhlíku. To v praxi znamená vysazení nikoliv pěti, ale hned několika desítek nových stromků. Dalšími variacemi propočtu je například adekvátní kompenzace pokryvnosti koruny původního stromu (jde často o desítky metrů čtverečních), které rovněž pět nových košťat nenahradí. A živé ploty se už jako kompenzace za stromy započítávat nesmí.

Další slibnou možností je nechat proplatit kácejícím péči o nově vysazený stromek v roznásobeném horizontu let, než by dosáhl věku svého předchůdce. Což při 765 librách za výsadbu do volné půdy a 3320 librách za strom v okruží chodníku (23 000 a 99 600 Kč) ročně činí kácení stromů extrémně nákladné. A o to přesně jde.

Svévolné kácení stromů se díky tomu stane natolik nákladné, že developeři automaticky začlení do svých projektů taková řešení, která existující stromy nebudou likvidovat jako snadno nahraditelnou zbytnost. A podobně si vedou i při dalším vyčíslení narušení zelených prostranství stavbou. Vymyslet, jak minimalizovat náklady/škody na zeleni se tak stává přímo niterným zájmem těch, kdo původně chtěli kácet. Už to není o tom, že někdo nechá vykácet park kvůli parkovišti, po kterém rozhodí pár stromků.

Šedá a zelená. Infrastruktury, které nejsou rovnocenné

K podobným závěrům dospěli i radní v pensylvánském Lancasteru. Pro developera tu nepředstavoval žádný problém vykácet zeleň, kterou jednorázově kompenzoval novou zelenou infrastrukturou (s náklady cca 320 000 $/hektar). Když ale bylo environmentálními analytiky propočítáno, že benefity plynoucí ze stavbou nezasažené zeleně činí v průměru 8,7 milionů dolarů, došlo k přehodnocení celé kompenzační strategie. Developer nyní například musí zajistit/nahradit totožný vsak dešťové vody do půdy, což je pro něj technickou cestou o dost nákladnější. Americká neziskovka The Center for Neighborhood Technology’s (CNT) ve spolupráci s Agenturou pro ochranu životního prostředí (EPA) pak vypracovala ještě podrobnější manuál.

V něm podrobně kalkuluje jednotlivé benefity městské zeleně, přičemž velmi důsledně nabádají k tomu, aby každý zásah šedé infrastruktury do té zelené byl příhodně kompenzován po všech funkčních stránkách. Přes ukládání a sekvestraci uhlíku, filtrování znečištění vzduchu a strukturální hodnotu stromů na to jdou i v Chicagu. Chtít tu pokácet strom znamená doplatit ušlé benefity do městského eko-fondu. A to jsou tisíce dolarů za každý strom. S tím, že za jeden starý pokácený strom vysadíte pět mladých, se už nespokojí ani ve Westminsteru. Chtějí po vás plnocennou kompenzaci v oblasti environmentální, sociální i ekonomické.

Šibalsky na to jdou i v australském Burnside. Dávají si tu záležet na tom, aby věková struktura stromů na katastru města v průběhu času zůstávala konstantní. Kácet staré stromy je tedy možné teprve, až ty mladé dorostou jejich věku. Kompenzováním dosadbou a nabízením „většího počtu malých za jeden velký“ se tu do tabulek nevlezete.

Pokud skutečně chcete chránit městské stromy a čerpat benefity, které vám dávají, pak to dává smysl. Přeci jen, když vám někdo sebere padesátikorunu, a vrátí vám za to hrst desetihaléřů, máte sice v kapse víc mincí, ale pořád jste o něco okradení. Pravda se ukáže, až přijde na placení. A to už nám klimatická změna už nám zvolna vystavuje účet. A haléře prý nebere. Bojovat proti projevům klimatických změn ve městech zelení je dobrý nápad. Ale nejde vždy jen o vysazování nových stromů, je třeba chránit i ty existující.

---

reklama

---