Před 140 lety se narodil A. V. Frič, z jeho pozůstalosti vzniká monografie
"Jediný jeho objektivní životopis opřený o prameny vydal v roce 1985 Karel Crkal: Lovec kaktusů. Já bych chtěla v knize nechat mluvit hlavně Friče samotného a lidi kolem něj a nasvětlit jeho mnohostrannou osobnost, vyvolávající i dnes rozporuplné ohlasy, z různých úhlů,“ řekla ČTK Fričová, která se pozůstalostí zabývá půl století. Frič publikoval velké množství odborných i popularizačních textů a mnoho jich zůstalo v rukopisech, vedl korespondenci se stovkami lidí, nafotografoval tisíce snímků. Materiály jsou roztroušené po různých veřejných institucích a soukromých sbírkách, ale podstatná část se zachovala v péči rodiny.
Frič se narodil do rodiny, která kladla důraz na všestranné vzdělání. V mládí ho zajímala hlavně botanika a během středoškolských studií shromáždil úctyhodnou sbírku kaktusů v Evropě, i jeho teoretické znalosti oboru byly mimořádné. Když mu rostliny během jediné noci v únoru 1900 zmrzly, vypravil se coby osmnáctiletý pro nové do Brazílie. Tam se zrodilo jeho nadšení pro domorodé obyvatele. Do roku 1912 trávil čas převážně v Argentině, Brazílii a Paraguayi a jeho občasné návraty do Čech způsobovaly senzaci. Zámořských cestovatelů bylo tehdy poskrovnu. V roce 1922 se oženil a vrátil se profesionálně ke kaktusům. Do konce 20. let uskutečnil tři botanické cesty do Ameriky a vzbudil v Češích nadšení pro kaktusaření. Jeho košířská vila Božínka obklopená skleníky a zahradou pro aklimatizaci tropických rostlin se stala diskusním klubem a přírodovědeckou experimentální stanicí.
Frič byl podle Yvonny Fričové dobovou „celebritou“ se zástupy fanoušků a věrných čtenářů, měl ale také řadu kritiků a nepřátel, které iritovaly jeho kontroverzní názory a sebevědomé vystupování. Náprstkovo muzeum nepřijalo jeho etnografické sbírky, takže je po částech odprodával různým světovým muzeím, když neměl prostředky na další cesty. Pražská botanická zahrada odmítla převzít na konci 30. let kaktusy z jeho skleníků, když už nemohl financovat jejich vytápění, a největší světová sbírka zmrzla.
Poslední kulaté narozeniny, kterých se Frič dožil, byly jeho šedesátiny v roce 1942. Od začátku Protektorátu si nechával růst dlouhé vousy a ve svých sklenících a laboratoři křížil užitkové rostliny vhodné pro válečnou výživu lidu. Zkoumal také genetické procesy nebo vlastnosti plísní pro poválečné vědecké využití. Frič zemřel 4. prosince 1944.
Podle Fričové byl pro mnoho lidí vzorem, vracejí se k němu. "Mám k tomu respekt. Ale třeba Karaí Pukú, Dlouhý lovec v červené košili, je literární postava, kterou stvořil. Ne všechno tak doslova bylo. Přesto se některé ‘historky z natáčení‘ objevují i v akademických pracích. Jeho příběh však nepotřebuje interpretace, je dostatečný sám o sobě," zdůraznila. Karaí Pukú mu říkali guaranijsky mluvící Paraguayci, ne indiáni. Je to přezdívka podle jeho vysoké figury a znamená Vysoký pán. Indiáni, mezi kterými se pohyboval, tehdy většinou guaranijsky ani španělsky nerozuměli.
Dnešní generace může Frič podle Fričové inspirovat nadhledem a rozhledem, odvahou nově a samostatně myslet a stát za svým přesvědčením, brát prohru jako novou příležitost, neztrácet naději, klást si otázky a hledat dosud nevyzkoušené možnosti řešení. "Dokonce když umíral na tetanus v nemocnici, promýšlel inovativní způsob léčby," podotkla.
Desítky let po jeho smrti rodina v roce 2000 s překvapením zjistila, že v paraguayském Gran Chaku žije Fričova neznámá indiánská dcera Hermína. Její kmen už dlouho nemá možnost žít tradičním způsobem života a učí se najít své místo v moderním světě. Z ČR mu k tomu pomáhá Fričovými založený spolek Checomacoco. Hermína zemřela v roce 2009.
reklama
Nadační fond chystá obnovu zahrady Zikmundovy vily ve Zlíně. Lidé mohou přispět
Vavrouškovu cenu dnes převzali ekolog Květ, politička Kolínská a ochránci přírody Jiránek a Trávníček
Do Česka přiletěla slavná britská bioložka a znalkyně primátů Jane Goodallová
