Opravdu chtějí vědci z Harvardu zastínit Slunce?

Bulvární magazíny nepřeháněly, když uveřejnily „senzační zprávu“ o tom, jak chtějí inženýři z Harvardské univerzity zakrýt Slunce.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Johnson Space Centre/NASA

Je solární geoinženýring ekonomicky schůdnou a přitom efektivní praxí? To je otázka, která členy projektového týmu Stratosférického řízeného perturbačního experimentu (SCoPEx) Harvardské univerzity trápí minimálně od roku 2014. Tehdy poprvé zveřejnili sérii teoretických studií o vlivu částic ve svrchních vrstvách atmosféry na pozemské klima. Že to zní komplikovaně? Ve skutečnosti je to velmi jednoduché.

Teoretický nápad, který je třeba vyzkoušet

Když někde začne soptit vulkán, unikne do atmosféry ve vyvrženém dýmu velké množství prachových částic. Ty dočasně znejasní oblohu a dodají jí přirozenou cestou filtr, který odráží dopadající sluneční paprsky. Výsledkem je pak spíše měřitelné než fyzicky pozorovatelné ochlazení zemského povrchu. Něco podobného například dokázala filipínská sopka Mount Pinatubo v roce 1991. A v Harvardu pak začali přemýšlet o tom, jestli by se nedal podobný přístup využít i jako součást boje proti klimatickým změnám.

Ne, rozhodně zatím nemají v plánu dráždit vulkány. Zajímá je jen to, zda rozptýlení nějakých neutrálních a neškodných částic v atmosféře, které by mohly po omezenou dobu odrážet dopadající záření, povede ke snížení teploty povrchu země. Celý tento koncept solárního geoinženýringu je už pár let diskutovanou, ale do krajnosti teoretickou záležitostí. Žádný počítačový model nebo salónní diskuze vědců nedává přesnou představu o tom, zda je něco takového skutečně možné. A to by rádi ve SCoPEx příští rok změnili.

Znečištění atmosféry se bát nemusíme

V rámci experimentu, který přijde na 3 miliony dolarů, by rádi vypustili meteorologický balón, který by ze sebe ve výšce dvaceti kilometrů nad zemí uvolnil aerosol uhličitanu vápenatého. Cestu zpět a s nákladem vzhůru by si pak ještě několikrát v průběhu 24 hodin zopakoval. Výsledkem by byla „čára na obloze“ široká 100 metrů a dlouhá jeden kilometr. A pod ní by na povrchu stáli badatelé s citlivými měřicími přístroji, vyčkávající na případné změny. Máme se bát?

Podle Franka Keutsche, jednoho z hlavních vývojářů ve SCoPEx, nejsou obavy na místě. Uhličitan vápenatý, bílá krystalická látka, byl vybrán právě pro svou bezpečnost a environmentální nezávadnost. Nehledě na to, že množství, které do vzduchu vypustí, je ekvivalentní emisím po asi jedné minutě provozu komerčního letadla. I tak ale připouští nejistotu. Už proto, že podobný experiment tady zatím ještě nikdy nebyl.

Zázračné řešení to nejspíš nebude

Dopad stratosférického hnojení může teoreticky mít dopad na ozonovou vrstvu, lokální počasí, rostliny. Dokud to ale nevyzkoušíme, nebudeme to vědět. „Je tu řada možných vedlejších efektů, kterým dosud plně nerozumíme,“ říká Keutsch. Ale pokud by se test solárního geoinženýringu osvědčil, mohlo by se časem přistoupit k širším a plošně výraznějším aplikacím.

Keutsch ještě doplňuje, že ani případný maximální efekt zastiňování atmosféry nebude nikdy dostatečný, když přijde na globální oteplování. Emise bychom museli snížit stejně. Nevyřeší se jím ani navázané problémy, jako třeba acidifikace oceánů. „Je to prostě jeden z možných doplňkových nástrojů, kterými budeme moci rozšířit náš repertoár opatření.“