Podmořské lesy jsou neprávem opomíjeným úložištěm uhlíku

Velká Británie se podobně jako desítky dalších zemí snaží zařídit, aby do roku 2050 naplnila podstatu Pařížské úmluvy, a dosáhla uhlíkové neutrality. Jedním z aplikovaných opatření se má na ostrovech stát i poměrně masivní zalesňování. Na své podmořské lesy ale zatím zapomněli. Píše o tom Conversation.

Británie je v určité výhodě. Ve snaze o dosažení uhlíkové neutrality se může opřít o vlastní přírodu. Převážně odlesněná/nezalesněná krajina nabízí alespoň teoreticky dostatek půdy k výsadbě stromů a oživením momentálně odvodněných rašelinišť a blat může svou schopnost vázat uhlík také slušně vylepšit. Oba přístupy tu jsou momentálně v řešení s tím, že poněkud větší pozornosti se dostává stromům. Je to totiž akce, která je dobře vidět. V plánu je aktuálně výsadba 30 000 hektarů lesa (300 kilometrů čtverečních) ročně.

Ne každý výsadbě stromů fandí: na ostrovech je každá půda vzácností a povětšinou je v rukou soukromníků. Kompenzační schémata motivující farmáře k zalesnění části vlastní půdy tak přijdou vládu draze. Stromy také neporostou na bonitní půdě, takže i jejich schopnost vázat uhlík nebude úplně na výši. Řešení klimakrize zalesněním se kritikům zdá také poněkud pomalé, měřitelný efekt se dostaví nejdříve za tři dekády. A je otázkou, jak dlouho vlastně uhlík vyvázaný z atmosféry v dřevní biomase zůstane. Přitom to jde i jinak.

Pippa Mooreová, profesorka mořské biologie z univerzity v Newcastle, upozorňuje na to, že Britové zatím trestuhodně přehlíží a nedoceňují další potenciální přírodní úložiště uhlíku. A to pořádně velkokapacitní. Příbřežní „lesy a stepi“ za hranou přílivu, travnatou vegetaci pod mořskou hladinou. V národním inventáři zdrojů a úložišť skleníkových plynů je zatím nenalezneme, i když zrovna jejich schopnost vázat uhlík v biomase je velmi pohotová.

V této souvislosti se hodí zmínit, že Británie má dvanácté nejdelší pobřeží na světě. A zatímco 27 zemí už začalo v rámci řešení pařížských závazků realizovat opatření na podporu těchto vodních habitatů, Britové je zatím opomíjejí. Přitom podmořské traviny patří k nejproduktivnějším ekosystémům světa, uhlík vážou ve své biomase na podobném principu jako lesy a dlouhodobě jej pak fixují v sedimentech. Mooreová smýšlí, že i proto podmořské traviny si pozornost rozhodně zaslouží.

Mimo jiné slouží jako bariéra vlnobití a ničivým záplavám, ochraňují pobřeží před erozí, podporují život rozmanité fauny. Sázka na ně by mohla být win-win-win situací: Britové by se tolik nemuseli vzdávat zemědělské a farmáři obdělávané půdy v prospěch stromů, ochránili by biodiverzitu i vlastní majetek na pobřeží. A přitom všem by získali kýžené přírodní úložiště uhlíku.

Úplně zadarmo by to také nebylo: potřeba by bylo lépe čistit vody tekoucí do moří, ukončit vypouštění kanalizace do oceánu. Znamenalo by to i změny v zemědělském hospodaření, které je zásadním zdrojem chemického znečištění vody, a regulaci akvakultur a průmyslového rybářství. Přesto by investice do podpory a ochrany již existujících podmořských lesů Velké Británii ušetřila podle odborníků spoustu starostí a peněz.

---

reklama

---