Opravdu platí, že znečišťovatel platí?

Systém emisních povolenek měl garantovat, že se velcí znečišťovatelé životního prostředí formou zdanění budou podílet na kompenzaci dopadů vlastního podnikání. Výsledek je, zdá se, přesně opačný. Píše o tom The Telegraph. V roce 2017 se členské země Evropské unie dohodly na tom, že po roce 2021 uhlíkově kompenzační model nezahrnou do vlastních národních opatření sloužících k naplnění klimatických cílů. U jednotlivých velkých znečišťovatelů jej ale nadále využívají, což zrovna v případě letecké přepravy vyvolává kontroverze.

Za emise produkované letadly totiž daň platí pasažéři, formou přirážky k ceně letenky. Letecké společnosti tak přímo nenesou břemeno poplatků, a nemají tedy motivaci k tomu něco na svém podnikání měnit.

Zatímco v jiných sektorech přepravy vedla regulace k pozvolnému snížení emisí, evropský letecký průmysl jich naopak produkuje každý rok o 8 % víc. Jím produkované znečištění totiž platí ostatní.

Bolavé téma uhlíkových kompenzací zaznívá také od odborníků Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). „Musíme zabránit tomu, aby si bohatí znečišťovatelé dál kupovali uhlíkové kredity jako úlitbu za čisté svědomí,“ říká například Niklas Hagelberg.

Kompenzační systém přirovnal k zakoupené propustce z vězení. „Pokud chceme zabránit katastrofickým scénářům planetárních změn, musíme své emise snížit o 45 % do roku 2030. V tom nám ale uhlíkové kredity nepomáhají.“ Cituje přitom závěry zprávy Evropské komise, která demonstruje, že 85 % uhlíkově-kompenzačních opatření se míjí svým účinkem. Jak to?

Zaplatíme, aby byl klid

Ve zkratce: znečišťovatelé spořádaně platí uhlíkovou daň, ale přitom znečišťují dál. Případně znečišťovatelé zvýší cenu služeb a produktů, aby mohli znečišťovat neztenčenou měrou dál, bez ovlivnění vlastních nákladů a zisků. Rozdíl doplatí spotřebitel.

„Stromy zasazené zítra neporostou tak rychle, aby se staly náhradou za emise vyprodukované dnes. Zvlášť ne, pokud bude naše rostoucí populace spotřebovávat zdroje rostoucím tempem. Nakupování uhlíkových kreditů výměnou za čisté svědomí, když přitom létáte, jezdíte na naftu nebo vytápíte svůj dům s pomocí fosilních paliv, je hodno zpochybnění,“ říká Hagelberg.

A souhlasí s ním i Doug Parr, vedoucí vědecké rady britských environmentálních aktivistů z organizace Greenpeace: „Systém uhlíkových kompenzací prostě není smysluplnou odpovědí na klimatickou krizi.“

Dosud uplatňovaná metoda, že za vyprodukované znečištění zaplatíme daň a za tyto peníze pak vysadíme stromy, má totiž jeden podstatný neduh. Není to trvalé řešení. Stromy fungují jako lapače CO2 jen po dobu své existence. Když je vykácíme a spálíme, uhlík se do atmosféry zase uvolní. Aby kompenzační schéma alespoň teoreticky fungovalo, musel by být takový porost zase znovu obnoven. Což se ale neděje.

Platit víc nestačí. Musíme prostě snížit emise

Emise se vzrůstající tendencí produkujeme, a stromy, kterými bychom tento trend chtěli kompenzovat, průběžně odchází. Třeba kvůli požárům. A jen málo zemí si je může dovolit obnovovat.

Kompenzace vysazováním stromů prý ve světě dělají víc zlého než dobrého. V Ugandě například vláda vyvlastnila část kmenové půdy, určené původně pro pastvu a zemědělskou produkci místních, aby tu mohla zřídit les, sázený za peníze, které připluly ze zámoří jako uhlíková kompenzace.

V indickém Dillí se v nově vybudované spalovně likviduje jen třetina domácích odpadků, zbytek se sem zaváží z Británie. Opatření, které významně potlačilo snahu místních o recyklaci nebo předcházení vzniku odpadů, je přitom díky uhlíkovým kreditům naprosto čisté.

Bude letecká přeprava díky uhlíkovým odpustkům čistší? Zdá se, že ne. Přepravci jen přidají na ceně, kterou zaplatíme my.

Vykompenzují vysazené stromy vyprodukované emise? Ne. Profesorka Mary Gagenová z univerzity ve Swansea k tomu dodává: „Kompenzační strategie není udržitelnou cestou. Všichni se musíme změnit. Létat méně, zůstávat déle, cestovat udržitelně.“

---

reklama

---