NYT: Dvě čeledi žab vyzařují nezávisle na sobě to samé jedovaté nebezpečí
 |
|
| Pralesnička žlutopruhá (Dendrobates truncatus) | |
| Foto: Jiří Hošek/www.reptarium.cz |
Nyní se ukazuje, že si žáby nemusejí vytvářet pouze vlastní jed. Optimální toxicity dosáhnou bezpečně tak, že se u nich vyvine vysoce specializovaný způsob požírání mravenců.
Podle článku v aktuálním vydání sborníku Národní Akademie věd výzkumníci informují o tom, že se u jedovatých žab v Africe a v tropických lesích Střední a Jižní Ameriky vyvinul velmi podobný a komplikovaný způsob, jakým si vytvářejí obrannou toxickou látku.
Jako u pověstných pralesniček drobných (Dendrobates pumilio) žijích v Americe, tak i u jedovatých žab Mantella z Madagaskaru se potrava do značné míry skládá z mravenců, kteří podle vědců obsahují toxické chemikálie – alkaloidy.
Přestože se tyto dva druhy vyvinuly naprosto nezávisle na sobě, mají společnou schopnost izolovat alkaloidy kožními váčky, aniž by je samotné tyto palčivé substance nějak ohrozily. A jak jednou tento nezařazený rod obojživelníků dokázal zachycovat mravenčí jed svými žlázami, vyvinulo se u nich jasné zabarvení, vysílající potenciálním žabožroutům signál o odporné chuti způsobené alkaloidy.
Evoluce chemické ochrany a varovných znamení dodala jedovatým žábám značný náskok. Zatímco většina žab vyráží za potravou jen v noci a při sebemenším náznaku ohrožení mizí do bezpečí, většina jedovatých žab je aktivních přes den a bezostyšně skáče prosluněným lesním podložím.
Tento nový fakt poukazuje na pozoruhodný důkaz konvergentní evoluce, kdy jsou různé druhy živočichů konfrontovány s podobným prostředím nebo příležitostmi k vývoji. Proto postupně rodílné druhy na rozdílných místech planety nakonec, i přes své rozdílné genetické pozadí, vypadají jako blízcí příbuzní.
 |
||
| Pralesnička barvířská (Dendrobates tinctorius). | ||
| Foto: Jiří Hošek/www.reptarium.cz |
U většiny ze 4,500 známých druhů mravenců není známo, že by měli co do činění s alkaloidy. Vědci si stále nejsou jisti, jestli alkaloidy vybavený hmyz tyto chemikálie používá k obraně, komunikaci či k něčemu jinému.
Podle Valerie C. Clarkové, studentky chemie v Cornellu a hlavní autorky nové zprávy, může být důvod jakýkoli. Autonomní postup vytváření alkaloidů u mravenců na obou kontinentech vede na obou místech ke vzniku skupin nepřehlédnutelných, křiklavě zbravených obojživelníků.
Síla konvergentní evoluce fascinuje přírodovědce od doby Charlese Darwina. To napomáhá objasnění výskytu mnoha estetických i praktických "déjá-vu", kterými příroda překypuje: např. elegantní hydrodynamickou siluetu žraloka či delfína, vytáhlá křídla netopýrů, ptáků či pterosaurů.
Podle evolučních biologů je v pozadí každého souběžného vývoje druhů potřeba reagovat na podobné prostředí a tyto specifické požadavky vyústí v konkrétní změny. To ukazuje na to, jak je přirozený výběr nenáhodný a jednoznačně účelný.
U jedovatých žab slouží specifické barvy a vzory k odrazování predátorů, kteří se mohou opakovaně objevovat. Na obou kontinentech se dají nalézt i žáby s oslnivými rudočernými skvrnami.
„Někdy je podoba skutečně pozoruhodná,“ říká Christopher J. Raxworthy, správce oddělení herpetologie v americkém Museum of Natural History a autor této zprávy. „Když se podíváme na dvě nepříbuzné čeledi žab, jednu madagaskarskou a jednu neotropickou, budou mít takřka stejnou velikost i stejný tvar, podobným způsobem se budou pohybovat a budou mít na prakticky stejném místě těla stejně jasný vzorek.“
Škála žab se vzhledem k jejich relativní toxicitě pohybuje od těch, které jedovatost jen předstírají prostřednictvím svého zbarvení, přes ty,co jen poleptají až k trefně pojmenovanému druhu žab Phylobates terribilis, jejichž kůže obsahuje dostatek jedu na to, aby mohla zabít minimálně tucet lidí. Jed této žáby využívají Indiáni západní Kolumbie k tomu, aby v nich otrávili zubaté šípy foukaček.
Podle článku Natálie Angierové New York Times ze dne 9. 8. 2005
reklama
